Nebyla to jen převaha zbraní, která rozhodovala o vítězství, nýbrž i úskok a lest, jichž odedávna užívali válečníci, aby pomocí jich zničili své odpůrce.
Lstivým vojevůdcem byl i don Baltazar Marradas, císařský generál za třicetileté války. Roku 1620, kdy se střídavým úspěchem válčil v jižních Čechách proti stavovskému vojsku, přitáhl k Rýzmberku a chtěl se ho zmocniti. Poznal, že je to tvrdý oříšek, na němž by si mohl vylámati zuby. Proto odtáhl se svým nečetným vojskem dále k Domažlicům. Necítil se tam však bezpečným, neboť mu zůstal v zádech pevný Rýzmberk. I rozhodl se, že se pokusí zmocniti se hradu lstí. Dne 12. října o půlnoci byla rýzmberská posádka nemálo vyděšena. Všude na cestách pod hradem se ozýval hluk, bubnování, troubení, křik, práskání biči – jako by se valila k hradu celá císařská armáda s pěchotou, jízdou, obozem a děly. A zanedlouho nato se objevili pod hradbami první útočníci. Hradní posádka se sice chápala zbraní, avšak velice poklesla na mysli a veliteli se třásl hlas, když jí uděloval rozkazy. Neboť, co zmůže hrstka posádky proti takovéto přesile? „Vzdejte se, vydejte hrad bez boje!“ zavolali Marradasovi vyjednavači. „Chcete snad, bloudi, vzdorovati celé armádě?“ Obhájci neodpovídali, stále ještě váhajíce, avšak nový hluk, který se právě pod hradem rozpoutal, otřásl i těmi nejstatečnějšími. „Nevzdáte-li se, stihne vás osud Píseckých!“ pohrozili oblehatelé. Osud Píseckých! Z kvetoucího města – jež bylo v té době dobyto císařským vojskem – zbylo jen černé spáleniště. Konšelé, měšťané, všichni muži v městě až na dvanáct byli povražděni vítězi… Pohrůžka působila jako podkop pod hradební zdí. Velitel začal vyjednávati, posádka složila zbraně, otevřela brány. Don Marradas vtáhl do hradu s hrstkou vojáků a opanoval jej. Jeho trubači a bubeníci slavili své lehké vítězství nad mocným, pevným hradem.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
