Rytíř Buzic, který získal krajinu pod Zámeckou horou, počal si tu stavěti na strmé, nepřístupné skalce nový, pevný hrad. Neměl mnoho lidu ani peněz, nemohl se tudíž pustiti do stavby hradu na některém ze sousedních, vyšších vrchů. Však jeho nový hrad nechtěl býti bojovným orlem. Skromně se přikrčil do údolí, spíše se skrývaje, než vypínaje, neboť si boje nežádal.
Protože ležel hrad v klínu lesů stranou hlučných cest, těšil se pán hradu, že tu najde hojně zábavy v lovu četné zvěře. Nedočkavě obcházel hradby a radostně vystupoval na okrouhlou věž, den ode dne více rostoucí, těše se z pohledu do malebného kraje. Když se stavba blížila ke konci, bylo třeba pomýšleti, jaké dáti hradu jméno. „Nechť se nazývá jménem toho," rozhodl rytíř, „kdo první jako host do něho vstoupí." Když bylo dílo dokončeno, nalovil rytíř zvěře a vystrojil lidu velkou hostinu. Přistěhoval se pak do hradu s rodinou svou a služebnictvu svému na srdce vložil, by jako oko v hlavě střehlo nového hradu. I rozhlížel se hlásný, poslušen rozkazu svého pána, s vrcholu nejvyšší věže pozorně po všech cestách, které se údolím křižovaly, zdali se tudy neplíží k hradu podezřelý člověk a za ním lid zbrojný. Bylo k večeru, když spatřil, jak od jihu rychlým krokem k hradu spěchá jakýsi mladík útlého těla, tenkých nohou, v suknici ovetšelé, s birýtkem na dlouhých, vlnivých vlasech. Přes rámě tulácká mošnička mu visí, po boku směšný kordík se houpá... Oznámil hlásný s věže, že jakýsi nuzák k hradu se blíží, jenž věru nestojí za to, aby byl vpuštěn dovnitř. Avšak pán, uslyšev tu zprávu, dal brannému rozkaz, aby opustil můstek. Mladík vešel do nádvoří, rozhlédl se po oknech a po čeledi hradní a zpod kabátce, který mu halil vychrtlé tělo, vytáhl loutnu. Přejel struny dlouhými prsty, zazpíval veselou píseň. Byl to potulný student – mendicus – kterých se tehdy na tucty toulalo zemí, živi jsouce z milodarů měšťanův a přízně hradních pánů. Podivil se "mendík" laskavosti, s jakou byl přijat na novém hradě. Neboť častěji nežli vlídná tvář lidská vítal ho zuřivý štěkot psí a zlobné, nevrlé hlasy. Neměl tušení, že je prvním hostem na novém hradě, jemuž přináší jméno. A tak po žebravém studentu nazván hrad ten Žebrák a po dlouhá léta nesl v zápisech i latinské jméno Mendicus.Text: pověsti
31.5. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
