Žebrák

Děje Točníka i Žebráka.

Nejznamenitější obyvatel hradu Točníka, král Vácslav IV., byl také jeho zakladatelem. Týž král, jenž se na Žebráckém panství rád a často zdržoval, neměl na starém a těsném hradě dosti místa pro dvůr svůj, a je-li pověsť pravdiva, i v městečku buď bydlíval aneb komonstvo míval, odkudž jedna ulice posud královskou slove. Aby pak oblíbeného Žebráka dalek nebyl, vyhlídl si v nejbližším okolí skalnatý a strmý hřeben1) ještě nad Žebrákem se vypínající, a zde nový hrad založiti kázal. Vysoce vzdělaný a láskou ke vědám, umění a poesii nadaný král, jenž ve velikolepých stavbách otce svého pokračoval, nové stavby vyváděl a své knihy oblíbené co nejuměleji zdobiti dával, zajisté si ke stavbě Točníka znamenité mistry zvolil.

Král Vácslav byl pán nevšedního vzdělání, o jehožto vychování byli znamenití mužové doby Karlovy pečovali. Odtud zůstal králi čilý smysl a náklonnosť k vědám, poesii a umění, pokračoval po otci ve stavbě Pražského kostela, mostu kamenného a jiných nevšedních děl, sám pak mnohou novou stavbu vyváděl. Když počal stavěti a pracovati o hradě Točnickém, bylo ještě na Pražském hradě tovaryšstvo stavitelské druhého stavitele kostela Petra Parléře, jež spravovali nyní synové jeho a žáci, a zdá se býti pravou domněnkou, že si král stavitele hradu z tohoto tovaryšstva vybral, neboť i dříve za doby Karlovy byly stavby na Karlšteině a Kolíně, onano Matějem Arrasským, tato Petrem Gmundským provedeny, a gotické památky na hradě Točníce posud ráz svůj umělecký hlásají. Čas, kdy se to stalo, nesnadno jest určiti. Pelzel (I. 138), jenž všechny prameny doby Vácslavovy vyčerpati nemohl, klade první přebývání královo na Točníce k roku 1409; pozdější spisovatelé kladli rok 1404 jakožto první, v němž se Točník připomíná..K tomu můžeme dodati, že hrad již roku 1401 stál, ježto toho roku 14. února král na Točníce se zdržuje (geben zum Toczenik) svobodu udělil městu Budějovicům. Něco málo před tím byl na hradě Žebráce (dne 7. února), kdež udělil léno na hrad Hertenberk a nadání klášteru Milevskému; o činech králových mezi 7. únorem a počátkem března (kdež byl král v Praze) sám Pelzel nedovedl nic udati. Zmíněná věc vede nás k tomu, že Točník již r. 1401 stál aneb stavěn byl, a podlé toho můžeme se i domnívati, že panující před tím nepokoje způsobené jednotou panskou a osobní nejistota králova podnět daly k vystavění našeho hradu. A poněvadž listy královské až do roku 1409 střídavě ze Žebráka a Točníka se vydávají, soudíme, že král na novém hradě ještě stále nepřebýval, proto že se buď na něm stavěno, nebo vnitřní jeho místnosti pro dvůr královský zřizovaly. Že hřeben tento již před založením hradu Točníkem se jmenoval, domníváme se podlé jiných hradů. Posavad se za to mělo, že hrad teprve obdržel název po svém založení po cestách, jež se nahoru na kopec vinuly či točily. Věc ta jest však neprůvodna a sotva se kdys nějaký hrad pro tak malichernou příčinu nazýval, neb mnohý hrad měl točitou cestu. Souvisí-li jméno jeho se slovem točiti, souvisí také se slovy tok, téci (pivo točiti). Zdaliž podlé toho snad kopec ještě před založením hradu Točníkem nazýván byl, že s hřebene na obě strany vody stékaly a že tudíž byl v malém asi tím, čemuž novým názvem rozhraní vod říkáme, jiným ponechávám. Srovnati zde sluší Trosky, Oheb. Archiv Budějovský. Berghauer uvádí list Vácslavův daný na Točníce r. 1383 dne 7. května kupcům Starého města Pražského, ale zajisté se v datování mýlil. Roku 1401 ještě jednou král na Točník přijel. Na počátku měsíce července byl v Praze, a když se tehda nepřátelé jeho ve velkém počtu proti němu shlukli, uchýlil se na hrad Točník, odkudž dne 25. července Budějovským list vydal. Když pak mír potom utvrzen byl mezi králem a panskou stranou (12. srpna), byl král již v Praze, kamž se byl bezpochyby k projednání téže věci odebral. Prvním správcem nového hradu Točníka stal se Bohuše z Drahkova, vladyka králi věrný a oddaný; ale ten měl více býti nežli obyčejní purkrabí na hradech královských, neb Vácslav pokládaje Točník za své sídlo a první svůj hrad venkovský, dal Bohuši název „nejvyššího komorníka hradu Točníka“. Jakožto takový obdržel Bohuše listem královským r. 1404 dne 9. dubna na Žebráce daným zápis na 800 kop platu z rozličných klášterův a měst,3) r. 1412 dne 10. března daroval mu král 13 lánů rolí a porostlin blíže Hostomic na místě řečeném Navěsín, vše odměnou za služby králi prokázané. Konečně mu daroval r. 1416 dne 22. ledna podací oltáře založeného někdy Matějem Kolářem, měštěnínem Pražským. Ale poněvadž správa hradů Žebráka a Točníka byla rozdělena a každému z nich čásť panství přikázána, byl na Žebráce samostatný purkrabí Jan z Lestkova již od roku 1402,6) kterýž se potom až do r. 1411 často připomíná. Toho roku rovnal z rozkázání králova při nějakou mezi kapitulou Karlšteinskou a Jiříkem Tobolkou ze Lhoty. Králi Vácslavovi líbilo se na novém hradě tak, že praví v dolepsaném majestátu svém, že ze srdce mu přeje dobrého vzrostu. Chtěje totiž příslušenství jeho polepšiti, ustanovil v Praze r. 1405, 17. března, aby ves Bzová, posud k Žebráku patřící, byla připojena k Točníku, obyvatelé její pak aby každou noc přijdouce k hláskám na Točník, tu pokrmy a nápojem podlé možnosti purkrabí vyčastováni byli. Kromě toho povinni byli vodu a dříví do kuchyně hradecké k čištění hradu a topení světnice jedné donášeti, začež ode všech platův a úrokův osvobozeni byli a souše v lesích královských sbírati mohli. Patrně list tento psán v radosti, že král pojede ven na svá zamilovaná sídla, nebo celé jaro téhož roku strávil na Žebráce a rovněž tu byl v zimě z r. 1404 na r. 1405. Teprve v lednu r. 1405 odebral se do Prahy; jen