Točník

Točnické příběhy.

Listy odpovědné za starých dob nezřídka posílány aneb i to, co v takovém listu státi mělo, ústně vzkázáno. Smysl listu takového býval ten, že si někdo listem tím česť svou ohrazuje, aby se nemohlo říci, že zášť a nepřátelství bez oznámení začal, a dostaveny bývaly příčiny, proč se opovídá, někdy zkrátka, někdy obšírně, jak se právě píšícímu vidělo. Odpovědník škodil nepříteli svému, pomocníkům a poddaným jeho, jak mohl, ale opět jemu také škoděno. Běda mu ovšem, dostal-li se do moci nepřítele, neb tu nejen přišel o to všechno, což mněl záštím vyzískati, ano druhdy propuštěn jen pod velkým základem a jestliže se to naň porovésti mohlo, podán k popravě. Měšťané zvláště odpovědníků svých takovýmto způsobem se zbavovali. Nejčastěji odpovídáno od lidí, kterýmž nebylo práva a spravedlnosti dopomoženo, ať se jim stala křivda skutečná nnebo se jim dostalo nálezu takového, který za křivdu pokládali, a v té příčině nejednou i poddaný člověk odpověděl, jestliže na nějakého ochránce nebo pomocníky spolehnouti mohl. Šlechtický odpovědník často se pomohl buď k vyplnění své žádosti nebo učinění spravedlivé smlouvy, jestliže trampoty půtky dlouho vydžel a druhé straně trpělivosť přecházela. Odpovědník poddaný z pravidla si nepomohl k ničemu jinému, nežli že si žáhu schladil několika ukrutnostmi a jestliže neutekl ze země, vzal obyčejně bídný a bolestný konec.

Sprostý člověk listu odpovědného neposílal, nýbrž povrhl někde odpovědné cedule, kterouž nazývali listem palicím, jestliže hrozil vypálením. Podrobnosti těch a takových hnutí málokdy jsou známy. Asi okolo r. 1538 stalo se, že odpověděl Cerhovským a tím ovšem i pánu jejich nějaký Jan snad proto, že mu nějaké domnělé právo zadržovali. Obec sice byla upozorněna, aby péči měla, ale z pravidla se nemohla škodě ubrániti, jako se děje každému, chystá-li se naň úskok třeba i opověděný. Ujímal se jich pán, jak viděti jest z níže položeného listu, který vyšel od úřadu nejv. hofmistra : Urozenému vladyce p. Jaroslavovi Hrdinovi z Nebílov a v Notonicích příteli milému. Službu oc. Věz, že jest na mne vznesl urozený p., p. Volf Krajíř mladší z Krejku a na Točníku, kterak by jemu a poddaným jeho Crhovským nějaký Jan odpověděti i také vohněm škodu činiti měl, mající týž jistý ženu svú pod Humprechtem z Hrádku; tu se jest slyšeti dala, že by ty jemu, co se ŽEBRÁK A TOČNÍK. glejtův přítí dotýče, radu dávati a jeho fedrovati měl, čemuž já ani týž pan z Krejku o tobě nevěříme. Však poněvadž týž ženaa toho jistého od Rokycanských v outerey po sv. Martině postavena býti má a zřízení zemské to v sobě ukazuje, když by kdo v jakým neslušným domnění byl, že má obeslán býti a t. d., protožť z úřadu svého poroučím, aby ty taký na týž den v outerey po sv. Martině přede mnú stál a co táž žena toho jistého Jana k tomu říkati (bude), slyšel a budeliť se co za potřebné zdáti a tebe se dotýkati bude, také i k tomu promluvil (1538). Dvě léta ještě trvalo Cerhovským nebezpečí, poněvadž nikdo Jana do své moci dostati nemohl. Po dvou letech opět ceduli odpovědní položil a „oheň v zemi pustil“. Z té příčiny žaloval zase Volf u soudu komorního a po druhé dáno Rokycanským poručení, aby se ženou Janovou ujistili a ji před soudem postavili. Po druhé k tomu nepřišlo; s Rokycanskými učiněna