V strakonickém zámku bydlel kdysi pan vrchní, který měl velmi pyšnou a marnivou ženu. Nosila se jako šlechtična, střídala denně obuv i šat, aby vynikala nad ostatní měšťanky.
Dala si udělati střevíce ze safiánu, když si však ostatní paní pořídily rovněž takové, objednala si v rozmařilosti střevíčky od pekaře. Pekař jí střevíčky upekl z pšeničného těsta, z jakého se pekou hostie, takže byly bílé jako padlý sníh. Paní vrchní vešla pyšně do kostela a usedla do rodinné stolice, která stála na čestném místě, právě pod kazatelnou. O pozdvihování, když padali lidé na kolena, zůstala pyšná paní seděti a nepoklekla. Tu se ozvala v kostele rána, dlažba se rozestoupila a paní vrchní se propadla do země. Pojati děsem prchali lidé z kostela. Nikdo se neodvážil spustiti se do hluboké jámy, v níž zmizela paní, stižená trestem Božím. I nezbylo, nežli dáti jámu v kostele zasypati. Počali voziti do kostela kamení a zem, házeli je do jámy. Pracovali dělníci od rána do večera, pokračovali i příštího dne ve svém díle, avšak jáma zela tam nadále jako bezedná propast. Jak jen prozkoumati tuto záhadu? Velkopřevor, který uslyšel o neštěstí, nařídil, aby – děj se, co děj – spustili někoho do jámy a aby tak vypátrali její tajemství. Tu si vzpomněli na zločince, který byl právě vězněn v Rumpálu. Přivedli ho k jámě, slíbili mu, že mu bude dána milost, jestliže se spustí na dno a vyzví tam, co se stalo s paní, který do ní spadla, a proč nelze jámu zasypati. Zločinci bylo jedno, skončí-li svůj život na popravišti anebo v jámě, a proto se nechal spustiti dolů. Trvalo drahnou chvíli, nežli dosáhl dna. Když ho vytáhli rumpálem vzhůru, podal úředníkovi, který byl přítomen jeho odvážnému pokusu, svitek žlutého pergamenu a pravil: „Tento list posílá paní vrchní velkopřevorovi. Nikdo jiný jej nesmí čísti, než on sám.“ „Což je nešťastnice dosud na živu?“ ptali, žasnouce nad tou zprávou. „Ano,“ přisvědčil zločinec. „Úpí v hloubce pod námi, je tam přikována k železnému sloupu, takže by se marně kdo pokoušel, aby ji osvobodil.“ Donesli dopis velkopřevorovi. Velkopřevor jej přečetl a ihned spálil, aby se nikdo nedověděl tajemství, které mu bylo vyjeveno. Pak poručil zasypati jámu, na jejímž dně pykala nešťastnice. Sotvaže přivezli několik kolců země a vysypali je dolů, jáma se ihned naplnila. Duch nešťastné paní strašil však v kostele nadále. Bylo prý jí přisouzeno, aby se trápila ve svém podzemním vězení tak dlouho, dokud nevyroste nad třetí zámeckou branou jeřáb do té síly, aby se z něho mohla udělati kolébka. Teprve tehdy, až v ní bude kolébati matka nevinné děcko, dojde pyšná paní svého vysvobození. Stalo se, že opravdu vyrostl jeřáb nad třetí hradní branou. Rostl, zelenal se, jednoho roku však z nedostatku vláhy uschl – dříve, nežli z něho mohli vyrobiti dětskou kolébku. A tak pyšná paní, která chodila ve střevíčkách z těsta, úpí nadále v hloubce pod kostelní dlažbou.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