několik dní v červnu toho roku zdržoval se zase na Žebráce, kamž také přišel v srpnu, a tu měl takové zalíbení, že zde ostatek roku zůstával. Následujícího roku sbíraje král pole proti Ruprechtovi Falckému, aby si dobyl uznání v Němcích, přišel v červenci na Žebrák a zůstal opět celou zimu, tak Že teprve r. 1407 v únoru zase do Prahy odjel. Od počátku srpna toho roku přes celou následující zimu byl zase dvorem na Žebráce, kdež byl naposled (pokud známo) dne 15. ledna r. 1408. Byl to poslední rok, jímž se časté a dlouhé jeho sídlení na Žebráce ukončilo; neb té doby byl Točník již tak dokonale upraven, že tu slušný obyt míti mohl; všecky listy, které po r. 1409 vydával na zdejším panství, dávány jsou z hradu Točníka. V dubnu r. 1409 nacházíme Vácslava opět na Točníce. Tehda sem za ním jezdili čeští i němečtí mistři učení Pražského, předkládajíce tu přání svá strany tří hlasů Čechům povolených. Zdržev se potom několik dní v Praze, zase na Točník zavítal a tu v létě přebýval. Po tomto častém přebývání na panství zdejším naskytuje se dosti dlouhá mezera, za které sem Vácsalv mepřišel. Přišel sem teprve v dubnu r. 1412 a zdržel se tu po celou ostatní čásť roku. Nedlouho potom přišli legátové papežští do Prahy hlásajíce odpustky všem, kdož by se křížové války proti papeži buď sami súčastnili, aneb poskytli k ní pomoci na penězích; zároveň jali se kněží k tomu zřízení příspěvky takové, ovšem způsobem nechvalitebným, vybírati. Věc tato způsobila pohnutí, ano rozhorlení u kněží strany Husovy, jimž se zdála býti proti duchu křesťanství; zejména oblíbený tehda kazatel M. Jan Hus a M. Jeronym Pražský veřejně proti tomu mluvili a kázali. Krále bezpochyby docházely žaloby od legátů papežských a jiného duchovenstva na všelijaké překážky jim činěné. Král nechtěl trpěti rušení veřejného pokoje a povolal nejspíš z té příčiny některé konšely a starší obecní k sobě na Žebrák asi v polovici měsíce června. Stalo pak se nejspíš skrze promluvení s nimi, že od krále a od konšelů přísně zakázáno jest veřejným vyhlášením, aby se nikdo napotom neopovažoval odmlouvati kazatelům nebo bullám papežským. Král upřímně pečoval o uklizení této kyselosti. Povolal k sobě některý den v červnu obě strany, zejména Husa a protivníka jeho Štěpána Palče, aby je mohl srovnati. Obě strany sešly se nejprve v domě farářově v městě Žebráce. Potom sročen jest Hus s osmi protivníky svými před radou královou, což se bezpochyby na Točníce stalo. Tu když ho vinili, že nepodal článků svých písemně děkanovi theologickému, jakkoli často o to napomínán byl, odpověděl, že uče vždy veřejně, nemohl stíhán býti, jako by učení své ukrývati chtěl, že však hotov jest podati články své i písemně, budou-li protivníci jeho kteří jej z kacířství vinili, chtíti se zavázati k dostatečnému průvodu žaloby své, a to pod trestem upálení pro tu stranu, na kterou by se kacířství provedlo. Zaraženi nad návrhem takovým, odpověděli doktoři po krátké poradě, že by chtěli vydati k tomu jednoho ze sebe, ale když Hus na tom stál, že nepřátelé jeho, užívajíce společné ruky v obviňování, měli také v pokutě nevytrhovati se z ní, učinila rada královská konec té řeči, pravíc k obojím : pěkně se spolu srovnejte; a s tím se rozešli. Brzy potom (10. července) uvažována věc tato zase ve schůzi některých rad královských, k níž pozváni také Pražané a někteří znamenitější duchovní a milostníci královi. Schůze ta dr žána v domě královského podkomořího, totiž Kunrata, biskupa Olomouckého, v městě Žebráce. Ke srovnání a smíření nedošlo; každý ví, jaké bouře z toho po Čechách pošly. Jiní znamenití hosté zavítali téhož roku na hrad Točník. Ve při Vácslavově se Zikmundem o název císaře přišli oba králové mocně na krále polského jako vrchního oprávce (16. září r. 1412). Poslové polští přišli nedlouho potom na Točník, ale jak se zdá, málo pořídili, ježto různice mezi oběma bratry nepřestávaly. V říjnu toho roku navštívil krále vojvoda rakouský. Král jej co nejlaskavěji a nádherně uvítal a dal k jeho poctě skvělou slavnosť na Karlšteině, při čemž vojvoda s královnou Žofií tančil. K tomu podotýká dějepisec Edmund Dynter, spisovatel díla „Magnum chronicum belgicum“, toto : „Knížata, hrabata, pány, vyslance neb posly králův a knížat, kteří k němu přicházeli, s velikou poctivostí, jak se na krále sluší, vítával, s velikou laskavostí jich poslouchal a s nimi milostivě jednal, jak jsem sám často vídal a slýchal. Tak jsem na jeho zámku Točníce u Žebráka viděl posly krále polského, velkého knížete Vitolda litevského jakož i velkého mistra německých rytířů. Tak i s velikou dobrotivostí přijal posly Vratislavských a měst moravských na Novém hradě. Viděl jsem také, an posly vojvody Antonína (Brabantského), s nímž jsem byl, na hradech Karlšteině, Točníce a Novém hradě dobrotivě přijal a milostivě poslouchal. Otvíral latinská psaní králova a jiných knížat francouzských, jež jsme mu podávali, četl je a povídal nám, co v nich obsaženo bylo. Tázal se nás laskavě, jak se mají princové francouzští a lucemburští páni, jež znal; neboť byl pán velmi cvičený a latinsky dobře mluvil.