Šauenštejn

Od roku 1435 byl opěrným bodem v místní válce Vartenberků s lužickým Šestiměstím. Roku 1443 je doložen šauenštejnský hejtman Kašpar Laptic. V roce 1444 je hrad znovu obléhán vojskem lužického Šestiměstí a opět podle všeho neúspěšně, protože jeho strategická poloha bránila účinnému ostřelování. Přesto byl ale hrad asi v září toho roku dobyt landfrídem litoměřickým a Pražany. Tato velkolepá výprava Lužických s 9000 muži a mocnými puškami je však v historických pramenech popsána jen velmi povrchně. Kolem roku 1446 byl v majetku Berků z Dubé jako součást vildštejnského panství. K jeho zániku došlo asi již v druhé polovině 15. století. Poslední zpráva je z roku 1490, dokládající v kamenické knize léno Schawenstein (schouwe = pátrati). Po třicetileté válce odtud znepokojovali krajinu švédští zběhové a lupiči, proto mu lidé začali říkat Loupežný zámek..

Při vchodu je vytesána dlouhá místnost rozměrů asi 1x3 m s mnoha nápisy a letopočty z pozdější doby; za ní byla nedávno odkryta kruhová pec. Nahoře je vyhlouben čtverhran (4,5x6 m) pro hlavní věž. Částečně pod ním je místnost přístupná od západu po ochozu, veliká asi 2x4 m s kamenným sedátkem či policí. Za uvedeným čtyřhranem je nejzajímavější část hradu, v pískovci vylámaná džbánovitá dutina do hloubi tří metrů s otvorem o průměru necelého metru, považovaná za cisternu, zásobárnu nebo i hradní vězení. Na severním i jižním konci skalního bradla jsou náznaky někdejších hlásek. Obydlí posádky byla přistavěna dole ke skále, jak dokazují četné otvory pro břevna. I malé skalky jižně od hradu ukazují jisté úpravy. Hojné keramické nálezy, ukládané kdysi v českokamenickém muzeu, jsou dnes nezvěstné. I dnes lze ještě nalézt na úpatí skály zbytky keramiky z různých dob. Nejstarší z nich se velmi podobají nálezům z jiných skalních hradů na české straně a z někdejších berkovských hradů na německé straně hranic. Hrad Šaunštejn vznikl jako správní středisko malého území v době kolonizace tehdy pusté oblasti někdy v průběhu 14. století a plnil i strážní ftinkci při cestě od Hřenska a při tzv. České silnici. V pozdějších dobách se mu dlouho říkalo Loupežný zámek, až dr. G. Pilk nalezl v drážďanském státním archívu v r. 1893 listinu, která pomohla identifikovat jeho původní jméno: Albrecht Berka na Vildštejně (Sasko) nabízí v ní Šaunštejn s vesnicemi Vysokou Lípou, Novou Vsí, Meznou, Janovem a další statky saskému kurfiřtu Friedrichovi výměnou za jiné území. Listina není datovaná, ale lze ji klást do let 1444–1451. Je důležitá i proto, že se z ní dovídáme o tom, že Šaunštejn tehdy držel jako zástavu Jan z Vartemberka na Blansku. Šaunštejnské území bylo tedy původně majetkem Berků a zástavou se dostalo (1428) do držení Vartemberků. Pro dějiny hradu to mělo význam proto, že tak byl zatažen do dlouhých válek mezi Vartemberky, Saskem a Lužicí, které pustošily zdejší pomezí až do poloviny 15. století. Dokazuje to i záznam v drážďanském radním archívu z r. 1431, podle něhož byli v dubnu téhož roku vysláni v době připravované výpravy proti Šaunštejnu z Drážďan dva zvědové, aby zjistili, proti komu má vytáhnout šaunštejnská posádka. To je také první zpráva o hradu. Šaunštejn hrál tehdy dost významnou vojenskou úlohu v této oblasti a lze tedy pochopit snahu saského kurfiřta získat toto území s mnoha skalními útvary. Na nich byla ve 14. a 15. století vybudovápa řada hradů, jejichž posádky byly stálou hrozbou pro saské a lužické hraniční území. O dalších osudech Šaunštejna však písemné zprávy mlčí. Po r. 1450 uvádí kamenická městská kniha při prodejích panství r. 1515 jen léno Šaunštejn a r. 1543 uvádějí zemské desky „Sorsteynu nad řekou Kamenickou", o jeho stavu však mlčí. Nevíme tedy, kdy hrad přestal být trvale obýván, ale stalo se tak asi v klidnějších dobách koncem 15. a v 16. století, kdy pozbyl významu jako pevnost. Pak zpustl a i jeho jméno se vytratilo z obecného povědomí..

