Od středověku tady sloužil královský lovčí, jehož úkolem byla správa pravobřežních lesů příslušejících ke hlubockému hradu Fronburg (Hluboká nad Vltavou). Rod poněšických lovčích postupem času získával výsadnější postavení, užíval vlastní erb a tak mohl být srovnáván s vladyckými rodinami. Petr neboli Pešík z Poněšic je poprvé připomínán na listině krále Václava IV. Někdy během 16. století (snad 1520) získali Poněšičtí z Poněšic právo užívat znaku s obrněnou rukou držící dva zkřížené šípy v modrém poli (náhrobek Jana Poněšického, zachovaný v kostele sv. Vavřince v nedalekém Kostelci). Jan Poněšický z Poněšic byl posledním lovčím svého rodu a zemřel v roce 1580. Jeho vdova prodala dvůr hlubocké vrchnosti. Majitel hlubockého panství Don Baltazar Marradas v roce 1635 přesadil do zdejšího dvora svého lovčího Tomáše Lexu, jehož rod zde hospodaří i na počátku 21. století. Před zrušením poddanství v polovině 19. století nebyl sice lexovský statek považován za svobodný, ale jeho držitelé přesto požívali určitých výsad jako rychtáři a šenkýři. Za své několikasetleté trvání byl rod poněšických Lexů v roce 1940 vyznamenán pamětním listem a kamenným štítem.
Text: historie
8.6. 2020 - Tvrze,hrady a zámky Českobudějovicka,Hist.-vlast.spolek Č.B.,Daniel Kovář,2011; Jaroslav Špiroch