“ Bohužel Dynter královskou laskavosť tu odplatil mnohým osočováním a pomluvami vylhanými. Ještě v listopadu téhož roku se zdržoval král na Točníce, kdež se mu lépe líbilo než v Praze nepokoji zmítané. Na počátku r. 1413 byl král v Praze a zdržoval se tuto většinou po celý rok. Přece však v polovici měsíce ledna na Točník odjel. Když pak došla do Čech zpráva o upálení Husově (r. 1415), způsobilo to nejen veliké rozkvašení myslí mezi panstvem a lidem, anobrž i král Vácslav s dvořany svými popudil se velice ke hněvu jak na koncilium, tak na duchovenstvo domácí a zvláště na ty, kteří se z něho v Kostnici osobně přičiňovali ke zkáze Husově. Král, který té doby zamilovaný svůj Točník zanedbával, přednosť dávaje Novému hradu u Kunratic, přijel toho roku přece na Točník, kdež strávil několik měsíců. Sem brali se k němu přívrženci Husovi žádajíce, aby položen byl sněm do Prahy k měsíci září; Vácslav ani hnutí tomu nepřekážel mnoho, aniž měl chuti je stavovati, jsa osobou svou uražen. Teprve po uplynutí letního času vrátil se do Prahy, kdež přítomnosti jeho pro rostoucí nepokoje potřebí bylo. Z téže příčiny se v Praze neb v okolí po několik let zdržoval a na svá venkovská sídla jen na krátký čas přicházel. A jel-li potom někam v posledních dobách života svého, byl to nejspíše Nový hrad. Mezi tím pořád byl Točník pod správou Bohušovou, který sice naposled roku 1417 připomíná, ale jak se zdá, nejvyšším komořím až do smrti Vácslavovi zůstal. Roku 1419 dne 16. srpna zemřel král Vácslav, pán čacký a bohatýr, jemuž lid v Čechách za nejedno dobrodiní vděčen byl, více přítel lidu nežli panstva, šťastný v lásce svých poddaných, nešťastný jako panovník. Dlouhá léta si ještě lidé o něm vypravovali po vší zemi, kterak za něho země byla upokojena, že se mohlo zlato na hlavě nositi a cestou choditi, kterak chtěl spravedlnosti, aby se dála od bohatých k chudým. Sám prý ke všemu přihlédl, proměně se v šaty sprostné obecného člověka, a šel mezi pekařky chleba kupovat a cenil se s nimi a tržil; byl-li jest chléb hodný, spravedlivý, zaplatě jej odešel, pakli chléb byl malý, tehdyť znáti se dada, pobral chléb, kázal dáti chudým a do škol rozdati a toho hospodáře trestal. Též činil řezníkům, šenkýřům a jiným řemeslníkům, ač jest jiným a jiným obyčejem ke každému řemeslu a obchodu tak spatřuje chodil. Až jednu chvíli prý šel na vinici kopat, aby i tam shlédl, kterak se mezi nimi děje, a tak tam jako jiný nádenník celý den kopal; a tu zvědav ten den a zvěděv jich obyčej, ustanovil, aby ti dělníci o poledni, když jedí, hodinu sobě odpočívali – a kterou dobu s vinic sjíti mají, také ustanovil. Vácslavův bratr a nástupce Zikmund nevčasnou přísností svou pokaziv všecka mírná vyjednávání se stranou kališníků, způsobil velikou a dlouhou válku v Čechách. Roku 1420 vtrhna mocně do Čech a očekávaje s teskností vojsko křížové, jel se v průvodu své manželky, též králové Žofie a Ferdinanda, legáta Pražského, objížděti hrady a města v okolí Pražském. Dne 27. května byl na Mělníce, později ve Slaném, odkudž jel přes Křivoklát na Žebrák, Točník a Karlštein pro spatření pokladů, které tam po králi Vácslavovi zůstaly. Obzvláště mnoho pokladu zachovaného viděl na hradě Točníce, což jako i zachování ostatních pokladů královských svědčí o šlechetné poctivosti netoliko vyšších úřadů tehdejších, ale i milců někdy Vácslavových, často bezprávně osočovaných. Na Točníce prodléval Zikmund zejména dne 20. června a psaním odtud poslaným žádal Oldřicha z Roženberka, aby s Oldřichem z Hradce brzo k němu přijel. Oldřich Rožemberský sice před tím s kališníky držel, ale boje se nového Tábora, přilehl k němu s lidem svým válečným. Z ležení tedy vypravil se ku králi na Žebrák a přemlouváním přítomného legáta papežského Ferdinanda dal se pohnouti dokonce k odpřisáhnutí kalicha a přijetí rozhřešení z toho, že se ho dříve přidržel, podlé nálezů koncilia Kostnického. Skrze tuto věc stal se úhlavním nepřítelem kališníkův. Zikmund zastavil hrady Žebrák a Točník asi r. 1421 franckému pánu Erkingerovi ze Seinsheimu a na Švarcenberce, předku nynějšího knížecího rodu Švarcenberského, avšak k zápisu majestátem stvrzenému došlo teprve r. 1422 dne 9. září. Na srážku summy 12.205 kop gr. č. a 3726 zlatých, které si Erkinger počítal za vyzbrojení a vydržování lidu válečného, zapsány mu Žebrák a Točník v 6797 kopách a město Beroun ve 2490 zlatých rh. Ale již r. 1421 dne 14. května přišlo ke smlouvám svatebním, podlé nichž Bedřich z Kolovrat zamluvil dceru svou Elišku Heřmanovi, synu Erkingerovu, tak, aby ve třech letech za něho dána byla; nevěsta měla obdržeti 1000 fl. rh., což i s obvěněním se strany ženichovy 2500 fl. činilo, a summa ta nejen zapsána jest na důchodech panství Žebráckého a Točnického, ale oba hrady přímo Bedřichovi v zástavu dány jakožto záruka, že smlouva skutečně se vyplní. Odevzdání obou hradů stalo se hned, a již dne 7. července r. 1421 potvrzen jest nový farář v Cerhovicích na témže panství ku podání bratří Bedřicha a Hanuše z Kolovrat. Oba bratří nemajíce majestátu na panství toto, pokládati se musejí více za jeho správce než pány. I byly pro ně oba hrady důležité v bojích se stranou kališnickou, kteréž zase velice na tom záleželo, zbaviti se tohoto sousedství a vyzískati pevného místa v Podbrdsku většinou katolickém. I přilehli Táboři a Sirotci r. 1425 dne 2. května k oběma hradům v počtu 7000 pěších a 900 jízdných; dobývavše jich však po tři dni marně, spálili toliko města Žebrák a Hořovice a dali se potom do Plzeňska. Nedlouho po té přišlo k příměří, do něhož pojaty jsou oba hrady. K lepší obraně odevzdali oba páni z Kolovrat hrady oběma dobrým mužům a válečníkům bezpochyby bez užitků panství; jako takoví držitelé připomínají se r. 1427 Habart z Adlaru na Točníce a Hanuš Kaplíř ze Sulevic na Žebráce. Po opětovaných válkách učiněno jest toho roku příměří mezi stranama pod jednou a pod obojí, po němžto o vánocích měl býti držán sjezd pánův a zemanů kraje Plzeňského i s městem Plzní na Žebráce a sjezd hejtmanů obcí a pánů strany Táborské a Sirotčí v Berouně, a měl se státi pokus o sjednocení ve víře způsobem takovým, aby mistři, kněží a páni obojí strany sešli se na Žebráce k hádání, a oč by se tam obě strany ve věcech víry shodly, tomu aby se podrobili; když by se však shodnouti