Orientovaná kostelní budova stojí v severovýchodním koutě doubravnického náměstí a skládá se z halového trojlodí, přecházejícího plynule do presbytáře se síňovým ochozem, z hranolové věže v ose západního průčelí, z pravoúhlé sakristie na severu a rovněž pravoúhlé hrobky na téže straně.
V místě dnešního chrámu stál již ve dvacátých letech 13. století ženský klášter řehole sv. Augustina, založený Štěpánem z Medlova, nejstarší historicky doloženou osobností rodu pánů z Pernštejna. Klášterní pozůstatky zčásti ověřil archeologický průzkum v roce 1958. Nynější stavbu jako rodovou hrobku dali zbudovat v letech 1535–1557 Jan II. Bohatý z Pernštejna (†1548) a jeho synové Vojtěch II. (†1561), Jaroslav (†1569) a Vratislav II. Nádherný (†1582). Z první stavební etapy pocházejí obvodové zdi celého kostela s třikrát odstupněnými opěrnými pilíři, jejichž umístění odpovídá uvnitř pět párů štíhlých svazkových pilířů postavených nakoso. Do chrámu vedou dva portály, hlavní ve věži, jejíž přízemí slouží jako předsíň, a boční v jižní stěně mezi druhým a třetím opěrákem od západu. K úvodní stavební etapě patří také kazatelna při prostředním pilíři severní řady, hudební kruchta a sakristie, přistavěná sice dodatečně, ale podle stejných značek stejnou hutí. Dílem druhé, konzervativnější stavební huti bylo pak zaklenutí kostela síťovou žebrovou klenbou v hlavní, křížovými a trojdílnými žebrovými klenbami v bočních lodí a hvězdicovými žebrovými klenbami v podkruchtí. Na rozdíl od kamenného materiálu (nedvědický mramor) starších částí stavby, jsou klenby provedeny z cihelných tvárnic. Zvonicové patro věže se stlačenou bání pochází z roku 1792 a patří klasicismu. Severní pseudogotická hrobka rodu Mitrovských byla přistavěna roku 1867. Podle letopočtů 1535 a 1540 na nárožních opěrných pilířích jižní zdi a 1541 na kazatelně probíhala první stavební etapa převážně v druhé polovině třicátých let 16. století a byla možná ukončena v důsledku smrti Jana II. Bohatého z Pernštejna. V padesátých letech za Janových synů proběhla pak druhá, dokončující stavební etapa. Významnou součástí uměleckého vybavení kostela jsou mramorové reliéfní náhrobky příslušníků rodu Pernštejnů: Kateřiny (1448), Jana (1475), Vratislava (1496), Jany z Libic (1515), Viléma (1521) a Jana Bohatého (1548). Mramorová křtitelnice s letopočtem 1601 pochází z doby působení luteránského děkana Tobiáše Závorky Lipenského. V chrámové předsíni visí obraz Nalezení svatého Kříže (1679) od tyrolského malíře Johanna Batisty Spiesse. Obraz byl součástí původního hlavního oltáře. Sochařská výzdoba nynějšího hlavního oltáře z let 1781–1786 je dílem Ondřeje Schweigla, obraz Nalezení sv. Kříže namaloval v roce 1784 František Antonín Maulbertsch, největší představitel pozdně barokního malířství ve střední Evropě. Boční oltáře sv .Barbory a sv. Josefa mají rovněž Schweiglovy sochy, obrazy dodal roku 1790 a 1800 Ferdinand Licht. Sochařská výzdoba pseudogotické hrobky Mitrovských je od Emanuela Maxe (Kristus, Panna Marie, 1866). Slohová kritika kostela prozrazuje, že se jedná o nejmonumentálnější a nejhodnotnější sakrální stavbu Pernštejnů a současně i o jednu z nejpozoruhodnějších architektur z přelomu gotiky a renesance v českých zemích. Celková dispozice chrámu představuje typ kostela s redukovaným katedrálním chórem, jehož architektonický detail se vrací k formálnímu aparátu první poloviny patnáctého věku podunajské provenience, avšak zprostředkovanému domácím prostředím. Vedle převažujících konzervativních pozdně gotických článků vyskytují se na stavbě také renesanční prvky – portály, kazatelna, balustrády, modifikované ale gotickým cítěním anonymních tvůrců. Hlavní západní portál s nápisovou deskou a pernštejnským znakem je pozoruhodným dokladem zprostředkovaného vlivu vedoucího architekta pražské dvorní huti Benedikta Rieda a vykazuje rovněž spojitosti se stavebními podniky Pernštejnů v Pardubicích.Text: historie
30.10. 2005 - Jan Sedlák a kolektiv, Významné památky okresu Žďár nad Sázavou, 1982.
|
Přihlášení |
