Za panování Václava IV. přebýval na Střekově loupežný rytíř Kuba. Byl to muž drsný a bezcitný, jehož nejmilejším zaměstnáním byly lov, šarvátky a loupežnictví. Jeho zlá pověst se brzy roznesla po celém kraji, takže se mu každý vyhýbal.
Jednou přijel Kuba na slavný turnaj do Bíliny. Dříve, nežli byl vpuštěn na kolbiště, zdvihli se rytíři, sídlící v blízkosti Střekova, a prohlásili, že se nezúčastní turnaje, nebude-li Kuba z hradu vyhoštěn. Mladý rytíř Václav z Vrabince veřejně mu vyčetl řadu hanebných skutků, jimiž pokálel svůj rytířský štít a pozbyl tak práva utkati se s čestnými muži na kolbišti. Když se Kuba dral dále kupředu a nechtěl dobrovolně ustoupiti, byl násilím vypuzen z hradu a jeho kůň byl přiřčen za cenu pro vítěze. V hanbě, pěšky vracel se Kuba na svůj hrad. Jeho rty zkřivené vášnivým hněvem, šeptaly cestou pohrůžku: „Pomstím se, krvavě se pomstím!“ První pykati měl Václav z Vrabince. Kuba, sebrav svou čeleď, skryl se s ní v lese, kterým se Václav vracel z Bíliny. Zaskočili ho, zajali a dopravili ho v poutech na Střekov, kde byl uvržen do tmavého vězení, vytesaného hluboko ve skále. Potom vytrhli proti Vrabinci. Ztekli hradby a počali pobíjeti jeho obránce. Rozlícenému Kubovi postavil se v cestu Václavův otec Beneš, vážný, šedovlasý kmet. Surový Kuba uchopil ho za vlasy a chystal se ho stíti mečem. Nežli ťal, byl sevřen pažemi dívky, která zoufale plačíc přiběhla starci ku pomoci. Odstrčil dívku, napřáhl znovu zkrvavený meč, avšak – jak se po dívce ohlédl – oslněn byl náhle její krásou tak, že zkrotl jako očarován a rozechvělým hlasem se jí otázal: „Kdo jsi a jak se jmenuješ?“ „Jsem Matylda z Vrabince,“ odpověděla dívka a počala ho prositi o milost pro svého starého, nebohého otce. Zastrčil meč, zakázal své čeledi pleniti a odebral se s dívkou a jejím otcem do hodovní síně v paláci. Pohostili ho, dali mu píti hojnost silného vína. Jak Kuba pil, jazyk se mu stále více a více rozvazoval. Prozradil, jakými dalšími plány se zanáší, a nesmlčel ani to, že zajal Václava a uvěznil ho na Střekově. Tu počala Matylda znovu prositi Kubu, aby se slitoval nad bratrem a propustil ho na svobodu. „Propustím ho,“ řekl Kuba, „a ani vlas na hlavě nikomu z vás nezkřivím, avšak pod jednou podmínkou: stane-li se Matylda mou ženou.“ Dívka zbledla, zachvěla se jako osikový list. Měla již svého vyvoleného – Otu Dohna, který dlel v té době v Římě. Velmi ho milovala, avšak – aby zachránila bratra – obětovala své štěstí a chvějícím se hlasem řekla „ano“. Na Kubovo poručení musil přijíti hned hradní kněz a vykonati v kapli oddavky. Příštího dne zrána odvážel si Kuba Matyldu jako svoji ženu domů na Střekov. Jak se podivil a zaradoval Václav, když spatřil před sebou svou sestru, která ho zprostila pout a vyvedla z temného žaláře na hradní nádvoří! Když však uslyšel, za jakou cenu se to stalo, zalkal bolestně a počal nad svou sestrou naříkati. Než, bylo již pozdě odmítati šlechetnou oběť, kterou přinesla jemu i svému starému, milému otci. Po nějaký čas přemáhal Kuba zlé náruživosti a snažil se těšiti svou smutnou, pobledlou ženu, brzy však propukly v něm opět staré, tlumené vášně. Zase vyjížděl na divoké hony, strojil půtky a přepadal kupce na cestách. Matylda ve svém osamění tím tíživěji pociťovala své neštěstí. Jednoho dne, vzpomínajíc na Otu Dohna, tiše zalkala: „Och, kde jsi, milý, kde jsi?“ Tu se před ní zjevil šedobradý skřítek, položil prstík na ústa a vyzradil jí, co mělo pro ni zůstati tajemstvím: „Oto Dohna, jejž jsi volala, dlí zde na hradě v témž vězení, v němž kdysi úpěl tvůj bratr. Byl přepaden Kubou, když se vracel domů z Italie. Zajali ho, odvlekli na Střekov a uvrhli do vězení. Osm dní tam strádá, osm dní marně lomcuje svými okovy a naříká si tak, že jeho úpění proniká až k nám do skalní sluje. Nemeškej a vysvoboď ho, neboť nezemře-li hlady, bude co nevidět poprava!“ Matylda pospíšila hned k podzemním kobkám. Poručila stráži, aby otevřela vězení a zbavila Donu těžkých pout. Radostné, avšak krátké bylo jejich shledání. Neboť sotvaže se Dohna octl na denním světle, ozvalo se v dáli zatroubení, jímž oznamoval Kuba návrat z lovu. I rozloučil se Oto s Matyldou a šťastně z hradu prchl. Kuba uslyšev, co se stalo z vězněm, jehož chtěl ještě v týž den dáti popraviti, zahořel strašlivým, šíleným hněvem. Vřítil se do komnaty, kde dlela jeho žena, sevřel ji surově mocnými pažemi, vyvlékl na hradby a s posměšným výkřikem ji svrhl se skály do hlubiny. Tam ji našli skřítkové mrtvou, s rozbitými údy. Zaplakali nad ní, pohřbili ji na úpatí skály. Její duch vstával za tmavých nocí z hrobu, vystupoval po skaliscích vzhůru na Střekov, budil v lidských duších děs a hrůzu. Ota z Dohnu a Václav z Vrabince spojili se proti Kubovi a slíbili si, že pomstí Matyldinu smrt a neustanou v boji, dokud jeho sídlo nezničí a nevyvrátí. Kuba vytrhl proti nim, jeho čeleď však byla poražena a on sám zachránil se zbabělým útěkem z boje. Střekov byl dobyt a zničen. Jako štvanec prchal pak Kuba z kraje do kraje, ze země do země, až se dostal před město Jerusalem, kde ho odpravil saracénský meč.Text: pověsti
2.9. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
