Stará Plzeň

Když Slované osídlili naše země, nevytvořili hned jednotný státní celek, ale rozpadali se na řadu kmenů, jimž stála v čele kmenová knížata. Teprve v 9. století se podařilo kmeni Čechů v čele s knížecím rodem Přemyslovců dosáhnout toho, že většina kmenů byla sjednocena a spojena v státní celek. Vyvražděním Slavníkovců r. 995 pak vznikl jednotný český stát. Z různých historických pramenů máme dochovány názvy jednotlivých kmenů. Pro Plzeňsko však není doložen žádný. Z mnoha skutečností lze vyvodit, že území západních Čech nebylo soustavně osídleno samostatným kmenem, nýbrž bylo kolonizováno teprve na počátku 9. století a to kmenem Čechů.

Protože Plzeňsko nemělo z naznačených důvodů po osídlení žádné středisko, musel zde být vybudován knížecí hrad a bylo pro něj zvoleno místo na Hůrce u dnešního Starého Plzence. Plzeňský hrad se měl stát významným článkem v opěrném systému středisek přemyslovské moci v rámci tehdy budovaného českého státu. Jeho důležitost zdůrazňovala ještě skutečnost, že byl situován na staré Řezenské cestě, spojující Prahu s Bavorskem a Franky. Nové středisko bylo postaveno na vrchu, jenž se vypíná dosti příkře nad údolím řeky Úslavy, z něhož sem nebyl přístup. Podobně i na severovýchodě byl značně příkrý svah. Nejpřístupnější byl kopec po táhlém svahu od severu a po nepatrně strmějším svahu od jihu. Nebyl to tedy vrch nepřístupný, ale výhodný pro opevněné sídliště, a proto byl již v pravěku osídlen, jak to dokazuje rozsáhlé pohřebiště starší mohylové kultury v blízkém lesíku u Hradiště. Hrad Plzeň byl postaven někdy na počátku 10. století. Za kostelíkem sv. Petra bylo vlastní opevnění hradu na jižní straně. Na západ odtud bylo předhradí. V něm se soustřeďoval hospodářský život hradu; byly tu hospodářské budovy, konírny a obydlí hradních služebníků. Všechny tyto budovy byly dřevěné, a proto se z nich nic nezachovalo. Dosud zachovaný hradní kostelík sv. Petra má kruhový půdorys s půlválcovým výklenkem pro oltář, apsidou. Je jednou z typických českých rotund, jež u nás vznikaly zjednodušením svého vzoru, Václavovy rotundy sv. Víta na Pražském hradě ke konci 10. a v 11. století. Plzenecká rotunda je tedy předrománská, otonská stavba z druhé poloviny 10. století, bloková bez článkování. Je postavena z tvrdého, těžce opracovatelného buližníku, a proto je její zdivo nepravidelně řádkováno. V apsidě se zachoval původní oltářní stůl. Úzká okénka byla později rozšířena; také vchod byl opatřen renesančním portálem, a to na přelomu 16. a 17. století, kdy majitelé zdejšího panství, Kokořovci, podnikali nákladné opravy v celém areálu svého vlastnictví. Šindelová stříška je z 19. století. Zdivo bylo také hodně doplňováno, takže horní část je zcela nová, jen apsida je ve svém celku původní. Kostel sv. Petra byl vlastně kostelem velkofarním a hřbitovním; dokladem toho jsou četné nálezy hrobů, v nichž zemřelí jsou obráceni obličejem k východu. To svědčí o tom, že tyto pohřby pocházejí z rané doby křesťanské. Plocha vlastního hradu měří 1 ha a 37 arů, plocha předhradí 2 ha a 78 arů. Nejzachovalejší opevnění je na východní straně, kde se dosud tyčí val do výše téměř 10 m nad příkopem. Opevnění hradu bylo mohutné, neboť za 1000 let existence byl násep hodně splaven a příkop zasypán. Původní výška hřebenu valu nad dnem příkopu byla jistě dvojnásobná a silné opevnění bylo kolem celého vnitřního hradu. Uvnitř opevnění byly vlastní hradní budovy, hlavní budovy byly vysunuty k východu a k jihu, takže samotné středisko hradu se opíralo o dnes nejzachovalejší východní val. Byl to palác vystavěný ze dřeva, pravděpodobně bez kamenné podezdívky. K němu přiléhala pevná věž, jež byla hlavním centrem hradu a nejpevnějším místem, do něhož se v případě nebezpečí uchylovali obránci, když nepřítel vnikl do hradního areálu. Proto bývala věž stavěna z kamene a do výše prvního poschodí neměla žádný otvor. Jestliže věž plzeňského hradu nebyla celá z kamene, měla aspoň kamenný spodek. Základy paláce se nenašly, ale na jeho místě byly nalezeny kachle z konce 15. století, což znamená, že se v té dobé na hradě ještě bydlelo. Z paláce byl přímý vstup do hradního kostela sv. Vavřince. Původně to byl asi menší dřevěný kostelík, který vyhořel, a koncem 11. století byl vystavěn kostel nový, jehož základy jsou na hradišti odkryty. Byl to kostel pána hradu, tj. královského purkrabího. Palác, věž a kostel sv. Vavřince byly hlavními stavbami hradu. Na druhé straně hradiště, vně východního příkopu, jsou však ještě jedny základy kostela, který byl ze všech největší. Byl to kostel sv. Kříže, podle zachovaných základů pravděpodobně tribunový chrám s obdélnou lodí a s půlkruhovou apsidou. Jeho existence a funkce jsou dosud nejasné. Buď měl hrad dvě předhradí, nebo si tento kostel vybudoval některý dvorský úředník