Sovinec

Hrad Sovinec stojí na širokém skalnatém ostrohu nad městečkem Sovincem, jehož osudy byly vždy úzce spojeny se zdejším panským sídlem.

V této oblasti se v druhé polovině 13. století, v období vrcholné kolonizace, střetávaly zájmy olomouckých biskupů, kteří z nedalekého lenního statku Húzové kolonizovali předhůří Jeseníků, se zájmy zeměpanskými. Někdy těsně před r. 1333, kdy se uvádí poprvé, si zde bratři Vok a Pavel ze Sovince postavili hrad. Je otázkou, zda hrad neměl předchůdce v nedalekém slovanském hradisku, jehož existenci snad připomínal pomístní název Radisko (hradisko), objevující se v lesních elaborátech sovineckého panství k r. 1822 a dnes již dávno zapomenutý. Předběžný zjišťovací archeologický výzkum, provedený tu v l. 1969–1970 (inž. Novák), na stopy po hradisku v blízkosti Sovince nenarazil. Spíš je však možno považovat za předchůdce sovineckého sídla hrad Mutkov u Húzové, který drželi Vok a Pavel ze Sovince jako manové olomouckého biskupa a po níž se také Vok ještě v r. 1329 psal. Hrad Sovinec byl ovšem postaven na zeměpanském zboží, které mohlo být zcizeno daleko spíše než lenní zboží biskupské. Proto si také oba bratři ponechali húzovské biskupské léno a teprve postupně zabírali (po nich i jejich nástupci) zdejší rozsáhlé biskupské zboží a připojovali je k sovineckému panství. Původní hrad Sovinec nebyl velký a zvedal se na skupině skal, která na všech stranách klesá příkře dolů. Na dlouhé strmé skalní plošině stála vysoká válcová hláska, jejímž základem byl osmihran o průměru 9,1 m, se zdmi silnými téměř 4 m. Nedochovala se ve své původní velikosti a výšce, protože byla částečně zničena požárem v r. 1784 a její horní část musela být snížena (před vyhořením v r. 1945 byla vysoká necelých 20 m). Dále byla na plošině menší obytná stavba – palác a na konci plošiny předsunutá strážní věž s bránou. Podél strmého okraje plošiny vedla přes 2 m silná hradba, která uzavírala prostor vnitřního dvora a obdobně jako hláska byla zhruba osmiboká. Teprve na sklonku 15. a v 16. století se kolem původního hradu nakupily na nižších skalních stupních rozsáhlé další stavby a opevnění. I když se podle dobového zvyku setkáváme v první polovině 14. století s pány ze Sovince pod německým jménem "de Aulnburk" (Eulenburg), jde o starý český rod z domácí moravské čeledi Hrutoviců. Již od poloviny 14. století se vedle německého označení vyskytuje i české jméno "ze Sovince", které pak v 15. století úplně převládlo, a německý název rodu zanikl. Podle právní knihy Ctibora Tovačovského z Cimburka náleželi páni ze Sovince mezi 15 starobylých moravských panských rodů, jako byli Boskovicové, Cimburkové či Pernštejnové. Ještě synové zakladatelů hradu Sovince Voka a Pavla, shodou okolností rovněž Pavlové, drželi rozsáhlý majetek v bratrské shodě, avšak již v další generaci začaly mezi členy rodu spory, které vyvolával zejména horkokrevný Ješek ze Sovince. Za válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem na sklonku 14. století Ješek obratně přecházel z jednoho tábora do druhého, přičemž se obohatil především na církevním zboží. Po smrti Pavla ze Sovince se tahanice o sice velké, avšak zadlužené dědictví vlekly mezi sedmi bratry a dvěma sestrami ještě řadu let. Při konečném urovnání sporu obdržel Ješek pňovické zboží a jeho potomci se pak psali Pňovští ze Sovince. Hrad Sovinec získali další bratři – Petr, Pavel a Aleš. Jméno a pečeť Petra ze Sovince nacházíme na protestním listu české a moravské šlechty proti upálení mistra Jana Husa. Rozhodující postavení na hradě měl však Pavel, jehož zásluhou se stal sovinecký hrad jednou z husitských pevností, které bezprostředně ohrožovaly i Olomouc; tvořil protiváhu nedalekého Rabštejna, jenž byl v rukou Zikmundových přívrženců. Pevný Sovinec byl též zvolen jako místo důležitých