V rozervaných skalách pod Valdštejnem hnízdil za dávných dob pár lítých, krvelačných supů. Byli tak nenasytní, že nic živého, co jen mohli svými spáry uchvátiti, před nimi neobstálo. Lovili zajíce i mláďata srnčí, přepadali ptáky na hnízdech a odnášeli kořist do své skrýše uprostřed nepřístupných skal. Když vylovili drobnou zvěř, vrhali se na ovce pasoucí se na úhorech, a jestliže se jim k tomu naskytla příležitost, loupili matkám pracujícím na poli jejich malé děti.
Veliký strach pojal všechen lid, neboť se domnívali, že jsou to draci. Pán na Valdštejně, uslyšev o řádění supů, poslal do skal zbrojnoše, aby tam dravce vyhubili. Výprava se vrátila s nepořízenou. Vůdce stanul v úzkosti před svým pánem a počal se omlouvati: „Pane náš milostivý! Úkol, který jsi nám svěřil, je nad lidské síly. Ne, že bychom se snad supů báli, avšak hnízdo se nachází na strmé, vysoké skále, na niž není se žádné strany přístupu. Jako zeď je hladká, jako stěny propasti srázná. Marně bychom při pokusu dostati se vzhůru život mařili.“ „Kliďte se mi s očí, zbabělci!“ zahromoval rytíř a dal rozhlásiti, že bohatě odmění toho, kdo supy zhubí. Uplynulo kolik týdnů, nikdo se nepřihlásil. Lid si dále naříkal, zámecký pán zuřil. V té době byl právě držen v hradním vězení zločinec odsouzený k smrti. Ten se dověděl o řádění supů a o odměně slíbené za jejich vyhubení. Nabídl se, že se pokusí úkol ten vykonati. Smrti se nelekal, neboť jeho život byl už stejně v sázce. Rytíř přijal jeho nabídku a učinil slib, že mu daruje život; jestliže se mu dílo podaří. Zločinec, zbaven byv okovů, radostí si zavýskl a povyskočil. Přichystal si provaz, dláto, kladivo, sekeru a dřevěné kůly a doprovázen stráží odebral se k skále, na níž měli supi své páchnoucí hnízdo. Obešel skálu, odměřil si zrakem její výšku a pustil se do práce. Dlátem díry v skále vytlouká, do děr kůly vráží – krok za krokem stoupá výš a výše po svém vratkém žebříku. Po tři týdny vytrvale tesal, po tři týdny visel jeho život na nitce. V hloubce pod ním číhala smrt a rozpínala k němu svou chladnou náruč. Vězeň však šťastně unikal jejím nástrahám a spádům a šplhal se vytrvale k temeni skály. Konečně zbývalo mu práce sotva na jediný den. Za jediný den bude moci pohlédnouti do supího hnízda a shledati se se životem, s nímž se po rozsudku rozžehnal! Když se rozšířila po okolí zpráva, že se odvážlivec blíží k cíli, sešlo se pod Dračími skalami množství lidu, aby bylo svědkem jeho zápasu. Sám rytíř nelenil a přispěchal shlédnouti vzácnou podívanou. Bylo to právě v sobotu před polednem, kdy se odvážlivec vyhoupl na temeno skály. V tu chvíli vrhla se proti němu supí samice a počala na něho dotírati. Štěstí měl, že si přichystal sekeru, kterou se mohl brániti. S napětím sledoval lid jeho zápas s rozlíceným dravcem a pojednou vykřikl vzrušeně jakoby jedním dechem: „Hejda, ťal ho! Leží, drak leží!“ Zabiv samici, zapálil vítěz hnízdo s mladými supy, shodil mrtvého dravce pod skálu a spustil se dolů mezi jásající lid. Když se diváci rozešli a když i odvážlivec, hojně obdarován, zamířil k svému domovu, jsa opět volný jako pták, přiletěl na skálu druhý sup. Zakroužil divoce okolo zničeného hnízda, z něhož se ještě kouřilo, a snesl se pod skálu, kde spatřil svou družku. Poznav, že je mrtva, vyrazil z hrdla divoký skřek, vznesl se vysoko do oblak a zamířil kamsi k jihu, aby se už nikdy nevrátil do zrádných Dračích skal.Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