smlouva, ale jak to s Janem dopadlo, není nám známo. Janovi mladšímu z Valdšteina a manželce jeho Elišce z Krajku sloužil Šimon Firbas z Husince, kterýž byl na svůj stav majestát krále Ludvíka obdržel a od té doby k zemanům se počítal. Byl úředníkem na panství a brzo se znechutil Žebráckým, protože je pro nějaké jich výstupky trestati dal. Brzo se také znechutil pánovi; byliť pán a služebník rozličné víry, pán jsa katolíkem, služebník pod obojí. Firbas říkal potom, že u nich s dobrým svědomím sloužiti nemohl, a doslouživ roku odpoštění vzal. Ale že k řádnému odpuštění nepřišlo, zavinil si Firbas sám. Roku 1546 prý k žádosti farářově šel k němu do kostela a když přišel do kaple, farář mu dal v ruce „pušku“ neb nádobku, v níž se tělo boží chovalo, právě, že k ní také právo má, poněvadž jest na ni pomoc učinil, a aby ji ohledal, jak jest pracována. Ale Firbas vzav ji, s ní se po kapli nosil a rouhavě proti tělu a krvi Páně mluvil, i proti úřadu kněžskému a kněží obojí strany že jsou z nevěstky a antykrysta (nímě tím papeže) pošli. Když proto Janovi jakožto hejtmanu krajskému žalováno bylo, to spolu s jinými rozvážil, a poněvadž se tu znamenitých věcí dotýkalo, podal Firbasovi toho, aby uručil, aby se proto v jistý den před králem postavil. Firbas sháněl rukojmě, ale byl takové pověsti, že se mu nikdo za rukojmě postaviti nechtěl. Jan tedy uslyšev mezitím, že jest Firbas podezřelý pro nějakou krádež, jednal zkrátka, dal ho do vězení na Točníce a měv ho tu několik neděl, propustil jen na závazek cti a víry, že se před králem postaví a z krádeže vyvede. Pro tu příčinu pohnal Firbas Jana do soudu komorního (r. 1548) vině ho, že mu rozkázal dům v Žebráce prodati a potom mu toho dopustiti nechtěl, že k němu mluvil na zámku slova „vyjedený zrádce“, že jej jakožto osobu svobodnou stavu rytířského užívající do vězení vzal a v témž vězení bil. Před soudem hleděl se Firbas ze všeho vytočiti. Pravil, že pušku ohledal a hned knězi vrátil, o knězích že dobře smýšlí a každý rok pod obojí přijímá, a co jest o papeži mluvil, že jest jinak nemluvil, než že jest čítal v knihách učitelů, že oni o tom tak psali a jej tomu učili, a tudy „že sou oni tak kázali, psali i jiní kněží káží, tím že on nic vinen nnení“. Ale zle bylo pro Firbasa, že se u soudu předložily písně rokou jeho psané a v nich se našlo a vyhledalo, že mnohá rouhavá a posměšná slova proti Pánu Bohu i proti velebné svátosti i proti kněžstvu pod jednou i pod obojí způsobou psal, a poněvadž zřízením zemským zapovězeno bylo, aby strana stranu haněla, dáno (r. 1549) Janovi za právo a Firbas vzat v kézeň panskou. Bohuslav Havel z Lobkovic měl podobné obtíže s Janem Velvarským. Týž narodil se jako poddaný na gruntech Lobkovských a Bohuslav si jej jako sirotka pro svůj díl vymínil. Z dědictví jeho při Žebráce n. Jana z Lobkovic, bratr Boleslavův, některé sto kop k sobě přijal, začež Bohuslav mu dvůr v Sedlci a drahně na hotových penězích dal. I to mu učinil, že jej z člověčenství propustil, načež jest povýšen do stavu šlechtického a psal se z Kosmačova. Když se Velvarský ženil, vystrojil mu Bohuslav veselí poctivé na Točníce, „čehož jest on nikdy nezasloužil, ani takového veselí hoden nebyl,“ též mu ze měšce k témuž veselí 40 kop zapůjčil. Nedlouho potom však stalo se něco znamenitého, nám