nemohly, aby se kraj Plzeňský podrobil tomu, co se jim z písma neb doktorů neb dekretů dokáže. Hádání to začalo dne 29. prosince, ale hned na počátku nemohly se strany shodnouti na tom, která strana by měla učiniti první předložení. Jak se o té věci rozhodlo, není známo, a rovněž se nezachovala zpráva o jednání samém. Ačkoliv však byl sjezd tento jalový, přece to nebylo na újmu příměří zavřenému. Poněvadž Zikmund nevyplacoval panství a Seins heimové jeho také déle držeti nechtěli, udělali na ně dobrou vůli roku 1433, ve kteréž Erkinger a syn jeho Heřman oba hrady odevzdávají bratřím z Kolovrat, ale teprve r. 1437 dne 18. května dodána jest prodávajícím kvitance, že jich všechen dluh jest zaplacen. Ale odevzdání stalo se již dříve, a poněvadž Hanuš měl vzíti panství to jako svůj díl, odevzdáno jest mu roku 1430 dne 8. července skrze Heřmana. Ve staré paměti na to vydané popisují se také střelba a zásoby, které se nacházely na Točníce a panu Hanušovi odevzdány byly, a poně vadž nic takového staršího před rukama nemáme, klademe je tuto doslovně v českém překladu : „Za prvé pět půlfudrových sudův starého piva. Dva kameny smůly, kus sádla (smerleybe); 2? prostic (scheiben) soli. Půlfudrový sud plný hrachu a věrdunkový (virteiliges) sud plný hrachu a 1 strych hrachu. Dva dobří vepři a za 1 kopy suchých ryb. Másla za 12 grošův a 1 lb. pepře. Celý slad a 11 str. žita; 17 polt (seiten) vepřového masa. Tři rožně (spisz) suchého masa; 11 kyt vepřových, 4 kameny soli, jež ve sklepě leží. Nový vůz a 4 vozníci a jich řemení a vůz vodní. Několik prázdných sudův a jiných nádob ve sklepě. Tři kopy šindele (jedna by se koupila za 27 gr.), Dva okovy k cisterně. Hmoždíř a velký kotel a jiné menší kuchyňské nářadí. Celé nářadí kovářské, měch, kovadlina a jiné příslušenství; 7 ct. olova. Střelba : Puška Vildšteinka. Puška neb hmoždíř (steinpüchs) za černou světnicí, puška vedlé věže pod stříškou (schirme). Malá puška ve sklepě na věži. Dlouhá tarasnice tamže. Trojanice puška tamže. Nahoře na věži tarasnice na kolesech. Trojanice puška, u téže puška Tarasnice nahoře na věži. Trojanice ručnice na věži. Velké láno a všechny staré provazy na věži. Dvě zlomené ručnice. Dole ve věži 11 ručnic a více 2 Trojanice pušky. Dva soudky prachu a jiného prachu při tom, že to činí tři věrdunkové soudky plné prachu. Síly ve 2 soudcích, že by byl věrdunkový soudek naplněn. Láhvice (küfflein) plná nasazených (gestikter) šípův. Tři láky (lageln), v nichž se nosí dřevěný olej neb vlaské víno, jsou plny šípův. Dva soudečky plné šípův nasazených se 2 vědra. Šípy ve 4 krabicích (laden) také se dvouvědrový soudek. Jedno okno ve zdi ve sklepě plné střelišť (pfeylscheffte). Olověných kulí malých a velkých do 3 cent.“ (Mittheilungen XIV. 70-71.) Až posud neměl Hanuš zápisu královského panství, ale za neznámé doby zapsal císař Zikmund jemu a Jindři chovi, synovci jeho, oba hrady. Když pak zápis ten císaři navrácen byl, slíbili napřed (r. 1437, 14. září) oba pánové, jakož drží Žebrák a Točník v 4000 fl. rh., kdyžbykoliv jim od králův peníze ty zaplaceny byly, že mají hned obou hradů v jich moc postoupiti,1) a potom jimvydán (11. listopad) nový majestát na dluh 7200 fl. rh. a 450 kop, ve kterýchžto měli oba hrady i Dobříš, ovšem když jim byly na přebývající peníze dostatečné zápisy učiněny. Když potom zemřel Zikmund, tu Pražané strany rakouské, bojíce se, aby se proti nim nejednalo, zjímali některé měšťany znamenité, kteříž prve za císaře Zikmunda na úřadě konšelském sedali, a ty na Žebrák a na Karlštein do vězení dali, kdežto nějaký čas jsouce, někteří se vyručili a někteří dobyvše se ušli. Na Žebráce seděli zejména Vácslav Duršmid, Mikuláš Kněževeský, Hedvika krejčí a Obselka, kteří si na jaře r. 1439 z vězení pomohli, zabivše strážného. Hanuš staraje se potom o zemské záležitosti a jsa po deset let hejtmanem měst Pražských, málo kdy přicházel na Točník a přebýval obyčejně v Praze v domě markrabství Moravského. Když pak Jiřík Poděbradský r. 1448 náhle ku Praze přitrhl, neměl ani Hanuš ani ostatní páni vládnoucí dosti zbrojné moci, aby útoku jeho dlouho se ubránili. Ano když Praha byla ztenčena, Hanuš tak málo připraven byl na něco takového, že sotva na jednom voze ujel, že nebyl zajat. Vyjev totiž zadními vraty dotčeného domu, který byl na rynku Staroměstském, skrze židy a přes řeku Vltavu kvapil na pevné své hrady u Žebráka. Pan Hanuš jsa tehda již při letech, od té doby malé měl účastenství v bězích zemských, a když po tom nějaký rok zemřel, bral se syn jeho Hanuš z Kolovrat první čas týmž směrem. Jsa jako otec jeho pán nábožný a zvláště církvi katolické oddaný, opravil kapli sv. Apolinářiše na Žebráce a způsobil to, že r. 1460 dne 10. srpna s dovolením administratorův arcibiskupství skrze Mikuláše, biskupa Milenského, i se 4 oltáři a zvonem posvěcena. Ale netrvalo dlouho a král Jiří, chtěje panství Žebrácké pro sebe získati, vyplatil je svými penězi, a Hanuš ovšem podlé zápisu otce svého (r. 1437) povinen byl je hned v moc královu uvésti. Věc ta ovšem nemálo přičinila k nechuti, kterouž od té doby Hanuš proti králi i straně jeho projevoval. Výplata stala se takovým způsobem, že synové královi Viktoryn, Boček, Jindřich a Hynek dluhy Hanušovy podstoupili a z té příčiny král na ně r. 1461 dne 7. července všechna práva zápisná převedl. Patrné jest z toho a z následujícího, že králi ani tak o to nešlo, aby získal panství Žebrácké pro svůj rod, jako spíše to, aby nezůstalo v držení pána přísně katolického; neb nedlouho potom převedeny jsou zápisy tyto na pána oddaného, a to Bedřicha ze Šumburka, pána Peršteinského. Pán tento, ač katolík, věren zůstával králi svému a také v tu dobu, když na krále klatba