Unikátní technická památka byla postavena na vltavském břehu těsně před začátkem prvé světové války. Místo pro ledárnu bylo vybráno na základě dlouhodobých pozorování, které ukazují, že v této části Braníka je teplota průměrně o 3 stupně nižší než v jiných částech vltavského údolí. Stavbu ledáren, které měly nahradit dosluhující a chátrající dřevěné budovy ledárny na Štvanici, financovalo společenství pražských restauratérů. Stavbu ve stylu pozdní geometrické secese provedla v letech 1908 – 1911 karlínská stavební firma V. Nekvasila podle projektu architekta Josefa Kovařoviče. Lednice byla plněna během cca 40 zimních dní a led zde uložený vystačil až do konce léta. Bloky ledu rozvážely koňské potahy do pražských pivovarů, hostinců a dalších zařízení vyžadujících chlazení potravin. Provoz byl ukončen s vybudováním Slapské přehrady, po kterém přestala Vltava zamrzat, tedy v roce 1954. Od té doby byl objekt ve vlastnictví hl. m. Prahy a byl využíván pro své teplotní vlastnosti jako sklady. Město však nevěnovalo potřebné prostředky na údržbu, a tak objekty od ukončení ledárenského provozu chátraly. V poválečné době bylo doplněno mnoho přístavků, které snižují estetickou a architektonickou hodnotu komplexu. Od ledna 1994 je objekt v soukromých rukou, slouží převážně jako sklady a dílny a dál si chátrá.
Text: historie
30.7. 2008 - Milan Caha
Zdroje
( Industriální stopy: dvanáct ohrožených, Výzkumné centrum průmyslového dědictví, Praha 2003)
|
Přihlášení |
