Jest nesnadno říci, byl-li napřed hrad Žebrák anebo městečko téhož jména od hradu hezký kus cesty vzdálené, ale ovšem se zdá, že pojmenování Žebráka jest topické, t. j. místu patřící, které se tak jmenovalo ještě před založením osady, ať si to byl hrad neb městečko. Název Žebrák překládán jest v latině Mendicum a německy Bettlern. Asi vprostřed 13. věku připomíná se Přibyslav ze Žebráka, kterému patřívala ves Nemělkov u Mostu; když nějaký měšťan Pražský r. 1280 ves tuto daroval křižovníkům s červenou hvězdou, činí se zmínka, že někdy Přibyslavovi patřívala. Podlé jména patřil pán tento k rodu Buzicův erbu sviní hlavy, kteréžto, nemajíce lepších a starších dokladů, za zakladatele hradu pokládati musíme. Plán Žebráka, který má málo obydlí a za to čtyři věže a hradeb měl dosti, svědčí o velmi starém původu, a zdá se nám skorem, že v tu dobu, kde se poprvé Žebrák připomíná, již hrad stával. Praotcem všech těch, kteří se psali potom ze Žebráka, Hazemburka a Valdeka, byl Oldřich řečený Zajíc, který se poprvé r. 1248 připomíná a r. 1271 zemřel. Ten ještě příjmení nemíval, ale nepochybujeme, že již hrad Žebrák při jeho smrti stál, jsa majetkem dotčeného Přibyslava, kterého za blízkého příbuzného Oldřichova pokládati musíme. Syn jeho Oldřich († r. 1281) stal se praotcem pánů ze Žebráka a z Hazemburka. Jeden ze synů jeho, Jaroslav, seděl r. 1291 na soudě zemském5) a mizí potom. Bratr jeho Oldřich psal se první ze Žebráka; byl to pán nábožný, který umíraje († r. 1304) klášteru u sv. panny Dobrotivé 90 hřiven stříbra odkázal. Syny měl dva. Starší Oldřich vyskytuje se r. 1318 jako purkrabě hradu Pražského a zjednal si přízeň krále Jana, kterýž mu daroval r. 1321 ves Čisovice a peníze si od něho půjčoval. Od r. 1322 sedal na soudě zemském a odděliv se potom od bratra svého, byl pánem na Zbiroze a stal se praotcem pánů z Pihle. Mladší jeho bratr Zbyněk Zajíc ze Žebráka připomíná se od roku 1318 častěji nejen v jednáních veřejných, nýbrž i soukromých, zvláště Bedřicha z Egrberka, s nímž byl spřátelen (r. 1325). Okolo roku 1331 vdával dceru svou za Protivu z Neumětel. Neznámého roku vysadil dva mlýny u Chodouně s dědinami pod právo purkrechtní. Králi Janovi půjčoval peníze a za to obdržel od něho v zástavu panství Nyžburské s úřadem. Chtěl král panství to vyplatiti, ale nemaje peněz pohotově, jinak nemohl učiniti, než že Zbyňkovi (asi r. 1320) vsi Praskolesy, Sedlec, Tlustici, Kotopeky, Lhotu, Libosněn a Jesenici daroval. Tím rozšířeno panství Žebrácké velice. Pak obdržel Zbyněk r. 1335 bezpochyby zase na srážku nějakých dluhů panství Hazemburské a rok potom se docela z Podbrdska vyprodal. Roku 1336, 6. června učinil totiž smlouvu s králem Janem. Obdržev totiž od krále panství Budyňské, menší sice, ale výnosnější, vdal témuž králi a budoucím králům hrad svůj Žebrák s městečkem, vsi Hředly, Lhotu, Chodouň, Tlustici, Bíleč, Zábdiší, Bavoryni, čásť Praskoles a čásť Sedlce se vším příslušenstvím. Od té doby zůstalo panství Žebrácké panstvím královským a komorním (kromě krátké přestávky) až do naší paměti, ale ovšem že bylo velmi často zastavováno.
Když se stal Karel, syn Janův, králem Českým, opanoval Žebrák s panstvím bratr jeho mladší Jan Jindřich, kníže Korutanský a hrabě Tyrolský. Bylť Jan se dostal r. 1336 skrze manželku svou Markétu v držení Tyrol, musil však r. 1341, byv od ní zapuzen, z Tyrol odejíti; snad již tehda nebo něco později získal hrad Žebrák, zaplativ jej svými penězi. Věc tuto si dobře vysvětliti neumíne, leda bychom za to měli, že držel již před tím Budyni jako čásť rodinného jmění a že směnu svrchu psanou sám král Jan za něj učinil. Když Jan hrad převzal, byl velmi spustlý, pročež jej hned dal opravovati a stavěti. Podobněž byla kaple na hradě tak spustlá, že v ní služby boží ani konati se nemohly. Z té příčiny vyzdvihl na jejím místě novou kapli posvěcení sv. Apolinářiše a sv. Markéty, dal ji prý pěkným malováním ozdobiti a opatřiv ji dostatečným věnem, ustanovil kaplana svého Alberta za kaplana tak, aby každý den mši svatou v ní sloužil. Za věno této kaple dal ves Praskolesy s příslušenstvím, již byl také za své peníze koupil. Karel IV. toto dání potvrdil r. 1349 dne 28. listopadu, ale zakládaje r. 1357 kapitolu na Karlšteině v tu dobu, když byl ve skutečném držení Žebráka, ustanovil, aby kaple Žebrácká se vším věnem svým přivtělena byla děkanství Karlšteinskému, tak aby děkan všechny důchody bral a při kapli kaplana vydržoval, kterýž by každý den mši svatou sloužil. Nicméně kníže Jan panstvím Žebráckým důstojně nebyl opatřen a třeba bylo jemu hodnější postavení získati. Proto na naléhání Karlovo a působením papežovým v létě r. 1349 rozvedeni jsou Jan a manželka jeho, po čemž se kníže v druhém loži zasnoubil s dcerou Mikuláše, knížete Opavského. Roku 1349, 26. prosince dal Karel bratru svému Moravu v léno pod jistými výminkami. Několik dní potom (4. ledna 1350) uvolil se nově jmenovaný markrabě, že bude králi Karlovi pomáhati k dosažení všech panství od koruny zastavených. Tehda asi, ne-li dříve, markrabě Karlovi postoupil hradu Žebráka, a týž panovník ještě téhož roku ustanovil, že se hrad Žebrák s jinými hrady královskými zastaviti nesmí, leč kázala-li by potřeba, aby dán byl králové vdově na čas života, jiným osobám však jen na 10 let. Když r. 1350, 17. ledna králová Anna (Falcká) manželu svému prvního syna Vácslava porodila, císař se tomu velice těšil, vida nyní možnosť před sebou, státi se zakladatelem nové dynastie. Sotva se mohl dočkati času, až králevič bude nástupcem jeho na trůně českém, a žádal tudíž stavův, aby mu hned jako budoucímu dědici českému poddanosť slibovali; tak se i skutečně stalo, jak svědčí několik listů té věci se dotýkajících a posud zachovalých. Kralevič však časnou smrtí všechny naděje otcovy přetrhl. Na hradě Žebráce, kde císař s rodinou svou vánoce r. 1351 strávil, králevič ledva dvouletý zle onemocněl a přese všechny léky již 30. prosince k největší žalosti otcově zemřel. Karel kázal mrtvolu do Prahy vézti a v kostele sv. Víta pochovati. Žebrák vzbuzoval v něm upomínky tak smutné, že sem, pokud víme, jen jednou přišel. Roku 1360 dne 17. června vydal tu majestát. Když byla králová Anna r. 1353 po krátké nemoci zemřela a tím se naděje Karlova získati pro své potomky Horní falckrabství zmařila, stal se hrad náš pojidlem mezi