neznámého, tak že pán Velvarského na Točníce na závazek vzal. Ale Velvarský přes ten závazek zámek slezl a z něho se dolů „jako lotr a zrádce“ spustil a tak nad svou povinností se zapomněl. Byl potom jat a Bohuslav byl by jej dal jako lotra, který pánu svému zámek slezl, stíti, ale na prosby bratra svého, nejv. hofmistra, jemu hrdlo daroval. Velvarský bydlel potom na dědictví svém v Žebráce, odkudž císaři Rudolfovi na Bohuslava žaloval. Tedy Bohuslav se ho hleděl zbaviti. V létě r. 1592 přinesli mu sousedé města Žebráka list páně a vypověděli jej z města. Na to následovala nová stížnosť u dvora císařského, ku kteréžto Bohuslav takto odpovídal : „Velvarský císaře že nepravdivě zpravoval, že by ho z té příčiny na gruntech svých míti nechtěl neb trpěti nemohl, že poddaným jeho nechtěl býti, nýbrž že mu grunty své zapověděl proto, že jej Velvarský jako pána svého dědičného zapíral, zámek slezl a nevděčně se k němu zachoval.“ I prosil císaře o přísný rozkaz, aby se Velvarský spokojil a císaře v té věci daremně nezaneprazdňoval. Bohuslav měl tehda poslední doby života svého ztrpčené. Žebráčtí žalovali mu na faráře svého, že svárlivá, křikavá, bouřlivá a hanlivá kázání činiti nepřestává a život nepobožný vede. K tomu Velvarský, chtěje se mu pomstiti, všelicos nepravdivého naň vyhledával. Roku 1593 psala Bohuslavovi sestra jeho Lidmila Šlejnicová z Lobkovic, „kterak tyto dni byvši v jednom místě od některých osob sem slyšela, že Velvarský proti panu bratru mnoho věcí a těžké vyhledává, něco strany JMC. posoudního a jak pan bratr s ním jakožto člověkem svobodným proti všemu pořadu práva zacházel, jeho o dědictví strojí, ano i kožich že k uzení do komínu přišel, a tudy že by pan bratr v pokutu JMC. upadl.“ Radila bratru svému, aby tu věc k nějakému konci přivedl, než na císaře vznesena bude, a končila : „a tak pan bratr majíce sobě ode mne tu veystrahu danou a radu sprostnou, kteroužto zachová-li, nebude bohdá toho potomně litovati“. Z toho povstávaly ustavičné soudy, a Velvarský poháněl Bohuslava r. 1594 do soudu zemského o to, že slovy doloženými v suplice císaři podané, „že byv na závazku česť propadl“, jeho na dobré cti nařekl a jej nevinně zrádcem nařekl. Smrť Bohuslavova tomu všemu konec učinila. Když se stal Točník hradem komorním, dodán sem do vězení pověstný muž, Jeroným Makovský z Makova. Člověk tento ze Soběslavě pocházející přišel poprvé k platnosti při dvoře Rožemberském na Krumlově, když se byl dal potřebovati v kuchyních alchymistických. Císař Rudolf, ač byl pán asvícený a vysoce vzdělaný, nemohl z předsudkův alchymistických své doby se vypracovati a uslyšev o Makovském, dal jej povolati na Hradčany a přijal jej ve službu svou. Obdržel tu hodnosť komorníka, ale hlavně potřebován při pracích alchymistickýcj, při čemž císaři ve vědách pohrouženému a o ostatní svět se nestarajícímu zalíbil se tak, že povýšen byl na nejvyššího komorníka. V této příčině nabyl nevšední moci, poněvadž bez něho nemohl nikdo k císaři předstoupiti, a v jisté míře dovedl i šlechetného pána ovládati, rozněcuje v něm nedůvěru k osobám takovým, které Makovskému překážely. Císař obdařil jej stavem rytířským a krásnými dary, tak že měl brzo pěkné jmění, kteréž rozličným i nehezkým způsobem rozmnožoval. Když se potom dal na lichvaření, z lakotnosti