Známo jest vůbec, že jsou dvojí klamové smyslů. Jedněmi se klameme nepravě si vykládajíce skutečné věci a jinak je poznávajíce, nežli v skutku sjou; říkáme jim mámemí aneb šálení (illuse). Jiného způsobu jsou pře ludy, přízrakové, příšery aneb jak jim lid náš říká vidění (hallucinaci), kdež mníme viděti, slyšeti neb cítiti aneb představujem sobě živě v mysli takové věci, kteréž mimo nás nejsou. Oněmi klamán byl každý z nás, pokládaje na př. pařez při nejasném světle za člověka, těmito, jestliže živě k mysli naší přistupují, málokterý. Psáno jest a stvrzuje se ne jednou pamětí, že lidé velikým zármutkem neb ne mocí utrápení aneb duševní prací namožení všelijaká a rozličná vidění mívali; nezřídka se tak stává i u lidí živé povahy a při opilcích. Zjevování příšer jakož i mámení těch, kteří měli některé předměty v pří rodě za živé bytosti, byly příčinou, že vznikla víra aneb lépe pověra v strašidla a duchy. Pokládáme tuto příhodu podivnou, kterouž si každý bez poučení vyloží, jakožto vzácný příspěvek k dějinám pověry lidské.
Vít Vaňka postřihače syn ze Soběslavě vznesl r. 1539 na pana Jošta z Rožemberka, že macecha jeho jej s bratry k otci ostudila a očarovala, že bratří jeho musili ze Soběslavě pryč jíti a když je pryč odehnala, tu Víta svadila s otcem. A když naň otci žalovala, plakal tento a lál, proč ho s pokojem nenechá, snad že ho chce také zahnati, jako ony zahnala. A poněvadž Vít nařekl macechu, že v Třeboni seděla, dal jej rychtář vsaditi do šatlavy. I hlásil se Vít k pánu, když byl v Soběslavi z Prahy jeda, i nechtěli ho k němu pu stiti. Když pak byl na rukojmě pu štěn od otce svého, tu ma cecha s ním zlou vůli měla a proto kázal ho otec zase vsaditi. Pro to a takové "šibalstvo" musel odejíti ze Soběslavě. A vypravuje potom, že jej macecha všu de pronásle dovala. Nej prve na Hra dišti, Krčině (Novém mě stě), když dě lal, poslala naň prý zlé duchy, aby ho dávili, tak že chodil zmá mený ve dne i v noci, ne maje pokoje za dvě neděle pořád. I při šel k němu jeden v osobě člověčí, v kaf tanku červe ném, v kukli ci, v klobou čku a v no havicích, vše červeném a v dlouhých škorních a plachtou přes ramena k pá su přepásaný. I ptal se ho Vít, kdo jest. a odpověděl on, že jest soused a do ložil: Jdi tu cestu upřímě a hneš-li se na pravo neb na levo, ve zmu tě za no hy, svrhu tě dolův z toho zbořeného zámku, z Vý rova. I šel před ním z domu a Vít šel ležet. Tu noc třikrát k němu přišel, lomcoval jím až skůro do dne a ozná mil, jestli je ště jednou k němu přijde, že mu strhne hlavu. I str hlo se povětří veliké, že ně kolik dní pořád trvalo i o svátcích vánočních. Vít v tu zimu, jsa zmámen, chodil bosýma nohama, a lidé se ho ptali "co děláš?" k čemuž odpovídal: "Snad na mě milý Bůh dopustil." I nedostav rady od dobrých lidí, s nimiž se tázal, odebral se do Jaroměře. A když v Jaroměři dělal u soukeníka, opět naň přišli zlí duchové, počalo mu v uších pištěti a ptalo se ho, koho zná; přišli k němu dva psi, mluvíce k němu: "Oblec se a seď na mne," a druhý řekl: "Ptej se ho přece." A když sobě ucho zahrazoval, ptalo se ho přece: "Jdi k druhému uchu, ptej se ho přece." I řekl druhý pes. "Nemohu, má cos v ruce." Vít neřekl nic, chutně se svlekl a tak se na posteli přemítal, jednak