Apoléna, pyšná dcera ryzmberského pána, seděla jednoho dne pod jabloní, na níž dozrávala krásná jablka. Šel tudy myslivecký mládence Jan, hezký hoch, štíhlý jako jedle. Byl unaven, sotva nohy vlekl, rty měl žízní zprahlé. Konal se velký hon a Janovi připadl při něm nejobtížnější úkol. Čestně obstál, stržil pochvalu svého pána, leč přepjal síly tak, že nyní klesal únavou.
Zahleděl se toužebně na šťavnaté, zardělé plody, pod jejichž tíží se skláněly větve jabloně hluboko k zemi. Krásná Apolena utrhla jedno jablko a držíc je za stopku otáčela je zvolna na slunci a kochala se pohledem na jeho krásu. Tu stanul před ní Jan a počal ji prositi: „Daruj mi jablko, krásná panno! Od hladu je mi mdlo a hrdlo prahne žízní.“ Pohlédla na něho nevlídně, zavrtěla odmítavě hlavou. „Příliš sobě dovoluješ, mládenče Jene,“ řekla pyšně. „Zajdi si do vsi a neobtěžuj dceru svého pána!“ „Nedáš-li, vezmu si sám,“ prohlásil Jan, zahořev v lících, a chystal se utrhnouti si jablko. V tu chvíli ucítil na tváři políček. Ruka mu bezděky sjela k pasu, na slunci se blýskl břitký tesák, Apoléna poděšeně vzkřikla a pádila dovnitř hradu. Shrnuli se kolem ní, vyptávali se, co ji tak poděsilo. „Jan, myslivec Jan tasil na mne zbraň…Och, ztrestej, otče, zpupníka! Vsaď ho do věže anebo ho dej stíti. Nebudu míti pokoje, dokud bude žíti,“ žádala otce, planouc v tvářích bezmezným hněvem. Jak si pyšná, bezcitná Apoléna přála, tak se i stalo. Jan byl jat, vsazen do věže a umořen hladem k smrti. Však, ku podivu, jabloň, která byla pýchou zahrady, počala chřadnouti, usýchala, až z ní konečně zbyl jen suchý pahýl. A rovněž na kořeni zdraví lakomé Apolény hlodal jakýs červ. Bledla, malátněla, oči jí zapadaly…Stihla ji kletba nešťastného myslivce, byla odsouzena k předčasné smrti jako jabloň v sadě. Než se rok setkal s rokem, byla panna Apoléna pod drnem. Smrtí však nesmyla svého provinění. Stižena kletbou vstává prý po uplynutí jednoho století z tmavého hrobu a bloudí hradem jako světlý přízrak, držíc v ruce zralé, zardělé jablko. Čeká na chvíli, až potká mysliveckého mládence, který by přijal z její ruky osudné jablko…Jen jedenkráte se jí poštěstilo, že se setkala v hradních rozvalinách v pravé poledne s mladým myslivcem, podobným nešťastnému Janovi, ten však odmítl její dar a prchl před ní v bázni.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
