Kdykoliv zavítal čert k nám na zem, nebylo to nikdy bez zlých úmyslů. Jak jen mohl, škodil lidem, a když si zoufali a v bolu svém se odvrátili od Boha, byl tu jako na zavolanou a záludně nabízel pomocnou ruku.
Jednou zabloudil pan „rohatý“ na Maloskalsko a vystoupil na temeno vranovského bradla. Rozhlédl se odtud po krajině a přemýšlel, jakou by tu měl provésti čertovinu. Napadlo ho, aby přinesl na hřbetě veliký balvan a zatarasil jím řeku Jizeru. Až se voda vzedme a lidé se počnou topiti, hej, jaká to bude veselá podívaná! I pospíšil do skal, vyrval tam největší ze skalních sloupů a naloživ si jej na záda nastoupil s ním cestu k Jizeře. V údolí pod Vranovem potkal starou, zbožnou babičku. Bylo sice již šero, avšak babička se ihned domyslila, kdo to asi nese skálu a co s ní chce zlého učiniti. Uskočila stranou, pokřižovala se a počala čerta zaklínati: “Duchu zlý, nečistý, který jsi přišel škoditi lidem, zaklínám tě jménem živého Boha, aby ses hned vrátil zpátky do pekel!“ A jak ta slova dořekla, udělala proti čertu ve vzduchu tři křížky. Čert zakřičel bolestí, shodil balvan s beder na zem a se strašlivým proklínáním propadl se do pekel. Jeho břímě, skála Sutka, též Čertova hrobka nazývaná, zůstala ve vranovském údolí navždycky.Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