politických porad mezi Prokopem Holým a kandidátem na český trůn Zikmundem Korybutovičem. Teprve před bitvou u Lipan (1434) se páni ze Sovince, spolu s převážnou většinou moravských feudálů, smířili s markrabětem Albrechtem. Ve 40. letech 15. století byl Pavel již asi jediným pánem na Sovinci. Jeho syn, rovněž Pavel, spolu s Vokovým synem Jaroslavem zůstali věrni někdejšímu husitskému přesvědčení svých otců a stáli na straně krále Jiřího z Poděbrad. Proto také bylo jejich panství zpustošeno v r. 1474 uherským vojskem, které tudy táhlo do Slezska proti stoupencům krále Vladislava II. Na sovinecký hrad si však Uhři zřejmě netroufali, protože o jeho dobytí se nedochovala sebemenší zmínka. Po smrti Jaroslava ze Sovince (asi v r. 1480) se panství dostalo do rukou jeho příbuzného Jana Heralta z Kunštátu a v r. 1492 je získal Ješek Pňovský ze Sovince z pňovské větve rodu. Sovinecké zboží tehdy již tvořilo úctyhodný komplex dvou městeček a 18 vsí, rozprostírající se z roviny Hornomoravského úvalu (Paseka) až po Moravici přímo na úpatí masívu Hrubého Jeseníku. Za nejvyššího zemského sudího Ješka Pňovského ze Sovince (1492–1506) došlo na přelomu 15. a 16. století k některým přístavbám a přestavbám sovineckého sídla; byl rozšířen palác vnitřního hradu a postaveny hospodářské budovy tehdejšího předhradí po obou stranách druhého nádvoří. Tyto úpravy dodnes připomíná znak pánů ze Sovince nad nejstarší gotickou bránou uzavírající přístup do původního hradu. Ješkův syn Vok Pňovský (1506– asi 1529), velký příznivec českých bratří a otcův nástupce v úřadě nejvyššího zemského sudího, byl jedním z nejznámějších důlních podnikatelů v okolí vsí Rudy a Plinkoutu. Sám také napsal objemný německý spis o dolování. Avšak nákladné dolování zlata a stříbra ho zavedlo na pokraj finanční zkázy. Jeho syn Ješek zdědil (asi v r. 1529) panství zadlužené a po marných pokusech objevit nové žíly drahých kovů byl nucen prodat někdy kolem r. 1540 Sovinec jednomu z nejbohatších moravských pánů, Kryštofu z Boskovic a na Třebové. Také on pokračoval v důlním podnikání, současně však věnoval zvýšenou pozornost i celkovému hospodářskému zvelebení panství. Podobně si vedl i Kryštofův vnuk Jan, který nedlouho před svou smrtí prodal sovinecké panství v r. 1578 Vavřinci Ederovi ze Štiavnice, zástavnímu držiteli sousedního panství rabštejnského a zkušenému důlnímu podnikateli. Vavřinec se však na rozdíl od svých předchůdců zaměřil hlavně na těžbu železné rudy, která ve zdejším kraji dosáhla vrcholu právě v druhé polovině 16. a počátkem 17. století. Vavřincova jediná dědička, dcera Anna, si vzala po otcově smrti (asi r. 1592) za manžela Jana staršího Kobylku z Kobylího, kterého sňatek s bohatou Ederovnou přivedl rázem mezi nejbohatší moravské rody. Horlivý evangelík Jan starší se stal jedním z 30 moravských direktorů, jimž byla za stavovského povstání z l. 1618–1620 svěřena správa země. Po Bílé hoře byl proto nucen v r. 1623 prodat Sovinec hluboko pod cenou řádu německých rytířů a žil pak ve Šternberku a Olomouci. S Kobylkou zmizel ze sovineckých hradních prostor i český jazyk, který tu zazníval odedávna za pánů ze Sovince stejně jako za Boskoviců a Ederů. Pod soustavným germanizačním tlakem nových vrchnostenských úředníků se postupně ztrácela čeština a česká rodová jména i z většiny městeček a vsí panství. 