V XV. století žily na Troskách dvě příbuzné ženy, které se tak nenáviděly, že se každá usídlila v jiné věži. Na Bábě bydlela Markéta, vdova po Otovi starším z Bergova, na Panně její vnučka, která se jmenovala Barbora.
Markéta byla zapřisáhlou katoličkou, Barbora byla víry kališnické, k níž přestoupila po smrti svého ženicha. Nejprve se mezi nimi započaly hádky pro víru. Ráno, sotvaže dopadla na zdi Báby první jitřní zář, vstala Markéta a naklonivši se z okna vykřikla zlostně proti Panně: „Ještě jsi živa, kacířko? Ještě tebe Lucifer neodnesl?“ Barbora vyskočila z lože, zarděla se v lících a zahrozila směrem k Bábě: „Už zase začínáš hádku, jednuško? Sprav si svůj ovčinec a o kacíře se neotírej!“ „Nech jenom ty sama spravedlivé lidi na pokoji!“ odsekla jí Markéta. „Však já dobře vím, kdo je tou můrou, která mi dnes v noci upila krve.“ „Hahaha,“ zasmála se Barbora jízlivě, „každý cikán hádá podle své planety. Tebe, bábo Markéto, nikdo neumoří, ty zmizíš se světa na koštěti!“ Tak se hádaly obě ženy s malými přestávkami, dokud nezašlo slunce. Spílaly si a křičely, až ptáci, kteří se na hradě zastavili, vzlétli do výše a polekaně odtud prchali. Čím se večerní hádání skončilo, tím se ráno opět začalo. Nekonečné byly litanie, jež si obě ženy čtly, dokud sama smrt neučinila konec jejich každodenním hádkám. Bába Markéta ulehla a zakrátko odešla na věčnost a umlkla navždy. Barbora se slzami v očích pohlížela každodenně do oken osiřelé Báby, čekajíc marně, že se odtud ozve známý břitký hlas. Teprve nyní, když se neměla s kým hádati, cítila se dokonale nešťastnou. I zemřela krátce nato, aby se sešla s Markétou na věčnosti a tam si s ní vyřídila dlouholetý, neskončený spor.Text: pověsti
2.9. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