dána byla, v té věrnosti setrvával. A poněvadž i mnozí kněží katoličtí neuposlechli duchovních představených svých, není divu, že i Ondřej Polak, kněz z Poznaňské diecése pocházející a kaplan na hradě Žebráce, interdiktu nešetřil a mši svatou sloužil. Ze souvěkých pamětí dovídáme se, že byl Bedřich v držení panství Žebráckého ještě r. 1475, ale že se nacházelo r. 1484 v držení přebohatého pána Burjana z Gutšteina. Za tohoto asi oba hrady zanedbávány, poněvadž sem buď zřídka přicházel anebo nikdy. Burjan zemřev před r. 1489, zůstavil mnohá a veliká panství svá pěti synům, Janovi, Jetřichovi, Volfovi, Kryštofovi a Jindřichovi. Kryštof z Gutšteina, jeden z nich, obdržel panství Žebrácké ještě za živobytí otce svého a nazývá se proto r. 1487 seděním na Žebráce. Když pak se bratří o statky otcovké rozdělili, podržel Kryštof Žebrák a Točník a dostal k tomu Rabšteina a jiné statky. Maje nedostatek peněz, zastavil vsi Tlustici a Olešnou a lidi v Újezdě, ve Rpetech a v Jivině Kunatovi Pešíkovi z Komárova. Nepokojný Kryštof měl pořád soudy. Roku 1505 chodil za ním Jan Haybolt, posel z Prahy, s nějakým listem, až ho nalezl na Točníce; vrátný přední vzal od něho list, nesl jej ku pánu na zámek a pak mu přinesl korbel starého piva a dva pecence chleba. Král Vladislav litoval toho velice, že ty dva dobré hrady jsou v zástavě, a usiloval r. 1507 o to, aby je mohl vyplatiti,13) ale nenadále naskytla se mu příležitosť, že je získal dosti lacino. Jak již vypravováno při dějinách Příbramě (na str. 124.), odsouzen jest Kryštof roku 1509 cti, hrdla i statku. Přípravy, které byly činěny k pokoření jeho, zastrašily Kryštofa tak, že podstoupil rád těžké výminky, které mu od královské rady podávány. Předně musil králi Točníka a Žebráku postoupiti a král proti tomu ho v dluzích zastoupil do summy zápisné jemu na ty hrady svědčící, za druhé propadl jiné statky své, které i s předešlými byly v ceně asi 200.000 kop gr., za něž obdržel 78.000 kop (av hotovosti jen 30.000 kop). Jestliže se přirovnají čísla ta spolu, seznává se, že král všecky ty statky asi za polovici jich ceny získal. Rozepsán jest potom berně v zemi, aby se mohly ty peníze zaplatiti, což vše se dálo v měsíci červenci. Potom v srpnu jezdil král na postoupené zámky, totiž na Žebrák, na Točník a na Rabštein a přijel zase do Prahy teprve ke sklonku měsíce září. Jako hejtman Točnický připomíná se r. 1515 Jan Kozelka z Hřivic.16) Král Vladislav pak r. 1516 vysadil ves Cerhovice na témže panství ležící za městečko, nadal je rozličnými milostmi a propůjčil jim také erb městský. Po smrti krále Vladislava našlo se drahně dluhů. Mezi těmi se nacházely veliké summy, které byl zapůjčil Zdeněk Lev z Rožmitála, zejména i 7789 kop, pro kteréž pán vedl právo na Točník, Hradišťko, a Zdechovice. Troje tako panství mu odhádána (asi r. 1517), tak že je potom držel právem zástavním. Zdá se, že zůstal Točník v držení Lvově 5 let, jestli mezi tím práva svého jiné osobě nepostoupil. Když chtěli zemští úředníci Točník roku 1522 vyplatiti, uvolil se k tomu Jan z Vartemberka; když pak s ním počet učiněn o to, což jest peněz svých za Točník a Žebrák vydal, sečteno jest 850 kop, kteréž král Ludvík Janovi na obou hradech zapsal. Ale již před tím a mezi vyplacováním vydán jest Janovi majestát královský, jímž mu oba zámky „v jisté summě peněz“ (kterouž ještě nevěděli) zastaveny byly. V majestátu krále Ludvíka dostaveno bylo, poněvadž jest Točník velmi opustlý, aby naň Jan prostaviti mohl do summy 750 kop, a poněvadž na témž hradě žádné živé vody nebylo, dovoleno Janovi, aby mohl studnici dělati, a kdyby ji udělal a živé vody se dodělal, tak aby ji k potřebě zámku dosti bylo, tehdy za udělání té studnice aby se mu při výplatě 500 k. gr. dalo. Zdá se, že Jan zadní části hradu v něčem měnil a zajisté opravoval důkladně a rovněž mezi tím o studnici dělal. Roku 1532 král Ferdinand jeda z Prahy, noclehoval na Žebráce (v městečku ? na hradě ?). I zapálilo se tam a hořelo, že král sotva z toho ohně vyšel, a shořelo mu tu něco klénotů, koní, mezků a lidí. Odjížděje pak odtud, promluvil : „O pessime mendace, tota me nocte turbasti.“ (O přebídný žebráku, po celou nos jsi mě strašil.)6) Spisovatelé dějin vztahují požár tento na hrad Žebrácký a dovozují z toho, že od té doby pust stál; přece však tolik jest jisto, že Žebrák od té doby pustl stále a třeba i neshořel r. 1532, zajisté potom od pánnův opuštěn byl. V následujících dobách se vždy opravy jen na Točník a nikoliv na Žebrák povolují. Jan konečně Točník omrzel. Zůstávaje v severních Čechách, rád byl, když se mu vyskytla příležitosť vymeniti si jej za statek v Boleslavě; tedy učinil roku 1534 dne 6. října směnu a smlouvu s Volfem starším Krajířem z Krajku na Bystřici, podlé níž přijal hrad Rohozec a za něj dal „zámky královy“ Točník a Žebrák a přidal 5000 kop grošův. Umluveno při tom, že si mají hradů na den sv. Martina 11. listopadu postupovati. Nežli však k tomu přišlo, zavřel Jan počet s kr. komorou, v němž řádně ukázal, že peníze povolené králem Ludvíkem na opravu hradu a studnici a ještě více vynaložil, pročež mu peníze ty majestátem královským (r. 1534, 31. října) připsány. Hned potom (2. listopadu a 12. listopadu) dal Jan sepsati dobré vůle, jimiž všechna práva a zápisy své na Krajíře převedl. Volf Krajíř byl ze všech zápisných držitelů nejkratší čas pánem na Točníce; neb brzo po získání jeho postoupil ho strýci svému Volfovi mladšímu Krajířovi z Krajku, a to dvěma dobrými volemi r. 1534 dne 21. listopadu zdělanými. Za nového pána zase stavěno na Točníce a r. 1538 povoleno mu prý 500 kop na takové opravy. Za to Volf hrad Žebrák nejvíce pokazil a sbořil, buď že chtěl hrad ten na dobro