Don Hoef Huerta, císařský generál, vpadl do Dobříše.
Cizák dobrodruh, bývalý krejčík, pak lokaj a špehoun, se všemožně přičiňoval, aby se zalíbil císaři Ferdinandovi II., mstícímu se krvavě na českém národě. Se svou zdivočelou soldateskou táhl od města k městu, pálil a vraždil a mučil zatvrzelé „kacíře“. V Dobříši chytili jeho slidiči bakaláře Pavla, který se tam skrýval, přijav místo správce. Aby měli důvod k jeho trýznění, vyzvali ho, aby vstoupil do vojska a přísahal císaři věrnost na standardu. „Nemohu, nebudu, nechci lháti Bohu,“ prohlásil bakalář statečně surovým žoldákům, kteří ho jali. Když uslyšel Huerta o jeho vzpouře, dal si ho předvésti. Obořil se na něho, počal mu hroziti strašlivými tresty. Bakalář nesinal před jeho ďábelskou tváří, neprosil, nepoddal se. Slyšel sice již mnoho vyprávěti o jeho krutosti, avšak vědom si svého práva nepocítil před cizákem bázeň, nýbrž jen bezmezné pohrdání. „Zmrskejte ho!“ poručil Huerta a sám přihlížel, jak dopadají na jeho obnažené tělo krvavé rány. Trýzněný zaťal zuby, nehlesl, neprosil, nechtěje dopřáti surovci, aby se radoval z jeho nářků. Huerta šílel vztekem. Poručil zmučeného bakaláře spoutati na rukou i nohou a dopraviti ho na hrad Velhartice, který obdržel od císaře za své krvavé služby. Zneuctěn byl ten hrad, bývalé sídlo slavného Buška z Velhartic, k nebi o pomstu volaly jeho šeré zdi, v nichž se kupily zločiny nového pána, kterého uvedly do panského stavu neřesti, lest, bezcitnost a zrada. V hluboké, mrazivé lidomorně, podobné temnému hrobu, do níž byl spuštěn, trpěl nešťastný bakalář zimou i hladem a jeho tělo za živa hnilo. Avšak ani tehdy nezaslechl Huerta z bakalářova vězení nářky a vzdechy, nýbrž jen nábožné zpěvy. „Buď, Pane, naším mstitelem!“ zpíval bakalář Pavel a Huerta, když uslyšel tu píseň, prchal dovnitř hradu, jsa úzkostí zchvácen. Když pak zpěv neustával, když se dále linul z hladomorny a plnil tajuplným způsobem hradní síně, tu v zuřivosti poručil Hoef stříleti do vězení. Však ani potom zpěvák neumlkl, neboť se mu střely vyhnuly. Nevida zbytí, rozhodl Huerta, aby propustili bakaláře z vězení. Žoldnéři spustili do věže okov, oznámili vězni, že mu Hoef dává milost. Vězeň, odmítaje milost z rukou vrahových, netkl se okovu, zůstal dále na dně hladomorny. Čekal tam na smrt, zpíval do posledního dechu nábožné písně. Jak cizák žil, tak i bídně zemřel. Slyšte, co si o jeho smrti vybájil lid a co vtělil básník Adolf Hejduk v píseň o císařském pochopovi, vrahovi a lháři:Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