vedle svého dvorce, jehož základy se však dosud nenašly. Všechny uvedené skutečnosti dosvědčují, že Plzeň byla rozsáhlým hradem s mohutným opevněním, jehož výstavnost odpovídala jeho důležitosti. Nejvyššími úředníky na plzeňském hradě bývali příslušníci rodu Drslaviců, kteří měli svá sídla a později hrady v Liticích, dále Skálu u Přeštic, Švihov, Potštejn, Žinkovy apod. Ve 12. století to byl již mocný rod, jenž se značně rozvětvil. První historická zmínka o Plzni je zaznamenána v kronice merseburského biskupa Dětmara k r. 976, kdy plzeňská posádka přepadla oddíl Bavorů tábořící pod hradem. Další zpráva je ve svatovojtěšské legendě, kde se vypráví, jak se v r. 992 vracel ze svého dobrovolného vyhnanství do Čech pražský biskup Vojtěch a zastavil se v Plzni. Zpráva svatovojtěšské legendy je důležitá ještě zjištěním, že Plzeň byla pevným pomezním hradem, „který na hranici země České leží“. Jedenácté až třinácté století bylo obdobím největšího rozmachu plzeňského hradu. V jeho zdech často pobývala i česká knížata, například Jaromír, Vratislav II. (mezi l. 1061–1092 tu založil „královskou“ kapli sv. Vavřince), Vladislav I. (r. 1109 zde trávil vánoční svátky), Soběslav (který se tu r. 1134 sešel s německým králem Lotarem), na sklonku zimy 1235 se tu zdržoval král Václav I. Význam hradu byl zdůrazněn i tím, že v l. 1213–1216 byl zdejším kastelánem Děpolt, člen pobočné větve Přemyslovců. Nejsamostatnější postavení měla Plzeň a Plzeňský kraj v l. 1222–1227, kdy zdejším správcem byl syn Přemysla Otakara I., Václav, pozdější král Václav I. Vystupoval jako vévoda plzeňský a budyšínský a známe i jeho jezdeckou pečeť z této doby. Zdá se, že Plzeňsko bylo údělným knížectvím. Tehdy se také počal přesněji rýsovat jeho obvod; patřilo k němu pozdější Klatovsko, Domažlicko, Stříbrsko a Rokycansko. Na plzeňském hradě se také razily mince. Kníže Jaromír tu na sklonku své vlády zřídil v r. 1012 mincovnu, jež razila denáry byzantských tvarů. Za krále Václava I. zde byl mincmistrem Eberlin, který dostal právo razit mince. S rozpadem krajského zřízení však začal význam Plzně upadat. Tehdy se na Plzeňsku začínají objevovat první hrady mocných pánů: Rábí, Rýzmberk, Švihov, Starý a Nový Herštejn, Švamberk, Gutštejn, Volfštejn, Libštejn a jiné. Druhá polovina 13. století přináší definitivní úpadek starého plzeňského hradu. Přemysl Otakar II. daroval v r. 1266 patronátní právo ke kostelu sv. Vavřince chotěšovskému klášteru. Z darovací listiny se dovídáme o všech již zmiňovaných kostelích. Okolní zboží však zůstalo panovníkovi. Změněné hospodářské a politické poměry si vynutily založení nového centra kraje také proto, že úzké údolí Úslavy pod hradem nedovolovalo plné rozvinutí královského města. Bylo pro ně vyhlédnuto místo na severozápadě odtud, na soutoku Mže a Radbuzy. Zde r. 1295 došlo k založení města, jež bylo nazváno Novou Plzní. Podhradí pod starým plzeňským hradem se nazývalo od té doby Starou Plzní a od 15. století Starým Plzencem. Plzeňský hrad však ani potom nebyl opuštěn. Nebyl však již sídlem krajských úředníků, nejspíše tu žili správci královského majetku, než pro ně v l. 1356–1361 Karel IV. postavil na protilehlém kopci mohutný hrad Radyni. Přesto však i potom byl starý plzeňský hrad obydlen, jak o tom svědčí archeologické nálezy především kachlů z 15. a 16. století. Historické zprávy se však už nedochovaly. Hrad byl majetkem držitelů Radyně, od r. 1496 Ladislava ze Šternberka, potom jeho bratra Albrechta, jemuž byly statky pro spiknutí proti králi Ferdinandovi I. Habsburskému r. 1529 zabaveny. Po krátké vládě Zdeňka Lva z Rožmitálu koupil r. 1536 Radyni i Starou Plzeň (dnešní Starý Plzenec) Adam ze Šternberka. V zápisu o prodeji se sice uvádějí Stará Plzeň i pustý hrad Radyně, ale o plzeňském hradě není již nikde zmínka. V r. 1561 prodal Adamův syn Zdeněk svůj majetek Jiříkovi Kokořovcovi z Kokořova, který učinil středem svého panství blízké Šťáhlavy. Jeho syn Karel si na počátku 17. století postavil ve Šťáhlavech zámek a dal upravit rotundu sv. Petra na plzeňském hradě; z té doby pochází renesanční portál a rozšířená okna. Hrad byl od konce 16. století opuštěn a na hradišti zůstaly kromě udržované rotundy sv. Petra jen mohutné zbytky staveb ostatních kostelů, paláce a jiné objekty, patrné ještě v r. 1756. Při stavbě domů ve Starém Plzenci sloužily zříceniny jako levný a dostupný zdroj stavebního materiálu, takže dnes jen archeologickým průzkumem lze zjistit, jak to na plzeňském hradě vypadalo. Plzeňské hradiště je dnes národní kulturní památkou a při příležitosti tisícího výročí první historické zprávy o Plzni r. 1976 byla rotunda sv. Petra nově restaurována.

Text: historie
10.3. 2011 - Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Západní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1985