v nohy, jednak v hlavy. V tom slyšel, jako by žena smetanu vrtěla a krávu pleskala; tu mluvili psi sase: "Ptej se ho přece." A když nemohli naň nic míti, řekli: "Nový měsíc daleko, pán Bůh vysoko," a zamekal jeden jako kozel. Potom tak mluvili: "Vezměte ho za ruce, za nohy i za všecken život," a vždy jedni od něho odcházeli do povětří a druzí přicházeli a jako by dva andělé byli řekli: "Nebeřte ho! nebeřte ho!" a oni vždy "vezměte ho." A tak ho to trápilo několik dní. A když se jich ptal, mnoho-li vás, řekli: "Osmnáctekrát sto tisícův, a že jich zůstalo u jakéhosi mlýn a pět set tisícův, kteří s nimi k němu táhnouti nechtěli, že by se jim tu nic nedostalo, nebť že nemohou konce učiniti." a když se ptal: "Proč mi nemůžete konce učiniti," řekli: "Neb máš mocnějšího, nežli jsme my." A tu mluvili, že jsou posláni od macechy jeho proto, aby jí jeho statek všechen zůstal, a když jemu konec udělají, že bratří jeho též mají konec míti. Dobří pilnosť majíce kropili ho svěcenou vodou a nábožnými modlitbami a jinými opravami jej obránili, že zase k paměti přišel. Když pak list do Soběslavě poslali pro jeho bratra, nechtěla tomu macecha věřiti, by ještě živ byl (domnívajíc se, že jest již udáven), a posmívala se tomu na radnici před pány. Když z vandru do Soběslavě přišel a stál s macechou na radnici, mluvil k pánům takto: "Pane purkmistře a páni milí! Já jiného na tento čas nevím, než aby pokoj mezi námi byl pře těmito božími hody, abychom se spravili, jekožto na křesťany náleží." Avšak ona mu prý pokoje nedávala, nemohouc ani těch časův kajicích a pašijí přečkati. A poněvadž ti zlí duchové tak s ním řádili, že mu žíly div nestrhali, proto vznesl tu věc na pána, prose, aby ho neopouštěl a v tom raden a pomocen byl, aby takové trápení od zlých duchův od něho zapuzeno bylo a aby ke zdraví svému zase přijíti mohl. Vznesení to na přímluvu váženého tehda souseda Jana Kozy z Hradeště sepsáno úředníkem panským tak, jak je Vít sám vypravoval. Není pochyby, že podobným způsobem, jakož napřed již doloženo bylo, povstala i pověra o Bílé paní. Kdo šel někdy dlouhou chodbou zámku Třeboňského z večera, když se stín jeho mezi světly divně míhal a dupot kroků ve vzdálenosti se ozýval, uvěří snadno, že nejeden domníval se příšeru viděti a že jeho jisté tvrzení, že ducha viděl, u jiných víry došlo. Neb nemá jen jednotlivý člověk přízrakův a mámení; každý národ a každý věk má své zvláštní přeludy, přízraky, vidění, báje a pověry. Tak na příklad bývala pověra v čáry nad lidskou paměť a pokud svět jest; ale trestati je na lidech nevinných ukrutným způsobem, to bylo nejošklivější pověrou, která kdy na světě byla. Jestliže někteří za "černého středověku," když lidé zhusta mřeli a přímoří sem a tam proskakovalo, židy vinili, že prameny otrávili, a je proto ubíjeli, byly toho příčinami zoufalosť jedněch a lehkověrnosť druhých, ale vždy domněnka lidí nic neb málo vzdělaných. Jestliže prostý člověk, utrpěv nevysvětleným a nepochopitelnýmzpůsobem škodu na dobytku a jmění, vinu toho dával osobě sobě nepříznivé, pokládaje ji za čarodějnici, i to lze omluviti. Že však učení mužové a právníci čarodějnice útrpným právem ke lži sváděli, aneb výroky pomatených žen za pravdu pokládali a obojí na hradlech ukrutně trestali: to není k odpuštění a lze nazvati hnusnou a ošklivou nemocí lidstva. Pověra ta přišla k nám od západu, což se vedlé jména i tím stvrzuje, že čarodějnice jen západní Slované znají, kdežto u východních slovo to jen zřídka se vyskytuje. Proto také pálení a utracování čarodějnic u nás mnohem později se vyskytuje, nežli u našich západních sousedův, a zase mnohem menší měrou panuje, nežli u nich, tak že v 16. věku ještě vzácností nazývati se může a většího rozšíření došlo teprve v druhé polovici 17. věku. Při právě města Třeboně přiznala se r. 1590 Markéta Panenská jinak Holubka z Borovan a zůstala na tom po trápení (aby raději měla konec bolestného živobytí), že zlého umění čarodějného užívala, jím lidi mámila, trávila, o zdraví i o hrdlo připravovala, dobytky mořila s pomocnicemi svými Annou pastýřkou ze vsi Slavěnic a Voršilou klisnářkou z Borovan, kteréž se též na trápení přiznaly, že od ní některé věci přijímaly a lidem některým toho dodávaly o jich zdraví je připravujíce, též i dobytku překážely. U práva Třeboňského vynesen ortel, aby Markéta jakožto mistryně jiných zlých a lehkomyslných čarodějnic pro velikosť skutku zlého a tak hanebného spáchaného nad lidmi účinku pro příklad jiných předně od mistra popravního kleštěma a upáleny byly. Doloženo bylo, že se toho všeho při vůli milostivé J. M. páně pozůstavuje, avšak písař právo tehda druhdy divné. Roku 1607 dne 12. ledna odsouzen byl Bartoloměj Mácha, rychtář z Leděnic, aby stoje za hrdlo v kruhu před radnicí Třeboňskou, tři lžíce "kolomasti rozhřité a stemperované s máslem" snědl. To se tak stalo, že nějaký Havel tkadlec byv u něho na rychtě, když zvoněno k modlení, poklekna mu řka: "Aby tě s tím modlením hrom zabil." Z té příčiny donesen byv před regenta panství, musil Mácha kolomazi okusiti. Že bývají přízraky druhdy známkou, že přistupuje k někomu idea utkvělá aneb nemoc duševní, mnohými příklady mohlo by se provésti. Zde stůj toliko jeden. V Břilici byl sedlák jeden starý dosti možný, avšak sobě vždyna chudobu stýskal (jako Zimmermann, životní lékař v Hannoveru, který si též na chudobu stýskal a jehož vlastní jeho dukáty a tolary před ním rozložené nepřesvědčily). "A tak ho satan tříbil, až i o hrdlo připravil. " Přivedlo ho něco k nějaké almaře a ta, byvši zavřena, hned mu se otevřela; nějaký duch mu z té almary nože poskytl, kterým se "z lákání ďábelského" pobodl a z toho zemřel. Také o bláznovství, jak se v minulých věcích projevovalo, známy jsou nám z našeho okolí zajímavé příhody o Jírovi Ganglovi ze mlýna u Veselí, kteréž Jan Heleda, soused Soběslavský, r. 1541 takto vypravoval. "Když před tím bylo, než ty koně koupil, roznemohl se. Pak v té nemoci zbláznil se, chodil po polích i po lesích, jezdil se psy na štvaní, rozličné věci činil, přijel ke mně do Soběslavě, zval mne na posvícení. Přišel jsem i s sousedy s jinými, pak tu potom, když po obědích bylo, šli jsme do Veselí, odeslali za mnou hned - nebylo půl hodiny - pachole na koni, že Jíra běhá s tesákem po poli. A já hned šel. Když jsem přišel, nalezl jsem jej před vraty, an sedí. Hned na mne vstal, velel po ručnici, aby mne zastřelil, a po meči, aby mne sťal, a hned laje, že liška ze křem zůstala, že jsem mu o ní nepověděl. Ihned na mne vstal s pěstí, aby mne udeřil, a já ho sám třetí chytil a svázal jsem ho, do necek položev; rozličné věci nerozumné mluvil, celý ten den i celou noc v těch neckách ležel, plival na nás i na mateř i koho viděl. Na zejtří jsme odešli zase do Soběslavě. Pak tu jej zase pustili z necek, rozehnal čeleď a jezdil opět na štvaní po polích. Pacholek jeden u Veselí byl, přijel na něj, chtěl jej bíti. Tu jej svázali, na řetěz vzali, přikovali jej. Zejtřejšího dne odeslali jej ke mně do Soběslav, neb máti s ním přijela. Tu jsme mu zjednali světničku,abychom ho dali hojiti. Tu jej paní Hradecká hojila. Zbil nám skla v té světničce, rozličné věci počínal, na řetěze přikován jsa. Pak jsme mu zjednali lékaře jiného. Tu jest dal mu polehčení, z toho řetězu ho propustil a on nám ušel s tím řetězem. I do Veselí jsme ho zhonili, přivezli jsme ho zase, lékař spěl ho řetězem nohy, spal mu je. Tak mu lál, že ho pustil; i s tím spětím mu ušel. Přišel zas domů do mlýna, zámek jeden stloukl, řetěz na druhé noze přepilovali mu. V tom hned jel jest k Vojslavskému, čtyři valachy od něho koupil, po polích s nimi jezdil, štval, rozličně bláznil; a tak nemohli jsme uznati, aby při rozumu byl, než bláznil. Ty valachy chtěli jsme zas navrátiti; nesměli jsme pro něho, aby někoho nezabil, a nemohli jsme rozuměti, aby při rozumu byl, až se sám zastřelil." Z jiných písemností v příčině Jíry k soudu komornímu podaných dovídáme se, že se zahodil asi r. 1541 na Žďár k Vilémovi Vojslavskému z Vojslavic, u něho stržil "čtvero pohlaví koňského" a dav na to koníka svého, k ostatku zaplacení vzal si rok do svatého Jiří. Když to na pana Petra z Rožemberka vneseno bylo, učinil pán psaní Vilémovi s takovou žádostí, poněvadž se smyslem pominul, aby Vilém své koně vzal a jemu jeho vrátil, poněvadž nemůže ten člověk tomu dosti učiniti, v čemť se z nerozumu svého podvolil. Ale Vilém toho učiniti nechtěl, až týž Jíra sobě sám zdraví odňal a z ručnice se zastřelil. Pan Petr po jeho smrti zase toho hledal psaním při Vilémovi, a když tento práv býti nechtěl, obeslal ho k soudu komornímu. Jiná příhoda sem se nesoucí stala se v Soběslavi. Pan Adam z Hradce zahodiv se do Soběslavě, nešel nemálo lidu před branou a na ulici; zeptav se po příčině toho obdržel zprávu, že panský stolař se střeštil, na věž na zámku vlezl a tam se zavřev, žádného k sobě pustiti nechtěl, nýbrž kamením na lidi házel, tak že nevěděli, s ním co počíti. I kázal jej Adam dolů svésti, pak až do příjezdu pana Petra Voka do šatlavy dáti a sám (r. 1570, 10. května) panu Petrovi Vokovi zprávu o tom dal. Konečně i připomeneme příběh jeden, který trochu s dějinami hradu Soběslavského souvisí. Z večera dne 18. prosince roku 1572, když měl choditi rychtář městský s poslem pro přetržení všelijakých rozpustilostí, tu mimo vědomí jeho nějaký starý člověk pro dluhy sedící sobě z pouta pomohl a jednomu lotru s ním sedícímu, ač za obě ruce ukován byl, zámky staré na poutech stloukl a tak oba z vězení si pomohli. Vylezše věží na zeď městskou, šli do hradu a odtud se zdí skočivše, do příkopu se dostali a z něho vylezše utekli. Nad tím měli úřad i rychtář velikou starosť.Text: pověsti
5.3. 2017 - August Sedláček, Hrady zámky a tvze Království českého III.
|
Přihlášení |
