Stavbu divadla objednal neapolský král Karel III. Španělský, aby obohatil město o nové a větší divadlo, než bylo tehdejší chátrající a nedostačující divadlo San Bartolomeo z r. 1621. Divadlo navrhl architekt Giovanni Antonio Medrano a dosavadní ředitel starého divadla San Bartolomeo Angelo Carasale.
Hlediště bylo 28,6 m dlouhé a 22,5 m široké. Mělo 184 lóží uspořádaných do šesti pořadí a královskou lóži pro 10 osob. V divadle bylo 1379 sedadel a spolu s místy k stání bylo schopno pojmout více než 3 000 diváků. Stalo se tak největším operním divadlem na světě. Bylo slavnostně otevřeno 4. listopadu 1737 na královy jmeniny operou Domenica Sarra (1679-1744) „Achille in Sciro“ na libreto Pietra Metastasia. Na královo přání bylo ještě v den otevření divadlo propojeno chodbou se sousedícím královským palácem, aby mohl nerušeně přicházet a odcházet. Zpočátku se v divadle hrála výhradně opera seria umělců neapolské operní školy, tedy skladatelů italského původu. Jedinou výjimkou byl tehdy Johann Adolf Hasse (1699-1783) ze Saska, který však do Neapole přesídlil. Komické opery stylu opera buffa se hrály v jiných neapolských divadlech. Jak postupně rostla prestiž divadla, přilákalo osobnosti mezinárodního věhlasu. Po r. 1750 tu byla prováděna díla Christopha Willibalda Glucka, Johanna Christiana Bacha, Georga Friedricha Händela nebo Josepha Haydna. Premiéru své opery "il Belerofonte" tu provedl pražský rodák Josef Mysliveček (1737-1781) a tím započala jeho sláva, která vedla až k známému označení "il divino Boemo". Dne 13. února 1816 vypukl během kostýmové zkoušky na baletní představení v divadle požár, rychle se rozšířil a zničil část budovy. Na příkaz krále Ferdinanda IV. byla přestavba divadla architektem Antoniem Niccolinim provedena během pouhých 10 měsíců. Hlediště bylo přestavěno do tradiční podkovovité podoby s 1 444 sedadly a proscéniem šířky 33,5 m a výšky 30 m. Jeviště bylo hluboké 34,5 m. Divadlo bylo po rekonstrukci slavnostně otevřeno 12. ledna 1817. V té době stáli v čele divadla slavní italští skladatelé. V letech 1815–1822 to byl Gioacchino Rossini (1792-1868), který zkomponoval pro divadlo 10 oper. Po něm tu v letech 1822-1838 působil Gaetano Donizetti (1797-1848), který pro něj zkomponoval 16 oper. Konaly se tu premiéry některých děl Vincenza Belliniho (1801-1835) nebo Giuseppe Verdiho (1813-1901). V r. 1844 získalo hlediště pod vedením Antonia Niccoliniho, jeho syna Fausta a Francesca Maria dei Giudice nový vzhled. Dostalo své od té doby tradiční červené a zlaté zbarvení. Na návrh Verdiho bylo v r. 1872 zřízeno orchestřiště a v r. 1890 zavedeno elektrické osvětlení. V této podobě pak divadlo existovalo až do r. 1943, kdy bylo poškozeno při bombardování za 2. světové války. Sjednocením Itálie v r. 1861 ztratila Neapol postavení hudebního centra země a vedoucím operním domem Itálie se stala La Scala v Miláně. V r. 1874 dokonce došlo k dočasnému uzavření opery. Na přelomu století však došlo k jejímu znovuzrození, o které se zasloužili zejména skladatelé veristických oper Giacomo Puccini, Pietro Mascagni, Ruggiero Leoncavallo, Umberto Giordano a Francesco Cilea. Na konci 19. století byl vytvořen vlastní symfonický orchestr pod vedením Giuseppe Mattucciho, který dosáhl vynikající úrovně. Během 2. světové války bylo divadlo poškozeno bombardováním. Hned po osvobození Neapole v říjnu 1943 byly zorganizovány základní opravy a o tři týdny později bylo divadlo znovu otevřeno. V letech 2008–2009 prošlo novou rekonstrukcí, při níž byla zmodernizována jevištní technika, zavedena vzduchotechnika a přestavěny i prostory pro diváky včetně výzdoby. Opera byla v současné podobě otevřena 27. ledna 2010 Mozartovou operou "La clemenza di Tito" nastudovanou k 254. výročí skladatelova narození.Text: historie
2.6. 2023 - Jiří Špaček
Zdroje
(s využitím informací různých webových stránek)
|
Přihlášení |