opustiti, aneb že tu podlé způsobu tehdejšího poklady hledal. Sám jsa víry bratrské, velice přál bratřím českým, kteří u něho na Točníce do sboru se scházeli; také byl přísný pán, neb Matěje Krouského, souseda Žebráckého, kterýž snad něco proti víře mluvil, dal na rynku Žebráckém proti faře stíti. Roku 1544 dne 31. října postoupil Volf dobou volí panství Točnického Janovi mladšímu z Valdšteina na Peruci. Za nového pána zase opravováno na Točníce. Stavové r. 1549 dne 14. února na sněmu shromáždění povolili Janovi na jeho žádosť, aby na opravu hradu a panství do 500 kop vynaložiti a prostavěti mohl, načež také dán dne 9. prosince majestát královský. Posud byla čásť panství Točnického, kterou n. Kryštof z Gutšteina zastavil, v držení Pešíkův z Komárova, ale Jan vesnice ty r. 1550 vyplatil a zase k Točníku připojil. Roku 1552 dovolil Jan obci města Žebráka, aby nově udělaný rybník a při něm mlýn a cihelnu k městu držeti mohli. Téhož roku král Ferdinand panství od Jana vyplatil, ale hned zase zastavil, pročež Jan zdělal r. 1552 dne 19. září dobrou vůli, jíž Točník a Žebrák Janovi staršímu z Lobkovic a na Zbiroze postoupil. Na sněmě (r. 1553 dne 20. února) svoleno jest k této zástavě, a tedy dán Janovi dne 12. května majestát, jímž mu v 12.375 kopách zastavený zámek Točník a pod ním zámek pustý a pobořený Žebrák s městem Žebrákem a příslušenstvím, kromě toho životy dány jemu a synům jeho a povoleno 250 kop na postavení a opravení Točníka. Jsa tu Jan 6 let, shledával, že by se Točník velmi hezky k panství Zbirovskému hodil, a žádal tudíž stavův, aby mu Točník dědičně prodán byl. Král Ferdinand byl sice věrnému vždy Janovi nakloněn, nicméně však si přál, aby Točník zase ke královské komoře vyplacen byl; než stavové již se byli usmylili panství to prodati. Tedy na sněmě r. 1556 povoleno jest odprodati panství Točnické a Žebrácké a od stavů ještě k tomu přidáno : a přišlo-li by k odprodání, „za to všickni tři stavové JMK. prosí, aby místo týchž zboží tak dobré, kteréž by za touž summu stálo, z jiných statků svých, kteréž v tomto království držeti ráčí, na to místo ke království připojiti a uvésti ráčil.“5) Smlouvou tedy, r. 1557 dne 23. dubna učiněnou, prodal král Ferdinand Janovi „zámek Točník s pustým zámkem řečeným Žebrákem“, a k tomu tyto dědiny : město Žebrák, městečko Cerhovice se dvorem popl. tu u Žebráka, dvůr popl. u Berouna řečený Králův dvůr, dvůr dustý u Cerhovic a druhý u vsi Hředl s vinicí u Berouna s desátky viničnými z vinic okolo Berouna, s platy v Berouně na masných krámích a mlýnech, vsi Zdice, Chlustinu, Hředly, Vranovice, Trubín, Černín, Chodouň, Záluží, Bavoryni, Sedlec, Záhořany, Rajov, Trubskou, Bublov, v Broumích 1 člověka, Drozdov, Třenici, Nesvačily, Bzovou, Březovou, Tlustici, Olešnou, tři člověky v Újezdě, 2 ve Rpetech, 2 v Jivíně; vsi pusté tyto : Lhotu, Běličko, Litohlavy, Zábdiší, Vesec, v Řeži mlýn pustý, ve vsích Hodyni, Louníně, Bykoši, Levíně pustiny s platem na horách železných řečených ve Svaté a na hamru ležícím nad Královým dvorem. Kromě toho měl Jan právo v lesích Křivoklátských ke stavení a palivu dříví bráti a také lidem osedlým k opravám a k zdělání gruntů dávati, ale tak, aby vždy lovčímu oznámil a dříví neprodával. Král si zůstavil na Točníku hory, kovy, lovy na vysokou a černou zvěř (kromě u vsi Olešné a Baštin). Jan z Lobkovic (asi do r. 1563 starší, pak nejstarší) byl již před zakoupením Točníka v důležitých a čestných úřadech a skoupil mnoho větších a menších statků; v sousedství držel Zbiroh, na severu Hazemburk a Libochovice. V pozdějších letech oddělil od sebe syny své. Roku 1565 postoupil dvěma synům Zbiroh. Roku 1567 dne 20. června učiněna jest skrze Antonína arcibiskupa, který jednání to pečetí a podpisem ruky své stvrdil, smlouva taková, že Jan nejstarší dal synu svému Janovi nejmladšímu z Lobkovic od sebe a od jiných svých synů za díl zámek Točník s pustým zámkem Žebrákem a celým panstvím, ale poněvadž byl týž statek lepší nežli díl, který se naň dostati měl (totiž po 7500 kopách), zavázal se Jan nejmladší, že na témž statku 15.000 kop ujistí a ročně 1000 kop vydávati bude. Jan nejstarší podržel si do smrti panství Libochovické. Zemřel r. 1569, 14. června v 79. roce věku svého v Praze, a mrtvola jeho nesena byla do kaple sv. Ondřeje v kostele sv. Víta na hradě Pražském (kdež se nacházela hrobka rodu Lobkovského). Z manželství jeho s Annou Bezdružickou z Kolovrat pošlo 8 synů : Jan († r. 1591), Kryštof († r. 1571), Mikuláš († r. 1599), Jiří († r. 1607), Ladislav († r. 1609), Bohuslav Havel († r. 1595), Hynek a Bartoloměj, a dcery Kryzelda, Anna Dorota, Kateřina, Marjana, Lidmila a Veronika. Při otcově smrti byli synové Jiří, Bohuslav, Hynek a Bartoloměj od otce neodděleni, ale že Hynek a Bartoš záhy v Uhřích ve službě vojenské zahynuli, dostal se statek jejich ostatním bratřím. V držení Točníka následoval po otci Jan (nejprve nejmladší, r. 1572 starší), jenž byl před rozdílem pánem na Nových Hradech, ale potom mimo to ještě na Točníce a Žluticích a později i jiných statcích. Roku 1570-1577 byl presidentem nad apelacími, r. 1577-1580 presidentem komory české, r. 1578-1590 hejtmanem lén německých, mimo to JMC. radou. Roku 1571 potvrdil výsady městečka svého Žebráka. Ženat byl poprvé s Johankou z Kolovrat, již učinil r. 1572 vkl. 6. května poručnicí statku svého a dětí, jež by splodil, aby bydlela na Točníce až do svého stavu změnění, kdyby on zemříti měl. Tehda měl již druhou dceru zrostlou Evu, již r. 1578, 20. července na zámku Točníce za Adama staršího ze Šternberka a na Sedlci vdával. Později (r. 1586) téže manželce své přidal tvrz Popovice se všemi vesnicemi, jež byl od Oty z Losu koupil; než