16. století znamenalo důležitý pokrok v dalším stavebním vývoji hradu směrem k novému typu panského sídla – k zámku. Za Boskoviců se na Sovinci setkáváme již s novým slohem – renesancí. Ještě druhá brána, která vede do tzv. Sovího dvora pod vnitřním hradem a nad níž byl kdysi byt zámeckého kaplana, je pozdně gotická a nese kamenné erby posledního držitele z rodu pánů ze Sovince Ješka a jeho manželky Anny z Vrbna a letopočet 1541. Avšak v jižní a východní části hradu, postavené za Kryštofa z Boskovic, jsou již prvky renesanční architektury, jejímž dokladem je dodnes zachovaný portál tzv. boskovického sálu. Oba paláce byly postaveny ve 40. a 50. letech 16. století. Jižní palác byl původně dvouposchoďový: dole byl zbrojnošský sál, později proměněný v kapli, ve druhém poschodí obytné, tzv. knížecí sály. Tato nová část hradu byla pak doplněna hradbou kolem velkého obdélného dvora, po jehož obvodu byl ve výši prvního patra původně dřevěný ochoz. Stavební práce na Sovinci pokračovaly i za Vavřince Edera v 80. letech 16. století. Šlo o vnitřní úpravy paláců a o stavbu nového hospodářského křídla se dvěma ornamentálně členěnými bránami z maletínského pískovce. Krásou vyniká zejména třetí brána, zakončená lví hlavou a opatřená letopočtem 1583. Vlevo od ní je erb Ederů ze Štiavnice z r. 1585. Ederové rozšířili částečně i fortifikaci hradu a východní opevnění s předsunutou strážní věží. Počátek vlády řádu německých rytířů na Sovinci byl poznamenán třicetiletou válkou. V r. 1626 padl hrad, opatřený jen malou posádkou za zchátralými hradbami, do rukou dánských Mansfeldových vojsk. Řádový místodržitel Jiří Vilém z Elkershausenu, zvaný Klippel, padl do zajetí a hrad i okolí byly dokonale vypleněny. Proto se Jiří Vilém po návratu ze zajetí snažil dobudovat Sovinec v dokonalou pevnost, dostatečně vybavenou válečným materiálem a opatřenou silnou a spolehlivou posádkou. Velké vnitřní prostory dvorů proti hlavní bráně, která nese znak místodržitele Jiřího Viléma a komtura Eustacha z Westernachu z r. 1632, byly rozděleny na menší, vnější hradby byly podstatně zpevněny a opatřeny palisádami. Silná, železnými pláty pobitá brána chránila vchod do hradu, jehož frontu tvořila vysoká zeď se střílnami. Na východní straně vybíhala v masivní věž s předsunutými bastiony. Celý nově přistavěný komplex se nazýval Klippelův plášť. Klippelovým dílem byly i další bašty, zejména Jánská, Vilémova a Nová s válcovou věží, tzv. Kočičí hlavou, doplňující vnější opevnění a spojené navzájem podzemními chodbami, z nichž některé vybíhaly až před hradby a měly sloužit ke zničení eventuálních předsunutých postavení nepřítele. Opevnění Sovince z třicetileté války je nejrozsáhlejším zachovaným opevněním z té doby v našich zemích. Jeho nejcennější součástí je polygonální dělová věž – Remtr na jihovýchodní straně paláce. Má dodnes zachovaný krásný renesanční kamenný krb s velkým znakem řádu a vstupní portál v sále prvního patra věže. Zvenčí je na věži umístěn kamenný znak dlouholetého sovineckého hradního hejtmana Jana Höppera z r. 1642. V rámci opevňovacích prací byly rozšířeny i hradní sklepy, do nichž se svážely nové a nové zásoby. Do ochrany sovinecké pevnosti a panství bylo zapojeno vskutku všechno poddané obyvatelstvo panství. Posádka pevnosti byla v létě 1642, kdy Švédové pod vedením polního maršála Torstensona vtrhli na Moravu, doplněna na asi 600 dobře vycvičených a vyzbrojených vojáků. I když tehdy si ještě Švédové na Sovinec přímo netroufali a spokojili se jen zpustošením celého panství, bylo jasné, že po dobytí Olomouce, Uničova, Bruntálu, Mírova a dalších opevněných měst a hradů střední a severní Moravy je Sovinec jedinou vážnou překážkou na cestě švédských vojsk do Slezska. První předsunuté švédské oddíly stanuly před Sovincem koncem června 1643. Jeho posádka, vedená řádovým místodržitelem Augustinem Osvaldem z Lichtenštejna, zahájila proti nim dělostřeleckou palbu. Švédové poznali, že bez celé armády na dobytí pevnosti nestačí, a stáhli se zpět k Uničovu. Obránci nelenili a hned po jejich odchodu se pustili do dalších opevňovacích prací. Během tří týdnů vystavěli mohutnou předsunutou věž Lichtenštejnku, spojenou 200 m dlouhou a důmyslnou soustavou hradeb a bastionů s pevnostním celkem. 