K vrchu Sitno se váže mnoho pověstí o ukrytém pokladu či bráně do pekla. Nejznámější je však pověst o spících rytířích. Podle ní v Pribinových dobách (tedy v 9. stol., kdy zde není osídlení doloženo a ještě nebyli ani rytíři) byl pánem na Sitně kníže Stojmír, který měl dva syny. Lidé pod vládou Stojmíra žili v blahobytu a spokojenosti. Když cítil, že brzy zemře, nechal předvolat své syny a vyzval je, aby spolu žili ve svornosti. Podle tradice určil za nástupce svého staršího syna Tyra. Když Stojmír zanedlouho zemřel, byl podle pohanského zvyku spálen v posvátném háji na Sitně. Ale oba synové přání otce nesplnili a zanedlouho se pustili do boje o moc. Starý pohanský velekněz Nákon se snažil bratrovražednému boji zabránit, ale bez výsledku. Když se proti sobě vojska obou synů postavila k boji, velekněz je proklel, aby je skála všechny pohltila a neotevřela se, dokud nebudou opravdu potřeba. Sotva odezněla Nákonova slova, ostrý blesk ozářil kraj. Sitno vzplálo obrovským plamenem a třásla se země. Když soud dozněl, vyjasnilo se a bojovníci zmizeli. Hora je pohltila a uvěznila do obrovské jeskyně. Tam čekají, až budou moci odčinit svůj hřích, dokud je nebude národ potřebovat. Každých sedm let se probouzejí, aby se zeptali, zda nenastal jejich čas. Strážce, starý rytíř, na to vystoupí na vrch, aby zavolal na všechny strany světa, zda je čas. Když odpověď nepřijde, zavře okovanou bránu a vrátí se do síní hory, aby rytíři čekali dalších sedm let.
Text: pověsti
10.6. 2017 - Luděk Vláčil
Zdroje
podle informační cedule v místě
|
Přihlášení |