manželka jeho nemohla tohoto poručenství užiti, ana sama nějaký čas potom zemřela. Mimo tři dcery dětí neměl, a i když pojal druhou choť Markétu z Lobkovic, naděje na syny neměl; a tak r. 1589 (vkl. ve čtvrtek po památce obrácení sv. Pavla), byv v letech již pokročilý, toliko pořízení učinil o Markétě samé, dada jí k užívání až do její smrti Točník, Králův Dvůr a Popovice. Mimo to jí byl již dříve na panství Točnickém upsal věna 22.500 kop, jež však (r. 1590, vkl. 19. června) brzo před smrtí svou převedl na zámek Opálku a tvrz Viteň. Několik neděl potom zemřel. Po Janovi zůstala tři panství, Točnické, Bystřické a Opálecké, jež spadla na pozůstalé bratry Janovy, totiž Jiříka staršího (na Libochovicích), Ladislava staršího (na ten čas na Zbiroze, Mostě atd.) a Bohuslava Havla, ale tak, jak již bylo řečeno, že vdově Markétě panství Točnické do smrti zapsáno bylo. Aby však měla Markéta volnosť úplnou nad svým jměním a zejména věnem, bratří Lobkovští, „chtíce ji jako vdovu osiřelou v potřebách jejích opatrovati a sobě poručenou majíce“, učinili s ní roku 1590 dne 2. července porovnání takové, aby přijala za věno a jinou svou spravedlnosť 40.000 kop míš. Aby pak každý ke svému přijíti mohl, Ladislav ostatním r. 1590 dne 13. srpna díly položil. Při tom se dostalo Jiříkovi zboží Bystřické a od Točníka městečko Cerhovice a vesnice Vranovice, Záluží, Drozdov, Třtěnice, Tlustice, Olešná, Újezd a Jivina; Ladislav, pro něhož příležitě leželo zboží Popovské při panství Zbirovském, vzal za díl Popovice s Kornem, Koněprusy, Jizárkou, Počaply a k tomu od panství Točnického a odjinud vsi Levín, Trubín, Trubskou, Černín, Záhořany, Záhřivec, pustý dvůr v Kniškovicích, Hory Svaté, Kublov s pustým klášterem Velizem, Jarov (neb Rajov), Broumy, Nesvačily, Měňany, pročež se také vesnice tyto počítaly k panství Popovskému a nikoliv Točnickému. Bohuslavu Havlovi se konečně za díly dostaly vedlé zboží Opáleckého „zámek Točník celey se všemi pokoji, jak ten ve svém zavření jest, item pustey hrad pod týmž zámkem slove Žebrák, město Žebrák s předměstím, vsi Zdice, Chodouň, Bavoryně, Chlustina, Sedlec, Hředly, Březová a Bzová a městečko Cerhovice.“4) Bohuslav Havel (hejtman Podbrdský), nastoupiv v držení Točníka a Opálky, koupil r. 1590 dne 12. listopadu Cerhovice s vesnicemi od bratra svého Jiříka, postoupil Blšan, statku svého posloupného, choti své Alžbětě z Kolovrat a k tomu jí r. 1590 (vkl. 4. prosince) na zámku Točníku, městě Žebráku, městečku Cerhovicích a vsi Zdicích 5000 kop míš. věnoval. Chtěje se zavděčiti císaři Rudolfovi, jemuž se Točník pro příležitosť jeho ku Praze líbil, ohlásil se, že by jej chtěl směniti za panství Přindecké. Císař jsa tomu vděčen, nařídil r. 1594 prošacování obojího panství, ale ke směně nedošlo. Bohuslav totiž zemřel r. 1597 dne 7. července na Blšanech, jsa stáří 52 let, a pohřben v tamějším kostele sv Michala, kdež také choť jeho Alžběta († r. 1597) pochována byla. Mužských potomků nemaje, byl ještě za živa Točníka postoupil bratru svému Ladislavovi staršímu z Lobkovic, na ten čas JMC. radě a koruny české německých lén hejtmanovi a pánu na Zbiroze a Mosteckém hradě, a to smlouvou r. 1593 dne 12. února mezi nimi učiněnou. Ladislav přijal totiž na sebe dluhy Bohuslavovy k zaplacení a proti tomu mu zapsal Bohuslav (avšak k postoupení teprve po smrti a prve nic) zámek Točník s panstvím a vesnicemi jeho i dílu někdy Jiříkova. Smlouva dotčená došla pak doplnění svého nedlouho potom. Připovídaly se totiž ke statku někdy otce svého Jana staršího dcery jeho Regina Hoyosova, Eva Šternberská a Alžběta Lobkovská, čemuž Jiřík a Ladislav místa nedávali, ovšem však pocházely z toho mnohé soudy a řeči lidské. Tedy učiněno r. 1593 dne 9. srpna porovnání takové, že dostaly Eva a Alžběta po 5000 kopách a manželé jich každý řetěz zlatý do 200 dukátův. Ladislav z Lobkovic pokládaje Zbiroh za hlavní panství své, řídil o Točníku, nežli jej měl v držení. Roku 1593 dne 9. září vložil totiž zápis ve dsky zemské, jímž daroval zámek Felixpurk s panstvím, Ředhošť s vesnicemi, Újezd Drahoňův, Biskoupky, klášter sv. Dobrotivé, Popovice s panstvím a zámek Točník s příslušenstvím manželce své Mandaléně Lobkovské, hrabínce ze Salmu. Tak se měla paní tato dostati v držení Točníka, ale osudem jinak bylo souzeno. Ladislav zapleten jsa v pád bratra svého Jiříka Popela (r. 1594) přišel tím o zboží Zbirožské, a všechny svoje statky a vězení ušel jen rychlým útěkem. Ve Zbiroh uvázal se císař hned, v Točník mohlo se státi uvázání teprve po smrti Bohuslavově, poněvadž si byl tento panství až do smrti vymínil. S Mandalénou učiněno pak (r. 1595) porovnání takové, že za věno a všecky spravedlnosti své měla dostati 100.000 kop míš., a v těch penězích odevzdány jí Felixpurk, Polaky, Martiněves, Ředhošť a dům v Menším městě Pražském se zahradami, vše v 91.405 kopách, a ostatek jí doplacen. K panství n. Ladislavovu, zejména k Točníku, připovídal se později (r. 1608) Jan Mikuláš z Lobkovic, syn n. Ladislavův, poháněje proto kr. prokurátora do soudu zemského a dokládaje se smlouvy r. 1593 dne 12. února učiněné, ve kteréž stálo, že dání Točníka nesvědčilo samému Ladislavovi, nýbrž tolikéž jeho dědicům a budoucím;5) ale jak se zdá, nic neprovedl. Točník postoupen jest císařským zřízencům od vdovy Alžběty Lobkovské z Kolovrat a svěřen Janu Jindřichu Prollhoferovi z Purkerstorfu, jenž spravoval r. 1600 čtvero panství : Křivoklátké, Zbirožské, Točnické a Kralodvorské. Když potom císař do Plzně jel, mínil na Točníce přes noc zůstati, a poněvadž Točník bez svrchků postoupen byl, tu hejtman Jan Jindřich něco od stolů, stolic, loží, matrací ze zámku Lánského na Točník přivezl. Ale když císař vjel do