Pan Půta ještě včera plísnil sedláky – a dnes že by již spočíval na marách?
Sedláci nevěřili, že zemřel přirozenou smrtí. Nikoliv, pan Půta neodešel se světa jako každý spravedlivý křesťan, pana Půtu odnesl sám čert. Bůh nemohl již déle shlížeti na týrání poddaného lidu, i odvrátil od pana Půty svou ochrannou ruku. Přiletěl čert a vzal si ho s sebou do pekla. Však slyšeli z čista jasna zarachocení hromu a nad zámeckou střechou zahlédli ohnivý sloup, stoupající prudce k obloze…Už je tam na pravdě Boží a pekelný plamen ho sžírá! Když s ním čert letěl ze zámku, vyrazil ve střeše díru a krytinu kolem ní ožehl plamen. Správce poručil střechu vyspraviti, avšak ať pokryvač dělal, co dělal, sotvaže nastala noc, díra ve střeše se zase otevřela. Podivno přitom bylo, že děrou nikdy nepršelo na půdu, ba ani sníh tudy dovnitř nepadal. Díra se tu šklebila jen k hanbě bezcitného pána a varovala Půtovy nástupce, aby nekráčeli v jeho šlépějích. Jednoho dne v noci se pan Půta zjevil své ovdovělé manželce. Byl všecek ohnivý, v tvářích i na těle zmučen, na kost vyschlý žárem. Paní Švihovská nesouhlasila nikdy s manželovou krutostí. Hleděla ho napraviti, prosila ho, aby zacházel lidštěji se svými poddanými, ale jeho srdce zůstávalo zatvrzelé. Když nyní spatřila muže planoucího ohněm, domyslila se, kde se octl po své smrti. „Muži drahý,“ vydechla ustrašeně, „zdá se mi, že trpíš nevýslovně. Co mám učiniti, abych tě zbavila věčného trápení? Všeho majetku, všeho pohodlí se zřeknu, přinese-li moje oběť spásu tvé duši.“ Zavrtěl smutně hlavou a odpověděl: „Pykám zaslouženě za to, že jsem neposlechl tvého hlasu. Tak jako ty sama nemůžeš rozebrati rukama tento náš švihovský hrad a uložiti stavivo na místa, odkudž bylo vzato – zrovna tak ani mně není možno odčiniti hříchy, jež jsem spáchal, a proto nemohu býti spasen!“ Po těch slovech zmizel ohnivý pán a už se nikdy na Švihově neukázal.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