císařem a rodem falckrabským. Karel totiž vyjednávati se jal s Ludvíkem Bavorským, jak by se měl vyplatiti falckrabě Ruprecht mladší (jinak Arnošt řečený), jehož držel v zajetí ve Vittenberce již od kolika let Rudolf kníže Saský, a nabízel mu k zástavě hrady Žebrák a Přimdu. Takovým způsobem byl Ruprecht vybaven, a poněvadž Karel výplatné byl zapůjčil, zastaveny mu (17. července t. r.) hrady Šternštein, Neustadt, Hirschau, Lichtenštein a.j. tak, aby se po roce summou napřed zapůjčenou zase zastaviti mohly. Po smrti starého falckrabě Ruprechta († r. 1353) získal Karel ještě mnohem více hradů v těch krajinách a tu rozsáhlé panství zahraničních korunních statků založil. Jak se zdá, zastavil Karel Žebrák na několik let Purkartovi, purkrabí Magdeburskému. List zajisté (d. r. 1358, 22. března), jímž purkrabě nový oltář v kostele Pražském zřídil a nadal, dán jest na hradě Žebráce. Ač tu roku 1360 císař se zdržoval a tedy hrad zase jměním korunním byl, nacházíme jej ke sklonku panování Karlova zase v zástavě. Asi roku 1377 vládl tu Petr z Vartemberka a z Kosti, ač neporoučel-li tu z úřadu svého jako hofmistr královský. Když tehda městečko Žebrák zdí kamennou hrazeno bylo, tu Zachař purkrabě Žebrácký a Petr písař tudíž z poručení Petrova lámali kámen na polích zádušních a tím prý kostelu velikou škodu způsobili. Karlův nejstarší syn Vácslav nastoupil na trůn královský stár jsa 18 let a bratřím svým pustil země, jež na ně po vůli otcově připadnouti měly. Po svém otci zdědil lásku k umění a k vědám; bohužel nedostávalo se mu otcovy obezřetnosti a opatrnosti. Tehdejší dvojice papežská a záležitosti německé říše bavily jej ustavičně starostmi o záležitosti vnější a proto také často v Německu se zdržoval. Později však, a to zvláště v letech 1383-1409 zalíbilo se mu na hradě Žebráce tak, že tu raději přebýval než na svých ostatních hradech. Bavilať jej tu mimo jiné myslivosť, jakož jej i básník Petrarka mohutným lovcem (robustus venator) nazývá; a hojnosť zvěře tehda poskytovala okolí hradův Křivoklátu, Karlšteina a Žebráka. Častokráte tu dlíval celé měsíce, častoval tu pohostinně knížata a pány, laskavě s každým obcuje. Nejednou sem přicházeli vedlé velkých hafanův, již proň ze všech zemí sháněni byli, také kejklíři, kouzelníci, s nimiž se veselý panovník bavíval. Častokráte tím zanedbával záležitosti zemské, hově zde choutkám svým. Pokud nám známo, přišel sem Vácslav poprvé r. 1383 a téhož roku 24. srpna Leopoldovi, vojvodě Rakouskému, jisté platy a císařské fojtství v Augšpurce zapsal. Za dob tehdejších ještě neměl jediné zamilované sídlo, přicházeje také na Hrádek, Křivoklát, Karlštein, a jak se zdá, v letech 1383-1388 mnohem raději se zdržoval na Křivoklátě než na Žebráce. Roku 1388 v měsíci listopadu zavítal k němu na Žebrák kníže Rudolf Saský, a tu se mu zapsal, že za nástupce jeho v císařství nikoho jiného než některého z jeho bratří nebo strýců voliti bude. Čtyři měsíce později (r. 1389, 19. března) vložil klatbu na Bernarta, hrabě Anhaltské, a r. 1390, 1. července s Fridrichem Vilémem a Jiřím, markrabími Míšenskými, učinil smlouvu o zemský mír Chebský. Rokem 1389 počínaje přicházel na Žebrák častěji a na delší čas, při čemž mu velice vítána byla říšská silnice, kteráž šla skrze Žebrák. V srpnu roku 1389 slavena bezpochyby svatba jeho s Žofií, dcerou Jana vévody Bavorského, a přebýval potom s mladou chotí svou v Berouně, Křivoklátě a Žebráce; na počátku příštího roku byl však v Praze, bezpochyby aby dopřál manželce své užiti radovánek masopustních. Purkrabí tu byl r. 1385 Jan Kurář. V lednu r. 1391 byl král zase na Žebráce a odebral se příštího měsíce na Hrádek Křivoklát a zdržovav se potom na rozličných místech přišel sem zase v máji. Tehda k němu zavítal Svatobor, kníže Pomořský, jenž byl před tím statky své u Norymberka ležící prodal a nyní za potvrzení žádal. Potom zdržev se něco málo na Karlšteině odebral se zase na Žebrák na počátku měsíce srpna. Zde v měsíci září vydal dva důležité listy : jedním povolil Janovi z Mühlheima, držiteli panství Pardubského, aby mohl na Starém městě Pražském kapli postaviti, v níž by se služby boží v jistý čas a kázání v jazyku českém odbývaly; druhý pak, jímž povolil Pražskému kupci Kříži, aby dům svůj k vystavění téže kaple a bytu pro dva kazatele darovati mohl. Kaple tato, Betlehem řečená, několik let potom světové dosáhla důležitosti. Vydav král potom ještě drahně jiných listů, zůstal na Žebráce ještě po celou zimu následující až do počátku února. V ten čas (17. ledna roku 1392) Pražským vysokým školám udělil výsadu na vsi jich Nenačovice a Drahelčice a vydal jiné listy, Němec a Slezska se týkající. Po druhé odebral se v červnu toho roku s chotí svou na hrad Žebrák, kdež se po ostatní čas tohoto roku zdržoval a honbami v okolních širých lesích bavil. Z četných listův a milostí tuto vydaných zasluhuje zvláštní povšimnutí list, 22. listopadu universitě Pražské daný. Tímto osvobodil učitele i žáky téže university všech daní a platův jakožto i právomocnosti měst Pražských, tak aby všichni členové týchž škol jen rektory university souzeni byli pod pokutou 100 hřiven zlata, kdyby někdo proti té milosti něco se vzíti chtěl. Na počátku r. 1393 král ještě na Žebráce přebýval. Za tohoto pobytu králova na Žebráce povstaly vážné rozepře mezi arcibiskupem a Vácslavovými dvořany. Králův podkomoří Zikmund Huler byl dal dva žáky stavu duchovního popraviti, nepostaviv jich k soudu duchovnímu a ujímal prý se odpadlých židů proti arcibiskupovi. Mimo to zmařil arcibiskup králův záměr, opatství Kladrubské po smrti posledního opata v biskupství přeměniti, dada ihned nového opata zvoliti a potvrditi. Podkomoří, Mikuláš, biskup Lavantský (králův zpovědník), Sulek, probošt Chotěšovský, Vácslav Králík, děkan Vyšehradský, a Jan Čouch ze Zásady, dvorský maršálek, pospíšivše si na Žebrák, jali se králi na arcibiskupa žalovati, jehož tak popudili, že v měsíci březnu Žebrák opustil a do Prahy se odebral. Vzniklých z toho neblahých sporů mezi králem a arcibiskupem nechceme tuto pro skrovnosť místa připomínati. Když byly pře tyto útěkem arcibiskupovým tak tak urovnány, opustil král Prahu (v pondělí velikonoční) a odebral se zase na Žebrák. Odtud poslal rady královské do Prahy, aby zvěstovali arcibiskupovi, jaké rozkazy mu král udílí a co by ve věcech zřízení biskupství Kladrubského a podací královských činiti měl. Útěk arcibiskupův do Říma (23. dubna r. 1393) přiměl