V dávných dobách, po strašném vojenském tažení, stál krásný chrám sv. Mikuláše v sutinách. K nebi čněly pouze holé stěny a všude rostlo bodláčí a tráva. Na opravu chrámu byli povoláni mistři z Prahy. Ti spolu s ostatními dělníky v Jaroměři zanedlouho zdomácněli. Kamenický mistr Krása, který řídil celou kostelní stavbu, často docházel spolu se svým nevlastním synem Václavem do domu starého rektora. Oběma se totiž zalíbila jeho dcera Anička. Starý Krása i Václav brzy poznali, že ji oba milují. Anička vyznala lásku Václavovi a starého Krásu odmítla. Od této chvíle mistr na svého učedníka zanevřel. Uvažoval, jak Václava dostat z Jaroměře, aby tak odstranil překážku mezi sebou a Aničkou. Když jednoho dne pracovali Krása i Václav ve výšce na stejné části mikulášského kostela, neodpustil si mladík poznamenat, že klenba je příliš těžká a stěny ji přeci neunesou. To už bylo na mistra příliš – nejenže Václav stojí mezi ním a Aničkou, ale ještě pochybuje o jeho umění! Neovládl se a srazil mladíka do té hrozné hloubky. Václav ten strašný pád nepřežil. Za čas začaly stěny kostela opravdu pukat. A tak nezbývalo, než dát Václavovi za pravdu a postavit ze tří stran opěrné pilíře. Z vděčnosti zasadili jaroměřští občané Václavovu podobu do jednoho z pilířů, kde ji můžeme spatřit dodnes.
Text: pověsti
6.8. 2008 - Adam Prokeš, volně dle: Báje a pověsti z Jaroměřska, s. 23-24; sebrala, napsala a upravila Věra Sílová. Vydala Městská knihovna v Jaroměři 1994.
|
Přihlášení |
