Roku 1431 měla býti zasazena českým „kacířům“ největší, smrtelná rána.
V Němcích se sebralo veliké křižácké vojsko, v jehož čele stál vedle vévody saského, markraběte braniborského a vévody bavorského papežský kardinál Julian. Křižáci překročili hranice v počtu 40 000 jezdců a 90 000 pěších a přitrhli k městu Tachovu. K útokům na hrazená místa se sice neodvážili, zato týrali bezbranné obyvatelstvo bez ohledu na to, přiznávalo-li se k víře podobojí, či bylo-li věrně katolické. Zle řádili zvláště na Plzeňsku. Když se doslechli, že se proti nim šikuje početné vojsko české, odtáhli směrem k Domažlicům, aby byli poblíž českých hranic. Husitské vojsko se seřadilo ve válečný šik a táhlo za křižáky, přichystáno svésti s nimi rozhodnou bitvu. Křižáci se rozložili táborem mezi Horšovským Týnem a Domažlicemi. Kardinál Julian vystoupil na vysoký kopec, aby odtud přehlédl krajinu a rozložení křižáckého vojska. Rozhodl se obsaditi ten kopec vojskem, i poslal vzkaz vrchnímu veliteli, neboť ho došly zprávy, že se nepřítel blíží. Husity ještě viděti nebylo, z dálky sem však zaléhalo rachocení husitských vozů jako blížící se bouře a zanedlouho se rozhlaholil krajem mohutný husitský chorál „Kdož jste Boží bojovníci“ – píseň stejně velebná jako hrozivá. Kardinál Julian, pohlížeje do dálky, byl jat pojednou vážnými obavami. – Proč jen nepřichází křižácké vojsko obsaditi kopec, proč se neplní jeho rozkazy? – Zamračeně přešel na opačný okraj temene, zahleděl se na křižácký tábor. V táboře zavládl pojednou nevysvětlitelný ruch a zmatek. Všecko tam bylo v pohybu jako ve velikém mraveništi, řady se trhaly, jezdci se rozjížděli, pěšáci se dávali na pochod v nespořádaných hloučcích, vozy se hnuly…Všecko se dávalo na ústup směrem k Domažlicům, ústup se změnil ve zmatený útěk. Kardinál zbledl, sestoupil rychle s kopce mezi vojsko, snažil se zadržeti prchající, nakonec však byl i on nucen k nim se připojiti. Hlavní proud uprchlíků zamířil k Rýzmberku. Tu se objevili na obzoru husitští „honci“ – lehká jízda – a obořili se prudce na prchající křižáky. Nastala nepopsatelná vřava a panika. Křižáci zahazovali zbraně a prchali od děl a vozů, vozy tarasily vestu, bránily pěším v ústupu – pohroma křižáckého vojska byla dokonána. Kardinál Julian se ještě jednou – před vstupem do lesů – pokusil přiměti křižáky, aby se postavili husitům na odpor, marně je však zapřisahal, jen je proti sobě popudil, takže – aby ušel jejich pomstě – musil uprchnouti v přestrojení. V rukou vítězů zůstala ohromná kořist. Ze 4 000 vozů, které vezly zásoby křižáků, vrátilo se sotva 300 do Bavor. Nemalou radost způsobili husitům, že se jim dostaly do rukou kromě papežské bully, jíž byli věřící vyzíváni do boje proti českým „kacířům“, i kříž, oblek a čepice kardinála Juliana. Tak se stal Rýzmberk svědkem oné nezapomenutelné chvíle, kdy nad mraky nepřátel zvítězila velebná husitská píseň.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