Později se staly útulkem lapků a loupeživých rytířů a byly proto v průběhu 15. století vypáleny nebo zpustly. Vedlejší vytesaná dutina byla patrně strážnicí. Hlavní stavba na vrcholu skaliska byla dřevěná. Vedle ní se dochovala tesaná prohlubeň, která pravděpodobně sloužila jako obilní jáma. Pod hlavní stavbou bylo dvoupodlažní sklepení, přístupné z této severní stěny skalního bloku. Na jihozápadním výběžku skaliska byla další strážnice. Hrad poskytuje jedinečný výhled do okolí..

Jak se to potom mělo, když se po r. 1417 synové Hynka Honšteinského dělili, není sice známo, ale soudíc z toho, že blízké Arnoltice patřily k Ostrému, lze za to míti, že měl okolí Hynek starší, pán Osterský. Týž postoupil asi l. 1430 téhož panství Heníkovi ze Skal neb z Valdšteina. Proti tomuto snad vypravováni l. 1413 střelci Drážďanští a z Drážďan a poslán jest vyzvědač, kdyby ti na Šaunšteině vyraziti chtěli. Jak se okolí to potom dostalo k Vildšteinu, není nám známo. Drželi je Hynek a Albrecht Berkové a zastavili je Janovi z Vartemberka a z Blankšteina, jenž potřeboval opory v této krajině ke svým válkám. Albrecht nabízel asi l. 1446 Šaunštein s Vysokou Lípou a s třemi jinými vesnicemi kurfiřtovi Saskému k výměně, k té však nedošlo. Hrad nedlouho potom opuštěn a okolí patřilo do konce 15. stol. zase k Ostrému a Benešovu..

Když se zase uzdravil, zůstal v krajině, která se mu stále více líbila. Na skále si postavil hrad. Byl to temný, mlčenlivý muž, který si přinesl z východu velké bohatství, ale jehož svědomí nebylo ani čisté, ani klidné. Každou noc chodil dlouhými tmavými souvratěmi kolem hradu a neustále vzdychal a sténal, jakoby něco hledal. Když po několika letech zemřel, hrad upadal. Nebylo potomků a nikdo cizí se neodvažoval do hradu vstupovat, protože tam každou noc strašilo. Později, když si pán na Šlosberku, v lidovém pojetí Hofberku, nechal postavit dřevěný lovecký zámeček, přenesli sem ještě použitelné nářadí ze Šaunštejna. Jednou přijel na zámeček jakýsi tovaryš a poprosil o nocleh. Správce ho však odmítl, a tak si tovaryš nalezl úkryt ve stodole na slámě. V noci slyšel ze dvora šramot a hlasy. Zvědavě se podíval škvírou ve vratech stodoly a ve světle planoucí pochodně viděl, jak správce a jeho pacholek nesli jakousi ženskou postavu se zacpanými ústy, jak ji strčili do pytle a hodili na povoz, s kterým pacholek odjel. Tovaryš se vyplížil ze stodoly a naskočil ze zadu na povoz. Byla temná noc, a tak k sobě pytel pomalu přitáhl a nechal sklouznout na zem. Seskočil k němu, rozvázal a ženu osvobodil. Byla to vlastní dcera správcova, který její duši upsal čertu, aby mohl provádět všelijaké čarodějnické kejkle. Dnes se ale chtěl vykoupit tím, že její duši slíbil jiným zloduchům. Jak tak povídala, uviděli velkou záři. Vyběhli na stráň a uviděli zámeček v plamenech. Utíkali k požáru a když už byli blízko, jakási neviditelná ruka je zastavila, že nemohli ani krok dále. Stejně jako na pomoc spěchající vesničané. Zámeček shořel do základů a když je neznámá síla konečně propustila, nalezli na místě jen hromadu popela, který vítr rozfoukával na všechny strany. Po správci a jeho pacholku nebylo ani vidu ani slechu. Tovaryš zůstal ve vsi a správcovu dceru si vzal za ženu..