Jméno hory Pirchiriano, na které opatství stojí, je odvozeno ze starého latinského jména Porcarianus. Jméno tedy odkazuje na prasata, což mohlo souviset s keltskými pohanskými obřady. Jména dalších blízkých hor odkazují na kozy a osly (Capracio a Mucine). V době Římské říše byla na vrcholu hory pevnost s pohanským chrámem. V období let 569-773 ovládal zdejší kraj germánský kmen Langobardů, který vrchol hory opevnil. V roce 773 měli Langobardi opevněné všechny horské průsmyky k obraně proti Karlu I. Velikému (768-814). V tom roce ale Frankové s pomocí děkana Martina z Ravenny opevnění obešli, Langobardy tak zaskočili a porazili. Frankové oblast kontrolovali do roku 888, kdy se západních Alp zmocnili Saracéni. Ti se zde udrželi do let 983-987.
V období prvního milénia zde stály vedle sebe u východního boku vrcholové skály tři kamenné kaple. O jejich přesném stáří se spekuluje. První z nich mohla být postavena již po roce 313, kdy se křesťanství stalo v Římské říši povolenou církví. Druhá je připisována Langobardům a třetí vznikla patrně na konci 10. století. Stáří třetí kaple naznačují tehdy hojně používané byzantské stavební prvky. Tyto tři kaple, dnešní krypta pod kostelem, jsou i nadále posvátným jádrem opatství. Prvním opatem nového benediktýnského opatství se stal v roce 999 Adverto z Lezat. Stavba byla zahájena v letech 983-987, ihned po vyhnání Saracénů. Sponzorem byl francouzský šlechtic Hugon de Montboissier (940-1016). Marnotratností se Hugon proslavil, hříchů se dopustil a ďábla tak potěšil. Temnoty pekelné si představil, úplně se přitom vyděsil. Do Říma se proto vypravil, o odpuštění hříchů tam poprosil. Aby svou duši zachránil, stavbu nového kláštera si k pokání vyvolil. Na hoře Pirchiriano se proto objevil, zdejší mnichy pozdravil, za odpuštění svých hříchů se s nimi pomodlil. Stavbu nového opatství ihned zahájil, boha svým pokáním potěšil, svou duši tak zachránil. Ďábla k útěku donutil, i konec světa v roce 1000 o šestnáct let přežil. V období 1015-1035 byl na vrcholu skály a na všech třech kaplích postaven v pořadí čtvrtý Hugonův kostel, jehož západní část stále stojí. Na konci 11. století již ale tento kostel svou velikostí nevyhovoval požadavkům opatství a rostoucího počtu poutníků. Kostel byl příliš krátký a potřeboval nový chór. Na východní straně byla ale ve svahu hory 26 m hluboká propast. Opat Ermergando (1099-1131) proto nechal v letech 1110-1120 postavit rozměrný románský schodišťový vestibul, tzv. schodiště Mrtvých, který je dnes na trase hlavního vstupu do kostela. Vestibul posloužil jako základna pro nový chór dnešního v pořadí pátého kostela. Jeho stavba se protáhla do 13. století, je na něm proto patrný přechod z románského do gotického slohu. Na severní a jižní straně byly v průběhu 11. a 12. století postaveny rozměrné klášterní budovy. Ve 13. století nabylo opatství svou dnešní podobu. Do roku 1379 mělo opatství naprostou autonomii od místní světské a církevní moci. Nacházelo se na území Savojského hrabství. Opat Petr III. z Fongeretu se ale zapletl do vnitřního sporu Savojského rodu. Hrabě Amadeus VI. Savojský (1343-1383) proto v roce 1379 požádal papeže o zrušení autonomie opatství. Papež tak skutečně učinil, opatství bylo od té doby spravováno zvenčí. Nezájem a špatné rozhodování tak vedly k jeho postupnému úpadku. V roce 1622 bylo nakonec opatství zrušeno. V letech 1693 a 1706 je obsadilo francouzské vojsko. Během bojů byla zničena jeho severní část. Na popud sardinského krále Karla Alberta Savojsko-Carignanského (1831-1849) předal v roce 1836 papež Řehoř XVI. (1831-1846) správu opatství rožminiánským otcům. Král jim zároveň svěřil do opatrování ostatky 24 členů Savojského královského rodu. Od té doby je zde jejich mauzoleum. Opatství bylo tedy obnoveno, spadá ale do diecéze Susy. Rozminiánští otcové jsou zde i dnes. Na přelomu 19. a 20. století byla pod vedením architekta Alfreda d'Andrade provedena rozsáhlá rekonstrukce. Další rekonstrukce proběhly v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. 14. července 1991 navštívil opatství papež Jan Pavel II. (1978-2005). Od 21. prosince 1994 je opatství oficiálním symbolem italského regionu Piemont. Od roku 2017 je kandidátem na zapsání do seznamu světového dědictví UNESCO.Text: historie
30.7. 2023 - Pavel Semple
Zdroje
(Wikipedie a A. Salvatori, Paying a visit to the Sacra di San Michele, B.N. Marconi S.r.l., Genoa, 2004)
|
Přihlášení |
