Trosky, dominanta celého kraje, leží v Jičínské pahorkatině, JZ od Turnova. Dva strmé čedičové vrcholy, jejichž vzhled ještě umocnila výstavba hradu ve 14. století, jsou opředené množstvím mýtů a legend. Vždyť tento unikátní přírodní útvar lákal svým bizarním zjevem a strategickou polohou již odpradávna. A jak uvidíme, možná ještě i něčím podstatně záhadnějším, něčím, co se dotýká i těch nejskrytějších vzpomínek, jež jako genius loci občas vyplují na povrch.
Vraťme se tedy až do pravěku, do mladší doby bronzové, z níž pochází nález pícky těsně vedle druhé brány s keramickou formou na odlévání bronzové sekerky s tulejkou. A lití této slitiny mědi s několika procenty cínu bylo jako složitá technologie utajováno a spojováno s magickými obřady. Z mladší doby železné pocházejí pak další nálezy. Trosky byly v té době středem rozsáhlé opevněné plošiny využívající přirozených pásů pískovcových skal. Systém propojených obranných valů se rozkládal od Podtroseckých údolí (hradiště Semín) přes lesy u Mladějova až po severní svahy Apoleny. Výzkum, který proběhl na hradišti Semín v prostoru valu a jeho předpolí, přinesl doklad o keltském osídlení. Prostřednictvím osmi zlomků keltské keramiky a radiokarbonovým testem zetlelého dřeva ze dna příkopu, provedeným v renomované laboratoři v Heidelberku, bylo určeno stáří této lokality do let 490–190 př. Kr. Co je ale nejzajímavější, je skutečnost, že z vnitřního areálu vůbec nejrozsáhlejší opevněné polohy v ČR (cca 180 ha!) nepocházejí žádné archeologické nálezy, přestože je každým rokem zorávána. Přímo se tedy podbízí hypotéza, zda nešlo jen o vymezení jakéhosi zvláštního prostoru k neobvyklým účelům. Pokud se totiž nejedná o hradiště v klasickém slova smyslu, muselo být jeho zbudování v tehdejší době motivováno náboženskými pohnutkami. A to vskutku důležitými, vezmeme-li v úvahu obrovské úsilí, které bylo vynaloženo. Posvátný okrsek starých Keltů? Nelze nezmínit teorii jednoho z předních českých keltologů dr. Jiřího Waldhausera, zda snad pro svůj neobvyklý zjev nebyla celá krajina Českého ráje využívána jako sakrální zóna, posvátná krajina, do které se vstupovalo pouze za účelem provádění obřadů a jiných magicko-náboženských praktik. Bohužel, keltské náboženství už asi navždy zůstane zahaleno neproniknutelnou rouškou tajemství. Byla o něm napsána už řada knih, vysloveno množství hypotéz, jeho tajuplnost a nezodpovězené otázky však vzbuzují stále silný zájem. Kastou zasvěcených byli u Keltů druidové, jejich učení bezesporu vycházelo z nesmírně dávných indoevropských vzorů. Nad druidským učením o věčném životě se podivovalo už mnoho starověkých autorů. Jak popisuje Strabón, považovali Keltové náš svět za konečný (oproti víře v nesmrtelnost duše!), který jednoho dne zanikne při strašlivé katastrofě, kdy se lidem vymkne z rukou vláda nad živly. Není bez zajímavosti, že při líčení této apokalypsy je použito i slov „kulatá země hoří“. Dalším z mnoha zarážejících aspektů druidského učení byla víra v druhé světy. Keltové v ně pevně věřili a měli za to, že překonat hranici mezi světem zdejším a světem nadpřirozených sfér je vcelku snadné pomocí zvláštních bran či vstupních míst. Průchodem do zásvětí bývaly některé výrazné pahorky nebo výjimečné přírodní útvary. A několik indicií nasvědčuje tomu, že jeden z nich se nachází právě na Troskách. Brány „jinam“ K objasnění toho, zda je takováto „pohádková brána“ vůbec možná, si musíme vzít na pomoc kvantovou fyziku, která teorii o mnohosti světů potvrzuje. John A. Wheeler, profesor Princetonské univerzity, v roce 1957 matematicky dokázal, že existuje řada mnohorozměrných, paralelních světů. Časoprostor (dimenze) je vlastně reálný svět určený třemi prostorovými souřadnicemi a časovým vektorem. Z