Přihodilo se to tak dávno, že i jména osob vymizela průběhem věků z lidské paměti. Jen toliko pověst dochovala, že v místě, kde zvedá Zvíkov své mohutné věže k blankytu nebes, žila kdysi nejstarší dcera praotce Čecha.
Oblíbila prý si muže, kterého její otec neměl v lásce. Když se s ním zasnoubila proti otcově vůli, otec na ni velmi zanevřel. Bojíc se jeho hněvu uprchla se svým mužem do vzdálených, pustých krajů jihočeských. Šli podél Vltavy, razíce si cestu houštinami a jinde zase hustým pralesem, živili se lovem ryb a zvěře. Když přišli na ostroh nad soutokem dvou řek, na místo sice ztracené, ale líbezného vzhledu, zbudovali si zde prostou, dřevěnou chatrč s ohništěm uprostřed a střechou z kůry. Tu žili jako za světem, sytíce se tím, co jim příroda podávala, tu vychovávali své děti a vyprávěli jim o tom, jak se tam daleko za širými lesy rozkládají hlučné osady, kde mnoho lidí žije pospolu a mezi nimi vážný kmet ode všech uctívaný, jejich děd Čech, který sem přivedl lid z krajin zakarpatských. Tak uplynulo kolik let, aniž měl kdo tušení, kde se skrývá dcera Čechova se svým mužem. Jednou na sklonku léta vydal se praotec Čech se svou družinou na lov v neznámé kraje v Povltaví, a stopuje jelena, zbloudil v širých lesích. Tím více ho překvapilo, když spatřil v lese dvě hezké děti, které tu radostně výskaly a jako veverky skotačily. Šel kradmo za nimi, až přišel k chatrči, kde na ně čekala jejich matka. Jak se k dětem sklonila a na ně promluvila, poznal hned, že je to jeho ztracená dcera. S radostí k ní pospíšil a přivinul ji k hrudi a také s jejím mužem se tu usmířil. Když se jeho družina za ním dostavila k chatrči, chtěl vzíti s sebou všechny do roviny k Řípu. Manželé se však rozhodli setrvati nadále na ostrohu, neboť si zde zvykli. I dal jim praotec Čech zbudovati na místě chatrče pevný, dřevěný srub, jenž byl podle „zvyknutí si“ nazýván Zvykov, později Zvíkov.Text: pověsti
2.9. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
