Dříve ještě, nežli se ve Svaté Dobrotivé usadili klášterníci, bydlila v tom odlehlém kraji u lesní studánky se svými služkami přelaskavá žena, již lid nazýval panna Lída. Kdykoliv někdo z okolí potřeboval pomoci, šel k panně Lídě a nikdy nebyl oslyšen. Nemocní, kteří se myli vodou z její studánky, zbavili se všech neduhů.
Když přišli v ta místa křesťanští kněží, zakleli pannu Lídu do studánky. Odtud vystupovala za večerní doby, vznášela se nad údolím a děsila chodce na odlehlých cestách, vedoucích lesem. Jednoho dne zrána vyšla si k potůčku, aby si tam vyprala své bílé, řasnaté šaty. Když byla hotova, pověsila si je na strom a mezitím, co je větřík osušoval, uložila se ve stínu olšoví k odpočinku. Ze stráně nad potokem zahlédl ji ovčák z Valdeka, který tam pásl ovce. Sestoupil do údolí a skrývaje se za křoviska dostal se nepozorovaně k potoku. Stáhl ze stromu bělostný háv panny Lídy a nemeškaje uháněl se svou kořistí k domovu. Zaplakala panna Lída pro svůj krásný šat. Domyslila se, kdo jí jej asi odcizil. Když ovčák příštího dne opět přihnal stádo na stráně, ztratily se mu dvě nejlepší ovce ze stáda. Hledal je v křovinách pod strání, rozběhl se po širém okolí, a když je nenašel, počal plakati a naříkati: "Ovečky moje, vraťte se! Co si bez vás počnu? Nenajdu-li vás, zmrskají mě do krve, nebo sevrou v kládu… Ach, moje ovečky, kde jste, kde jste?" Tu se před ním zjevila panna Lída. Sepjal ruce, padl před ní na kolena. "Och odpusť, dobrá panno, čím jsem se proti tobě provinil, a vysvoboď mě od zlého, těžkého trápení!" "Dobře," odvětila, soucitem jata, "vrátím ti ovce, ne však dříve, dokud mi nepřineseš zpět moje šaty!" Ovčák se zaradoval a pospíšil domů pro řasnatý šat. Jakmile jej vrátil panně Lídě, vyběhly proti němu z křoví ztracené ovce, radostně zabečely a vmísily se do stáda.Text: pověsti
15.7. 2002 - Pověsti českých hradů a zámků I., Josef Pavel, vydal Josef Hokr v Praze r. 1947
|
Přihlášení |
