Prašivka

Kopec Prašivka u Habřiny na Královéhradecku o nadmořské výšce 301 m n. m. je v mnohém podobný svému známějšímu sousedovi - úvalem oddělenému Chloumku, na němž se nachází kostel sv. Václava (viz http://www.smirice.eu/okoli/chloumek.htm). Jejich vrcholy jsou totiž složeny z pleistocénních štěrkopísků, které doprovázejí turonské slínovce, mezi nimiž nalezneme ještě svrchněkřídové vápence. A ještě jednu věc mají společnou, a to že bývají označovány za konec Krkonošského podhůří, neboť pod ním již nalezneme pouze roviny Východolabské a Orlické tabule, což potvrzuje rovněž kniha "Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny", kterou redigoval doc. RNDr. Jaromír Demek, DrSc. V ní bylo o Prašivce publikováno toto: "Prašivka 301 m, význ. bod Velichovské tabule, 1 km v. od obce Habřina; výrazný malý krátký svědecký hřbet, krytý říčními štěrky a písky staropleistocenní terasy Labe, spočívajícími na slínovcích stř. turonu; nezalesněný; výhled. Sl. Ra"

Původně býval zcela holý (vykácen byl již v pravěkém období) a využíván zejména jako pole a jen malá část byla zalesněna, případně sloužila jako sady. Z nich část náležela k záduší již zmíněného habřinského kostela sv. Václava, ale většina byla již od 18. století rozdělena mezi místní sedláky, což můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA132018400), kde je pojmenován jako Chlum, jehož vrchol náležel Janu Havrdovi z čp. 48. Díky velmi intenzivnímu polnímu hospodaření se na něm od nepaměti nacházely různé keramické střepy a zbytky kamenů na roztírání obilí, z čehož se dá usuzovat, že byl osídlen již dávno v době kamenné a později se zde podle některých autorů nacházelo hradiště s rozsáhlým valem a palisádami, přičemž prvním z nich měl být již v letech 1867-1868 římskokatolický kněz, amatérský archeolog, folklorista a spisovatel P. František Petera Rohoznický (viz https://www.archeologienadosah.cz/vylety/chloumek-vrazba-prasivka-okr-hradce-kralove), na něhož navázal Josef Duška se svým dílem "Památky po našich pohanských předcích v kraji královéhradeckém". Z dalších propagátorů této teorie zmiňme např. Ludvíka Domečku, který ve své publikaci "Obchodní cesty na Hradecku v době předhistorické" napsal následující: "Místa, kde obchodní cesty vcházely do země a kde vycházely do obydlených krajin z lesů, zvala se branami, jež bývaly i opevněny. Tak brána na cestě moravsko-slezské u Starého Města na Náchodsku mezi návrším Brankou a vrchem Homolkou, kde valy dosud jsou zachovány, a brána spojující cestu pražskou s jaroměřskou mezi vrchy Chlomkem a Prašivkou u Smiřic, z nichž Prašivka opevněna byla kamennou hradbou." Výše jmenovaný autor rovněž spojoval s kopcem listinu, kterou roku 1143 biskup Jan daroval strahovskému klášteru ves Lužany s lesem Mezným a stráží. Podobné úvahy byly později potvrzeny, zejména zjišťovacím výzkumem a zaměřením nového slezskoplatěnického hradiště z roku 1978, o němž publikoval Vít Vokolek v roce 1985 zprávu v "Archeologických rozhledech". Samy valy zanikaly postupně v 1. polovině 19. století, když byly rozvezeny. Jinak se Prašivka mnoho v historických análech nevyskytuje, pokud přehlédneme válečná léta, z nichž těmi nejznámějšími jsou roky 1778 a 1866, kdy tudy táhli pruští vojáci a střetli se se svými rakouskými protivníky. Jinak byla tato místa využívána lyžaři, mířily sem exkurze Klubu ochrany památek a přírody při Kulturním domě ROH v Hradci Králové a uskutečnila se zde též řada branných cvičení, např. v roce 1965. Svůj název pak obdržel vrch od svých sprašových hlín, které v sušších obdobích prášily po celém okolí. Nemá tedy nic společného s hovorovým pojmenováním nejedlých, jedovatých či prostě neznámých hub. Proslulým se však stal díky několika pověstem. Podle jedné byla v nitru kopce ukryta zlatá pavuza, silná a dlouhá tyč, kterou se stahovala velká fůra, aby seno nebo obilí nepadaly při jízdě z vozu na zem. Ta byla určena výhradně pro poctivého člověka, jenž nikdy na nic zlého nepomyslel, nic ošklivého neřekl a nic špatného neudělal. Mnohem známější však byla báje o jednom zdejším javoru, podle níž ten, kdo z něj ratolest nebo větev utne, musí zemřít ještě téhož roku a po jeho skonu pak strom vždy pláče. V pozdější době byl javor zaměněn za habr, z něhož měla téci přímo krev, což mohlo být způsobeno červenou hnilobou dřeva. Někde se však naopak hovoří o jilmu, takže si můžeme vybrat, který strom tam vlastně měl růst. Zmínky o těchto pověstech se dají nalézt v mnoha knihách, např. "Báje a pověsti z Jaroměřska" od Věry Sílové.

Text: historie
28.11. 2023 - Boris Jelínek