Zniev

Strategickou polohu v takřka tisícimetrové výšce využilo již v 11. až 12. století výšinné sídliště, ze kterého bylo možno dokonale alespoň vizuálně kontrolovat významné obchodní cesty z jihu (Nitrianska) přes Turiec do Polska.

Výstavbu hradu na místě staršího sídliště inicioval přívrženec krále Bély IV., Ondřej z rodu Hunt-Poznanovců, a to patrně někdy v době tatarského vpádu v letech 1241–42. Písemně je hrad poprvé jmenován v roce 1243 jako hrad „Turuch“. Ondřej hrad vystavěl s velkým úsilím, což ostatně sám král ocenil při ochraně obyvatelstva a obraně království. Jelikož hrad zabíral poměrně rozlehlou plochu, našlo za jeho hradbami v době útoku ochranu poměrně velké množství lidí. Význam hradu po celé 13. a 14. století byl především v uplatňování královské moci v oblasti Turiece. V této době na hradě sídlil oficiál Turčianského komitátu, jež byl zodpovědný zvolenskému županovi. S významem hradu souvisel i fakt, že v roce 1248 založil král pod hradem proboštství, jehož klášterní budovy byly vystavěny v letech 1252–64. V přestavěné podobě stojí na okraji podhradní obce dodnes. Právě klášter dal obci i jméno. Po osamostatnění Turčianské stolice od Zvolenské v roce 1339 se sídlem župana nestal Turčianský hrad, ale mnohem lépe přístupný hrad Sklabiňa. Tímto význam hradu poklesl a po přejmenování na Zniev se stal spolu s podhradní obcí majetkem proboštství. Z hradu, dělícího se do té doby na horní a dolní, byl nechán svému osudu horní hrad a stavebně se majitelé hradu zaměřili na přístupnější dolní hrad, který byl v 15. století rozšířen. V roce 1530 byl hrad nenásilně získán Kostkou, šlechticem ve službách Jana Zápolského. Když se královské vojsko Ferdinanda I. pokoušelo násedně hrad dobýt zpět, vážně objekt poškodilo. V dalších desetiletích hrad často měnil majitele, kteří se stavebně na hradě samozřejmě podepisovali. I přes mnohé přestavby hrad neplnil roli pohodlného moderního sídla ani spolehlivé pevnosti. Přesto však byl pro jezuity, kteří od konce 16. století užívali klášter v podhradí, spolehlivějším útočištěm před povstalci Františka II. Rákócziho, než církevní objekty přímo v obci. Ještě po polovině 18. století byl hrad udržován a hlídán dvěma strážnými. Ze záznamu z roku 1770 však víme, že poddaní již byli zbaveni povinnosti přispívat na údržbu a provoz hradu. Zřejmě to souviselo se zrušením jezuitského řádu v roce 1773. Po tomto datu byl hrad ponechán svému osudu a poměrně velmi rychle se rozpadal. Enormně je to vidět na kresbě před opuštěním hradu, kde hrad stojí v plné kráse, zastřešený, poté na pohlednicích z přelomu 19. a 20. století, kde zdivo dolního hradu stojí až do výše 2. patra, a současnosti. V letech 1962–1963 vykonával na hradě archeologický průzkum G. Balaš.

Text: historie
11.12. 2007 - Jan P. Štěpánek

Zdroje
podle M. Plaček, M. Bóna: Encyklopedie slovenských hradů, Libri, Praha 2007