veliké svému dobrotivému pánu stal se nevděčným a náhlý pád si ustrojil. Dvorský rada Hanuš Vilém šlechtic Boyham byl sebral ke svým vlastním potřebám knihu o lénech v německé říši, kdež uvedenno bylo, která již jsou propadla a mohla se vzíti k držení císařskému. Leže na smrtelné posteli, touž knihu zapečetěnou císaři odkázal. Dověděv se o tom Makovský, odňal knihu tu vdobě Boyhamově, když ji chtěla k císaři nésti, ovšem ji také k slyšení nepřipustil. Pročetl ji a seznav důležitosť její, dal po některých propadlých lénech, kteréž si chtěl u císaře vyprositi, tajně u dvorské a říšské kanceláře pátrati. Nějakým neznámým způsobem dověděl se i císař o této knize a chtěl ji míti. Ale Makovský nejen toho se odvážil, že za její vydání velké penníze žádal a s radami císařskými o ni tržil, nýbrž i zamlčev toho, že dotčená knniha císaři již právně patří, nemálo listů z ní vytrhal. Když pak se dověděl císař o jeho ošemetném jednání, dal r. 1603 dne 8. října rozkaz hejtmanu hradu Pražského, aby se Makovským ujistili. Hejtman přišed podlé rozkazu tohoto k domu Makovského na hradě Pražském (proti kosteku sv. Jiří), dal dlouhou chvíli na dům tlouci a zvoniti, poněvadž Makovský vida, že „spálil pečeni,“ nedával o sobě znáti. Když se konečně ozval, co by hejtman chtěl a čeho potřeboval a odpověď obdržel, že se mu z poručenní císařova něco oznámiti má, vymluvil se, že otevře, až se přioděje a připraví, ale nemaje takového úmyslu, dům zahradil a zadní stranou utek někde se skrýval, tak že teprve nazejtří mohla býti osoba jeho zjištěna. Císař kázal jej jako nevěrného a neposlušného služebníka pro lepší jeho zjištění dodati na hrad Točník a mezi tím, co tu Makovský seděl, zločiny jeho vyšetřovati. Ze soudního jednání vyšlo na jevo, že Makovský nejen byl císaři nevěrným, nýbrž že z lakoty neostouzel se žádati věci takové, které by byly osobu císařovu zlehčovaly, úplatky bral, listy, které se měly císaři k podpisu dávati, za sebou zadržoval, aby mu bylo placeno, a tajnosti vynášel. Jakož to pak bývá začasté u takových osob mocných, že se jim po jich pádu mnohé věci za vinu dávají, o kterých se již dříve vědělo, tak bylo i u Makovského. Teprve teď se na něj žalovalo, kterak se chlubíval, že všecko u císaře zmůže a že má věci svoje tak dobře opatřené, že na císaře nedbá. Nemálo mu také podlé pověrčivého způ sobu věku tehdejšího ve zlé vykládáno, že se našla v příbytku jeho truhla s čarodějnými věcmi, divnými nástroji a figurami, a někteří potom vyzrazovali, že s některými osobami čarodějnými zacházel. Když mu žaloba v známosť uvedena byla, s pláčem a spínáním rukou oznámil vyslaným císařským, že se ve všem vinen dává a vinu svou i sebe pod nohy J. M. C. klade. Tu pak v radě nejvyšších úředníků zemských dne 29. října nalezeno, že Makovský pro svá těžká provinění česť, hrdlo i statek propadl a proto aby na zámku Točníce zůstával a dalšího oznámení očekával. Císař Rudolf netrestal ho na hrdle, nýbrž vyměřil mu doživotně vězení, kteréž si měl odseděti na hradě Mostském. V polovici měsíce listopadu převezen jest na zámek tento a ač utekl odtud, dán jest zase do vězení na Křivoklát a seděl tu až do r. 1624. Byv na svobodu propuštěn, zemřel r. 1630.

Text: historie
16.11. 2020 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze české, kniha 6