Před dávnými časy žil v strakonickém kraji dudák, jmenoval se Švanda. Když zahrál na dudy, tu všichni, kdož ho slyšeli, neodolali a pustili se ve veselý rej. Zavýskli si, zasmáli se, točili se v kole, jako by podlehli tajemnému kouzlu. I vyprávělo se, že je Švanda ve spojení s peklem, že mu ďábel očaroval dudy.
Švanda se vracíval z hospody domů až pozdě v noci. Zvykl si na tmu, nebál se čarodějnic ani světýlek, před nimiž se lidé třásli strachy. Však ho provázely všude jeho dudy, před nimiž prchaly starosti, obavy i veškerá tíseň. Jednou, když se zase vracel o půlnoci domů, zastavil ho na křižovatce neznámý, černě oděný pán. „Kampak, Švando? Snad ne již domů?“ zeptal se skuhravým hlasem. „Domů,“ přisvědčil Švanda. „Sešlo se dnes málo chasy k tanci…“ „Málo chasy – špatné výdělky,“ prohodil na to černý pán. „Však si můžeš ještě dnes vydělat pěknou hromádku peněz, půjdeš-li se mnu a zahraješ nám do tance. Slavíme u nás posvícení.“ „A kde to?“ podivil se Švanda, neboť mu nebylo známo, že by bylo toho dne někde v kraji posvícení. „Hned tam budeme,“ řekl společník, a než se Švanda nadál, octli se v domě, kde seděli za stolem v jasně osvětleném hostinském sále černě odění páni a hlučně hráli v karty. „Hrej!“ vybídl Švandu jeho průvodce. „Polož před sebe čepici, avšak, až ti do ní budou padat dukáty, neděkuj jinak, nežli: „Zdař, bratře!“ Švanda si zadupal do taktu, spustil kalamajku. Hosté odhodili karty, dali ruce v bok, pustili se do tance. A jak Švanda zrychluje tempo, i černí tanečníci rychleji se točí, rozhazují rukama, poskakují, metají kozelce, chodí po rukou…Švanda zažil již ledacos ve svém životě, avšak takové tanečníky dosud neviděl. Obešel ho strach, přestal hráti. Tanečníci mu vhodili do čepice po dukátu, přinesli mu džbánek piva. Napil se a zkoprněl podivením. Piva ze džbánu nijak neubylo. Švanda vrtí hlavu nad tím divem a sám se sebe v rozechvění ptá, je-li to, co se tu kolem něho děje, skutečnost či sen. Zahrál znovu, černí braši křepčí zase jako pominutí, do čepice prší dukáty. Švanda jakživ tolik peněz pohromadě neviděl. Uveden nenadálým štěstím z míry, obrátil se k tanečníkům, zrudlým v tvářích, a třesoucím se hlasem počal děkovati: „Zaplať vám to Pánbůh, vzácní páni!“ V tu chvíli zaduněla sálem hromová rána. Světla zhasla, postavy se ve tmě rozprchly. Švanda upadl v hluboký spánek. Ráno, když přijeli lidé na pole pod Káním vrchem, kde stála šibenice, naskytla se jim tu nezvyklá podívaná. Na Káním vrchu houpal se oběšenec, v oblacích nad ním kroužilo hejno lačných vran. Nahoře na šibenici seděl dudák a hrál na dudy. Lidé pospíšili k šibenici, poznali, že tam sedí dudák Švanda. „Hej, Švando, jak ses dostal na čakan?“ zavolali na něho. Rozhlédl se kolem udiveně a div nespadl dolů leknutím, když poznal, kde se octl se svými dudami. Slezl dolů, vzpomínal, co se s ním v noci dělo. A když vše uvážil, došel k poznání, že upadl ve spáry zlé moci, že hrál v noci čertům do tance. Od té doby Švanda osmutněl, přestal žertovati, zanechal nočních toulek. Hra na dudy ho omrzela, takže se rozhodl odložiti dudy navždycky. Došel do Strakonic k děkanovi, svěřil se mu se svým trápením. „To je stará zkušenost, že chodí čert muzikantům v patách,“ pokýval děkan šedivou hlavou. „Neboť kde bujnost, tam i zvůle, pří níž má ďábel svoji žeň…Proto, Švando, nic se nerozpakuj pověsiti dudy na hřebík. Pověs je u nás v kostele za oltář, aby k nim nemohl čert, aby už nikdy nesváděly nikoho k tanci!“ Švanda uposlechl, pověsil dudy v kostele svatého Prokopa na zeď za oltářem a pocítil hned v duši ulehčení. Dudy tam visely v klidu, jen vždy ve výroční den, kdy hrály čertům k tanci, spustily samy od sebe veselou kalamajku. Po léta vzpomínali Strakoničtí svého dudáka. Nedbali nic, že jim sousedé přezdívají „dudáci“, byli pyšní na svého Švandu. Litovali jen, že jsou dávno pryč časy, kdy jim hrával k tanci, a povzdychli si: „Dnes už nám není tak veselo, na světě už není žádná švanda!“Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