krále k tomu, že se na nějaký čas do Prahy odebral. Zdržev se tu po měsíc květen, odebral se zase na hrad Žebrák; zde (14. června) židům v Čechách udělil znamenitou výsadu, že o listech jich dlužních nemají souditi páni čeští, než jediné úředníci královští. Potom se zdržoval nějaký čas na Karlšteině a v Praze; v říjnu byl zase na Žebráce, kdež se po celou zimu zdržoval. V květnu r. 1394 nacházíme krále opět na Žebráce. Jeho zpáteční cesta odtud do Prahy stala se proň osudnou. Neb vraceje se 8. května ze Žebráka, byl jest jat před Berounem v Králově Dvoře od pánův českých skrze zapůsobení krále Zikmunda Uherského a Jošta, markrabí moravského; odkud nesen jest do Prahy na hrad a tu nějaký čas ve věži chován, potom pak odtud až do Rakous zavezen. Ve vězení zůstal až do konce srpna; byv pak propuštěn, cestoval potom do Prahy a zdržel se tu po celý ostatní čas téhož roku. V květnu r. 1395 přijda na Žebrák, učinil tu (30 t. m.) jalový mír s pány českými, vydav za to některé články psané1) a zdržel se tu ještě několik dní jakož i podruhé okolo 23. července. Čas mezitím ležící strávil na Karlšteině. Purkrabími tu byli tehda roku 1390-1394 Bohuněk Kozlík z Drahobudic a r. 1395 Jan Lukava z Lukavice. Roku 1396, 7. ledna přebývaje v Praze, povýšil Vácslav městečko před hradem Žebrákem ležící na město, tak aby užívalo týchž práv jako město Beroun. Kromě téhodního trhu a řízení o statcích udělil konšelům právo, aby klády neb vazby, pranéře, šibenice a jiných k spravedlnosti učiněných věcí požívati mohli. Roku tohoto král dlouho na Žebrák nepřicházel, zdržuje se brzo v Praze, brzo na Karlšteině; snad se mu od posledního zajetí na hradě nelíbilo. Na Žebráce nacházíme jej teprve v listopadu téhož roku, ale tenkráte se tu dlouho nezdržel, jsa již na konci téhož měsíce v Praze. Ale i následujícího času na Žebrák nepřicházel; dozrávalať v něm asi tehda úmysl, založiti si bezpečnější útulek, nežli mu hrad Žebrák poskytoval; věc tu provedl v letech potom příštím založením hradu Točníka. Starý hrad Žebrák podržel sice ještě přes sto let přednosť svou jako hlava panství, ale brzo překonán byl sousedem svým na blízkém vrchu hrdě se vypínajícím. Na počátku listopadu r. 1398 byl zase Vácslav na Žebráce, kdež vydal několik listů. Podruhé sem přišel r. 1399 ke konci září. Bylyť se zatím zběhly důležité proměny v Německu, kdež usilováno o ssazení královo. Zde jsa při silnici do Říše vedoucího snadno všech piklí proti němu strojených dověděti a opatření svá činiti mohl, ale pozornosť jeho vázána byla ustavičně bouřemi, které působila jednota panská. Přišed sem zase po měsíci srpnu r. 1400 nemilou zprávu uslyšel o svém ssazení v Říši. Hněv jeho z toho byl veliký. Mínil se opříti tomu a žádal tedy Zikmunda bratra svého, markrabě Jošta, knížat slezských a pánů českých o sjezd s ním u Hory Kutné. Opustil tedy Žebrák, ale na sjezdu pro lakotnosť Zikmundovu nic nevyzískal. Příštího roku 1401 strávil král na Žebráce čas od počátku února až do započetí dubna; v tomto čase jej poprvé také na novém hradě Točníce na cházíme, kamž ještě jednou téhož roku přišel.Text: historie
16.11. 2020 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze české, kniha 6
|
Přihlášení |
