Švamberk

Krasíkov

Strom křivdy

Na nádvoří hradu Krasíkova se po léta zelenal strom, jehož větve byly skloněny k zemi. Ratolesti, jež na nich vypučely, neobracely se k slunci, nýbrž rostly směrem dolů. Říkali mu „strom křivdy“ a vyprávěli o něm tuto pověst:

V době, kdy řádily v krajích českých loupeživé bandy, ustanovil vládce země na Krasíkově sudího, který měl se svými přísedícími bdíti nad pořádkem v okolí, souditi zločince a odevzdávati je katu.
Jednou se stalo, že vojáci z hradní posádky, kteří pátrali v lesích po lupičích, našli u cesty zavražděného a oloupeného kupce.
Náhodou ubíral se tou cestou nic zlého netuše venkovský mladík z města k domovu. Byl unaven, i ulehl vedle cesty, dal si pod hlavu mošnu a vedle sebe položil hůl, kterou si cestou zrobil ze suché větve.
Tak ho našli vojáci, jali ho a obvinili, že zabil kupce a jeho peníze někde v lese zakopal. Přivedli ho na Krasíkov, postavili před soud.
Všecek zsinalý leknutím stanul mladík před soudci, avšak brzy se opanoval a počal se hájiti. Doufal, že prokáže svoji nevinu a že bude zbaven zlého nařčení. Ačkoliv proti němu nebylo důkazů, aniž ho mohl kdo usvědčiti, že by byl v životě spáchal něco zlého, rozhodli soudcové, aby byl sťat mečem.
Zaplakal, vzkřikl zoufalým hlasem k soudcům, aby odvolali ortel a nedopouštěli se hříchu odsuzováním nevinného. Soudcové však pokynuli katu a katovi holomci vlekli ho ihned na stinadla. Vida cestou, že jest jeho nářek marný a že jeho osud je již zpečetěn, uchopil svou hůl, vetkl ji do země a pronesl vzrušeným, rozechvělým hlasem:
„Na důkaz, že jsem nevinen, ať tato suchá hůl vyžene korunu a vzroste v strom. Na znamení, že jsem byl nespravedlivě odsouzen, k hanbě soudců mých ať rostou jeho větve směrem k zemi!“
Pacholci se mu dali do smíchu a dovlekli ho na popraviště, kde katův meč dokonal kruté, nespravedlivé dílo.
Když byla křivda dokonána, vraceli se pacholci cestou, vedle níž vetkl odsouzený mladík do země svou hůl. Zastavili se u ní, chtěli ji s posměchem rozlámati na kusy, avšak jak za ni popadli, zpozorovali, že ji kořeny pevně drží v zemi, že se její kůra zelená a pupeny z ní raší…
Ulekli se, utekli v hrůze s toho místa a zvěstovali soudcům, jaký se stal v hradě velký div.
Soudcové zbledli, poznávajíce, že se dopustili těžké křivdy. Byli by rádi zničili strom, který v krátkém čase vzrostl a zazelenal se k jejich hanbě, ale nenašla se lidská ruka, která by se odvážila stromu dotknouti.
A tak strom křivdy stál po věky na nádvoří hradním, věsil větve svoje k zemi, žaloval na nespravedlivé soudce a truchlil nad mladým životem, neprávem utraceným.

Text: pověsti
2.9. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků