Všechny strasti, které doprovázely třicetiletou válku, stihly též kdysi tak šťastnou obec velhartickou, kvetoucí v blahobytu. I v ní jako jinde po Čechách zuřily nemoci, bída a hlad.
Morem zemřeli chalupník Sluka a jeho žena a nechali tu tři malé, nedorostlé děti – tři osiřelá ptáčátka, hynoucí hladem, strádající bídou. K chalupě náležela dvě malá, nevýnosná políčka a kromě nich pěkná, úrodná louka, stroucí se v údolí pod vrchem Borkem. Co však bylo dětem platno, že zdědily louku, když jejich slabé síly nestačily k tomu, aby ji mohly sklízeti. Hlad na ně doléhal den ode dne krutěji. Ploužily se jako stíny po lesích, vyhrabávaly kořínky, živily se bídnou, odpornou stravou, která jim více škodila, nežli prospívala. V největší bídě, když snědly poslední zbytky zásob, smluvily se děti, že prodají louku. Kdo však v těchto zlých dobách, kdy vojska vydrancovala kdejakou chatu, má ještě peníze, aby ji mohl zaplatit? Sousedé nebyli na tom o mnoho lépe nežli Slukovy děti. I u nich plakaly děti hladem a ženy starostlivě chmuřily líce. Jen nahoře na zámku – tam bylo všeho dost jako v pohádkové zemi hojnosti. Tabule se prohýbaly pod tíží jídel, poháry zvonily, hudba hrála a rozléhal se smích, neboť don Huerta měl peněz jako třísek. Děti si vzpomněly na Huertu, šly prodati louku na zámek. Vpustili je dovnitř, zavedli do kuchyně, kde právě připravoval kuchař sladkou kaši, a šli oznámiti donu Huertovi, že jsou tu děti z městečka, které mu chtějí cosi prodati. Dětem se sbíhaly sliny na jazyku, když ucítily vůni pokrmu, jehož již tak dávno nepožily. Žádostivě pohlížely na ohniště, těšily se v duchu, jak si samy, až prodají louku, navaří takové kaše, omastí ji a osladí medem… Přišel pán zámku, otázal se zhurta dětí, proč přišly na zámek, co že si přejí. Padly na kolena, sepjaly ruce. Žalovaly na své neštěstí a bídu, oznámily donu Huertovi, co mu přicházejí nabídnouti. „Nepotřebuji louky, nekoupím – „ odbyl je Huerta a obrátil se ke dveřím síně. „Milost, slitování!“ zaúpěly děti. „Co nám platna louka, zhyneme-li hlady? Dáme svoji louku za hrnec kaše.“ „Dobrá…Vezměte si kaši, louka bude moje!“ řekl Huerta, zasmál se a vystoupil na věž, aby odtud shlédl louku, kterou právě koupil. Děti si donesly kaši domů, jedly a jedly, dokud nebyl hrnec prázdný. Kaše byla pryč a louka ztracena navždycky! Děti vypukly v srdcervoucí pláč, že byly takto ošizeny, že otcovské dědictví zbůhdarma promarnily. Lítost je sžírala, hlad je znovu trýznil. A nežli se nadály, byl tu opět krutý host, který předtím je oloupil o otce a matku. Zachváceno morem, dítě po dítěti uléhalo a usínalo v horečce k věčnému spánku. Od té doby sama nebesa lkala nad bezprávním, jehož obětí se stali hladoví sirotkové. V době, kdy na louce, prodané donu Huertovi za hrnec kaše, začali kositi trávu, snesl se na ni prudký déšť – pláč oněch nešťastných dětí. Proto jí říkali „deštivá“ louka.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
