Dne 21. 9. 1170 obsadili Dublin (Dubhlinn/Černá tůň) Anglonormani (Normani z Anglie). Tito zdatní válečníci byli původně Vikingové, kteří v 9. a 10. stol. obsadili Normandii. Normandie dnes nese jejich jméno jako země mužů (lidí) ze severu (Northman). Z Normandie podnikli v roce 1066 invazi do Anglie. Příchodem do vikingského Dublinu tak paradoxně jedna skupina Vikingů (Northman, muži ze severu) vytlačila jinou skupinu Vikingů, v Irsku v té době známou jako Ostman (muži z východu). Francouzi měli Vikingy za muže ze severu, Irové a Angličané za muže z východu, jde tedy o dvě odlišné zeměpisné perspektivy stejného místa původu, kterým byla Skandinávie. Ani jedna skupina již v roce 1170 nebyla čistě skandinávského původu. Zatímco Anglonormani byli napůl Francouzi a Angličané, dublinští Vikingové byli napůl Irové (zdroj: online Wikipedia).
21. 9. 1170 obě skupiny vyjednávaly před městskými branami. Velitelem mužů ze severu (Anglonormanů) byl Richard de Clare, přezdívaný Strongbow (Silný luk). Vyjednávání předsedal dublinský arcibiskup sv. Laurence O’Toole. V anglonormanském vojsku byl ale jistý Miles de Cogan. Ten asi neměl ve zvyku vyčkávat na výsledky jednání a už vůbec se mu nelíbilo, že by jejich vojsko mohlo odtáhnout, aniž by město dobylo. Miles si všiml, že dublinští muži z východu během vyjednávání nevěnovali pozornost obraně města. Se skupinou vojáků tedy zaútočil a úspěšně pronikl do města. Válečná vřava překvapila obě strany u jednacího stolu. Strongbow, slavný dobyvatel Irska, vůbec netušil co se děje. Následný souboj v ulicích města vyhráli muži ze severu. Někteří muži z východu narychlo uprchli ve svých lodích. Zbylí obyvatelé se stali anglickými poddanými. Arcibiskup sv. Laurence O’Toole se snažil zabránit krveprolití. Zatímco zachraňoval životy, Anglonormani mu vyrabovali jeho sídlo. To stálo v sousedství kostela a kláštera Nejsvětější Trojice (zdroj: C. Kostick, Strongbow, The Norman Invasion of Ireland, The O’Brien Press, Dublin, 2013). Kronikář Gerald Velšský zaznamenal příhodu z kostela Nejsvětější Trojice. Muži z východu se při útěku snažili odnést na loď cenný kostelní kříž, ten se ale vůbec nehnul z místa. Jeden Anglonorman přišel po bitvě do kostela a věnoval bohu minci. Položil ji pod onen zázračný kříž. Když se ale otočil k odchodu, bůh mu hodil jeho minci zpátky. Anglonorman vrátil minci pod kříž ještě dvakrát, bůh ale jeho neupřímný dar znovu odmítl. Anglonorman proto šel k dublinskému arcibiskupovi, omluvil se mu za rabování v jeho domě a vrátil, co nakradl. Poté se vrátil do kostela a znovu položil minci pod kříž. K jeho veliké úlevě tentokrát mince zůstala na svém místě. V následujícím roce museli Anglonormani čelit obležení města irským vojskem. Z této svízelné situace se ale dostali, částečně opět díky nepozornosti nepřítele (více k obléhání Dublinu viz historie hradu Caisleán Cnoc). Dnes se debatuje o tom, zda muži z východu museli po dobytí Dublinu v roce 1170 město opustit. Mohli se ve velkém přestěhovat do Ostmantownu (Města mužů/lidí z východu) na opačném břehu řeky. Nemuselo ale jít o nucené vystěhování. Muži z východu jsou v dublinských listinách zmiňováni i nadále (zdroj: S. Duffy, Medieval Dublin II, Four Courts Press, 2001). V sousedním Walesu byla o sto let později situace jasná. Po anglické okupaci severního Walesu v 2. pol. 13. stol. platil zákon, podle kterého neměli Velšané povoleno žít v městech s anglickým obyvatelstvem. Na noc museli města opustit. Tento zákon platil až do 2. pol. 15. stol. (zdroj: brožura Caernarfon Castle, CADW).Text: historie
9.9. 2020 - Pavel Semple
Zdroje
(různé zdroje uvedeny v textu)
|
Přihlášení |