14. září 1643 se před hradem objevily první oddíly Torstensonovy armády a o dva dny později tu stanulo i její jádro, celkem 8000 vojáků, vyzbrojených silným dělostřelectvem (82 velkých i malých děl). Torstenson přikročil ihned k dobývání hradu, avšak nepomohla ani soustředěná palba švédských baterií, ani opakované útoky, trvající 14 dnů. Švédové proto rozšířili postavení baterií až na jižní stranu a začali budovat podzemní podkopy, aby se dostali pod bastiony a vyhodili je do povětří. To se jim po dalším týdnu podařilo a dostali se až na první hradní nádvoří. Teprve potom velitel hradu Lichtenštejn, upoutaný na lože, neboť byl při bojích zraněn, podepsal (6. října) Torstensonem nabídnutou výhodnou kapitulaci. Dobytím Sovince Švédy byl jeho osud do konce třicetileté války zpečetěn. Švédové odtud odtáhli teprve v r. 1650 a zanechali hrad v zuboženém stavu. Řád jej sice po třicetileté válce opravil a obnovil zničené opevnění, když však v 80. letech 17. století bylo definitivně zažehnáno turecké nebezpečí, Sovinec úlohu pevnosti dohrál. Hrad pomalu chátral, neboť v 18. století se správa řádových statků začala soustřeďovat v Bruntálu a řád neměl na nákladných opravách Sovince zájem. Když v r. 1784 uhodil do hradu blesk a požár poškodil hlásku a přilehlé objekty, byly tu provedeny jen nejnutnější opravy. V r. 1810 se přestěhoval ze Sovince do nedalekého zámku v Horní Dlouhé Loučce (dnes Dlouhá Loučka) i vrchnostenský úřad panství a obytné prostory na hradě byly dokonce prodávány na byty řemeslníkům a dalším poddaným. Teprve v r. 1837 dal velmistr řádu arcivévoda Maxmilián Josef Sovinec opravit. Nějakou dobu zde byl řádový chlapecký seminář a od r. 1867 lesnická škola, přeložená po 30 letech do Hranic. Boskovický sál sloužil léta jako farní kostel a po r. 1845 hostil delší dobu sovineckou školu. V l. 1844–1845 byla část hradu zbourána a na jejím místě byl v jihovýchodní části areálu postaven pozdně empírový filiální kostel sv. Augustina, který dodnes tvoří součást hradu a slohovou čistotou i dokonalostí provedení náleží k nejcennějším empírovým stavbám na Moravě. Původní osmiboká věž, postavená za třicetileté války k ochraně hlavní brány, byla přestavěna na věž kostela. Kolem r. 1903 dal velmistr řádu arcivévoda Evžen hrad uvnitř opravit a jednoduše vyzdobit. Sovinec pak sloužil jako letní sídlo řádu. Bylo zde řádové muzeum s převážně vojenskými sbírkami, lapidáriem v boskovickém sále a velkou knihovnou, která měla téměř 20 000 svazků. Přes všechny vnější pokusy ukázat odvěkou germanizační úlohu řádu a jeho význam pro německé "Drang nach Osten" byl Sovinec spolu s dalším řádovým majetkem za okupace zkonfiskován nacisty. Nastalo nejtemnější období jeho dějin. Z hradu se stalo vězení, v němž byla od r. 1940 vězněna řada francouzských důstojníků a antifašistů, až po 200 lidech v jedné místnosti. Na Sovinci se usadila speciální jednotka SS, která neprodyšně uzavřela mohutné hradební zdi. V prvních dnech po osvobození v r. 1945 hrad z blíže nezjištěných příčin vyhořel. Po r. 1945 se stala majitelem sovineckého hradu Moravská filharmonie v Olomouci, která tu počátkem 50. let zahájila nutné záchranné a částečně též obnovovací práce, zejména na objektech předhradí, které používala jako vlastní rekreační středisko. V r. 1960 převzal hrad do správy Vlastivědný ústav Bruntál (nynější Okresní vlastivědné muzeum v Bruntále), z jehož iniciativy byl v l. 1965–1968 zabezpečen gotický palác, obnoveny zřícené klenby, osazena okna, opraven rytířský sál a částečně též hradební zdi u bran. Vlastivědné muzeum počítá s dalšími restaurátorskými pracemi a po jejich dokončení i s částečnou vnitřní instalací, především expozice opevňovací techniky a zbraní.

Text: historie
3.10. 2009 - Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Severní Morava, Nakladatelství Svoboda, Praha 1983