zámku, věděti se nemohlo, proč nevidělo a nelíbilo se mu tam zůstati (dána prý mu zpráva, že na Točníce straší), a byl by hned poručil obrátiti a dolů do Žebráka jeti, ale nešlo to proto, že cesta, kterou se na zámek toliko jedním vozem za druhým jeti mohlo, jinými vozy zatržena byla. Zůstal tedy tu, ale když se potom ku Praze vracel, zastaviti se na Točníce pominul. Nový hejtman Pavel Siglerovský psal z té příčiny roku 1607 ke komoře, aby se na Točník odeslaly nějaké svršky, kdyby se tam císař zastaviti chtěl. Vykládal také, že se zámek nic neopravuje kromě jediných střech a skel. Komora tomu nerozuměla; neuznávala potřeby, aby se svršky na Točník pro příjezd císařův spravily a kupovaly, poněvadž nebylo naděje, aby císař tam zase přijel. Z poručení císařského odděleno městečko Zdice a vsi Chodouň a Bavoryně od panství Točnického a přidány k panství Kralodvorskému, čímž ublíženo dvoru ležícímu pod Točníkem; neboťpři něm toliko jeden potah zůstal a roku 1611 ze všeho ostatního panství sotva 5-6 pluhů na orání sehnati se mohlo. Navrhováno tehda, aby ze Zdic a těch vesnic, poněvadž se tam přes 50 pluhů shledati mohlo, aspoň polovice ke dvoru Točnickému pomáhala, ale není nám známo, k jakému vyřízení věc tato přišla. Za bouřlivých let povstání českého zůstal ještě Siglerovský v úřadu svém jakožto hejtman panství Kralodvorského a na Točníce byl hejtman neb purkrabě. Když vtržením vojska císařského r. 1620 obyvatelé v jižních Čechách velikou škodu vzali a mnozí z nich ze svých statků vypuzeni byli, tu tito znuzení nejednu žádosť na stavy podávali, jich za to prosíce, aby jim postoupili na jich vyživení statky osob katolických, které ze země ujely. Po dlouhém v té věci jednání žádali zdrancovvaní některé statky, jmenovitě a zejména aby jim postoupena byla panství Zbirožské, Točnické a Kralodvorské tak, aby hejtmané královští zůstali, pro lepší však na týchž panstvích hospodaření a správu aby mohli zdrancovaní k nim osoby jisté z prostředku svého za opatrovníky přidati. Žádosti této hned v měsíci květnu toho roku vyhověnno. Když pak na podzimek r. 1620 vojska obojí strany u Plzně se stahovala a císařští až do Podbrdska zajížděli, zakusili toho napřed Příbramští. Dne 4. října přijel do okolí Žebráka a Cerhovic primas Příbramský a způsobil zděšení takové, že lidé kvapně žádali na purkrabí Točnickém Nykodému Norysovi z Libína, aby se na Točníce uchrániti mohli. Že však purkrabí sám v té věci nic činiti nemohl, poslal psaní rychtáři Zdickému, aby hned psaní na čerstvém koni na Králův Dvůr odeslal. Téhož ještě dne psal o tom Siglerovský ke komoře, žádaje, aby se mohli Žebráčtí, Cerhovští a jiní s věcmi svými na zámek Točník před lidem vojenským shrnouti. Komora svolila k tomu dne 6. října a rozkázala Siglerovskému, aby zámek, který sice byl pustý a toliko 3 kusy střelby měl, munici opatřil a některými vojáky domácími z desátého člověka osadil a pilně ostříhati dal, aby se nepřátelé do něho nevloudili. Přes to všechno se vojáci po r. 1620 přece na zámek dostali a tu nemilosrdně řádili. Nebydlel tu sice nikdo, ale byly přece ve světnicích skla dobrá a kamna; vojáci to vše vytloukli a zámky ode dveří zutrhali. Po té zůstaly na zámku (podlé inventáře r. 1628 zdělaného) toliko „na dolním place“ tři švihovky, v kapli 90 kulí železných, které k nim patřily, a v pokojích 14 hákovnic. Ta nepatrná čásť svrchků, která ještě zbyla, nacházela se na síni u prostředního dvora v pokojíku, kde někdy pán býval, ve sklípku u kaple a ve sklípku, kde se sýry chovávaly. Když nastal velký postrach řáděním Švédů r. 1639, prosil (t.r. 18. října) Jiří Malovec z Chýnova a na Jincích, aby si něco obilí na zrně na zámku Točníce ukryti mohl. Tehda se sem bezpochyby také lidé z okolních osad uchránili. Točník vůbec byl útočištěm celého okolí, kdykoli válečná neřesť hrozila. Roku 1642 dne 28. července vznesla obec města Žebráka na komoru královskou, kterak od dávných let útočiště jich na hrad Točník před lidem vojenským bývalo a mnohokrát jsa lidmi okolními naplněn, před soldateskou zachráněn býval, jakož se i stalo, když l. 1639 lid Bannerův pálil; i poněvadž na ten čas Pán Bůh ráčil jim tu neřesť dáti přečkati a o dobrém zdraví tohoto roku k šťastnějšímu obilíčka z obrody zemské sklizení přijíti, i nemajíce toho kde před vojáky schraňovati, prosili, aby s ním se na Točník zachraňovati mohli. Na tu žádosť vyšlo poručení a dovolení, kdyby toho potřeba nastávala, aby si mohli lidé obilí v čas nebezpečí na hrad dovážeti, však aby byli povinni mrvu a jiné nečistoty po sobě zanechané pomálu ven ze zámku vyvozovati. Od těch dob až na naše časy dvakráte byl Točník zastavován, a to r. 1705 nejvyššímu sudí Karlovi Přehořovskému z Kvasejovic a na Konopišti a r. 1710-1723 knížeti Adamovi z Lichtenšteina, jehož dědici panství to jakož i Zbiroh a Králův Dvůr, vzavše summu zápisnou 500.000 fl., opět kr. komoře vzdali. Hrad Točník zůstal ve stavu opustlém za dob Balbínovýchh r. 1681, ale přece se v něm ještě bydleti mohlo a bezpochyby tu také vrátný zůstával. Také z inventáře r. 1722 zdělaného jde na jevo, že větší jeho čásť ještě byla pod střechou, ano že tu bylo ještě dosti svrškův, ač již chatrných, a že se malým nákladem udržeti mohl. Potom však na opravu pustnoucích částí nic nevynakládáno, starožitný, slavný a krásný hrad vůčihledě pust, a konečně chudina osadila polopusté místnosti, kdež ondy panovala nádhera královská. Jediné velké stavení, obsahující kapli zámeckou, zachovalo se až na naše časy, poněvadž hrabě Hartman z Klaršteina, administrator státních statků, střechou dobrou pokryti je kázal.

Text: historie
16.11. 2020 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze české, kniha 6