teorie kvantové mechaniky plyne, že v témže nebo sousedícím prostoru může souběžně existovat i více dimenzí, pokud mají vzájemně odlišný tok času – odlišnou hodnotu časové invariance. Z mnoha pověstí přece známe případy, kdy člověk, povětšinou pasáček ovcí nebo nezkušený hledač poklad, který vstoupil do podzemních prostor a strávil tam relativně krátkou dobu potřebnou k nalezení zatoulané ovečky nebo vyzvednutí pokladu, zjišťuje s hrůzou po svém návratu do naší reality, že zde již uběhly měsíce, roky, či celé věky! Hranice dvou paralelních dimenzí (paradimenzí) můžeme chápat jako dvě pulzující plochy, částečně vzájemně průchodné. Pomineme nyní občasné náhodné pootevření těchto průchodů, při kterém snad dochází k nevysvětlitelným zmizením, k oněm pověstným dešťům žab nebo ryb, a soustředíme se na stabilní nebo víceméně periodicky se otevírající vstupy, pro které je obvykle používán Lovecraftův termín „portae inductae“, tj. zavedené brány. Tyto je možné identifikovat nejen podle výskytu četných poruch elektromagnetického a gravitačního pole, ale i podle anomálií optických a elektrických jevů reálné fyzikální podstaty, které lidé vnímají jako rozličné holografické děje, přízraky aj. A protože nám štěstí přeje, můžeme se pokusit o přesnou lokalizaci místa, kde se na Troskách tato „hvězdná brána“ nachází. Vydejme se tedy na nejnižší místo jižního svahu, kde je v polovině vzdálenosti mezi stěnami skal věží Panny a Baby výrazná prohlubeň zavalená velkými balvany. Dodnes je známá pod svým záhadný názvem „díra do pekla“. Má být počátkem šikmé trhliny nebo pukliny procházející západním směrem do hloubky 600 m. Pohádka, nebo autentické svědectví? Na závěr ještě stojí za to zmínit pověst o mladém chasníkovi (podle Ladislava Tomáše – Hrad Trosky v pohádkách a pověstech), kterému se takovýto průnik „jinam“ přihodil. Byl předvečer Jana Křtitele, 23. června 1841. Ze starého mlýna Žampachu, na okraji Ktové, si mladý mlynář Jakub vyrazil za svou milou do sousední vsi pod hradem. V houstnoucím šeru ale sešel z cesty, a když se na okamžik roztrhly temné mraky, spatřil na temeni skály vysoko nad sebou matný obraz hradní věže. Projela jím hrůza, když si uvědomil, kde se vlastně ocitnul. Stál přímo na okraji oné hrozivé prolákliny, díry do pekel. V panice zakopl a propadl se přímo do černé tmy. Vše ztichlo. Nahmatal skalní stěnu a po čtyřech se posouval k paprsku, který k němu z neprůhledné tmy probleskl. Oslnila ho záře ohně a vzhled hradu ho překvapil. Namísto rozvalin spatřil celé podsebití se střílnami, na ochozech stráže a na nádvoří skupinu rytířů oděných v brnění. Jakub naslouchal podivné zastaralé řeči, jakou nikdo v Čechách nehovořil. Z osvětlených dveří paláce vyšel náhle mladík s pohárem a sestupoval k rytířům. Jeden z nich rozložil na menší zídku plášť a mladík naklonil pohár, ze kterého se začaly sypat zlaťáky. Jakub užasle pozoroval, že jeden ze zlatistých paprsků míří přímo k jeho úkrytu. Pocítil lehké ťuknutí do nohy, a když se sehnul, držel v ruce kulatý plíšek. Dveře paláce se však otevřely znovu a z nich vyšel muž ve zdobném plášti, na hlavě tmavý klobouk. Doprovázely ho tři štěkající obludy, které ihned vyrazily na nádvoří. Jakub se vyděsil, na nic už nečekal a počal se soukat zpátky do temnoty. Náraz do hlavy jej otupil. Nevěděl, jak dlouho si rozdíral ruce a kolena o drobné kamínky, než padl vyčerpáním. Probudily ho až hřející paprsky slunce. Když se pak vracel do žampažského mlýna, měl pocit, jako by se probudil ze zlého snu, kdy se dostal do jiného světa. Ale zlatý plíšek v ruce ho neustále přesvědčoval, že stará pověst, kdy se na Jana Křtitele otevírá země s poklady, je pravdivá.Text: pověsti
4.3. 2003 - Fantastická Fakta 1/2002, Jiří Unger
|
Přihlášení |
