Rychmburk

Zazděná

Byl to krutý zvyk, zachovaný snad ještě z dob pohanských, že byli do základů hradů zazdíváni lidé i děti, aby byli podle staré pověry upokojeni duchové, vládnoucí v zemi. O kostech, jež byly nalezeny ve zdivu Rychmburka, vypráví pověst, která byla v minulém století rozšířena i dojemnou lidovou písní, následující truchlivý příběh:

Berka z Dubé, vládnoucí na Rychmburce v XIII. století, byl pán pyšný a krutý tak, že ani svou rodinu neušetřil svých zlých rozmarů. Co nařídil, musilo se státi bez ohledu na to, působí-li to komu bolest a žal. Nejvíce pocítila tvrdost jeho srdce dcera Markéta. Byla to dívka velmi sličná, moudrá a dobrého srdce, a proto nejeden ze sousedních rytířů zatoužil, aby se stala jeho ženou. Pan Berka rozhodl, že sám dceři vybere a určí manžela. Chtěl míti zetě z rodu mocného a bohatého, aby se mohl honositi váženým příbuzenstvem. Markéta měla již od dětských let ráda panoše Hynka, který dlel od svého mládí na Rychmburce ve službách jejího otce. Proto odmítala všechny nápadníky, kteří se jí dvořili, a jako smrti se obávala chvíle, až ji bude otec nutiti k sňatku. V tu dobu zavítal na Rychmburk Ctibor z Lipnice, rytíř z mocného, bohatého rodu. Spatřil Markétu, o jejíž kráse byl již tolik slyšel, a poněvadž se mu zalíbila, požádal otce o její ruku. Nestaral se nikterak o to, zdali se chce Markéta státi jeho ženou, či nikoliv. Pan Berka mu bez otálení přislíbil dceru a stanovil i den, kdy se měly konati zásnuby. Teprve potom k sobě povolal Markétku a oznámil jí, že se rozhodl ji zasnoubiti. Markéta padla před ním na kolena, sepjala ruce: „Otče, vždy jsem se snažila vyhověti tvým přáním a býti hodnou a poslušnou dcerou, avšak tentokráte nemohu tvému rozkazu vyhověti… Zapřisahám tě a prosím, abys odřekl zásnuby a neučinil mě navždy nešťastnou!“ „Jak jsem rozhodl, tak se stane!“ řekl otec tvrdě. „Dal jsem Ctiborovi své slovo a toho nezruším.“ „Pak jsi, otče, vyřkl nade mnou ortel smrti, neboť raději zemru, nežli bych se provdala za Ctibora,“ prohlásila zoufalá dívka. „Nuže, dobře,“ vzkřikl otec, zachvácen hněvem. „Neuposlechneš-li, dám tě ještě dnes zavézti do kláštera, z něhož se nikdy nenavrátíš. To je mé poslední rozhodnutí, na kterém se již nic nezmění!“ „Děj se tvoje vůle,“ řekla Markéta zlomeným hlasem, „za Ctibora se však neprovdám.“ Tu poručil otec sluhům, aby osedlali koně, a vyjel s Markétou do Sezemic. Tam ji vsadil do kláštera, jehož představená byla jeho blízkou příbuznou, a beze slova rozloučení se vrátil na Rychmburk. Za zdmi a mřížemi kláštera bylo Markétě, jako by ji uložili do hrobu. Konala lhostejně, co jí bylo poručeno, ležela jako bezduchá na lůžku v cele, kterou jí jeptišky přikázaly. Tma a beznaděj naplnily její duši, zkrušenou žalem. Stejným zoufalstvím a bolem byl pojat i panoš Hynek, když uslyšel, co se stalo s drahou Markétou. Vsedl na koně, vyjel z hradu. Jel bez cíle krajem, lesem a roklinami, nevěda sám, kudy a kam by měl zamířiti. Přenocoval na samotě u vsi a zase bral se dále, rozerván a sklíčen k smrti. Tak se dostal až do Sezemic. Vkročil do klášterního kostela právě ve chvíli, kdy dvě jeptišky přiváděly k oltáři novicku, která měla skládati řeholní sliby. Šla jako zlomená, zahalena v závoj, hlavu k prsům klopíc. Hynkovi probleskla hlavou myšlenka, není-li to snad Markétka. Všecek se zachvěl při tom pomyšlení, země se pod ním zatočila. Vtom poodhrnula představená novicce závoj a Hynkovi se zjevily bledé, přepadlé tváře Markétiny. Zatmělo se mu před očima, z hrdla se mu vydral srdcervoucí výkřik. Jako bleskem zasažen skácel se k zemi. Když se po několika dnech probral k vědomí, spatřil nad sebou skláněti se starého poustevníka. „Kde jsem, ctihodný otče?“ zeptal se tichým hlasem. „Jsi v poustevně nedaleko Sezemic,“ odpověděl poustevník, raduje se, že jeho ošetřovanec přichází opět k vědomí. Hynek si přejel dlaní čelo, rozpomínal se, sbíral myšlenky. „Dobrý muži, nevím, co se se mnou v poslední době dělo a jak dlouho již o mne pečuješ… Zdá se mi jen, že jsem naposledy spatřil Markétu, dceru pana Berky, v sezemickém klášteře, oblečenou v řeholní šat. Ó, rci mi, byl to pouhý sen, či snad sama skutečnost?“ „Skutečnost,“ přisvědčil poustevník. „Vím vše, co bys mi chtěl říci, vím i o tom, milý synu, jak je tvoje srdce zkrušeno. Však znám i lék, který podobné rány duše zhojí… Hle,“ ukázal panošovi kříž, „i k tobě volá Kristus: Vezmi kříž svůj a následuj mě! – Chceš-li dojíti útěchy, poruč svůj žal Bohu a oddej se službě Boží!“ Hynek počal uvažovati o slovech starého poustevníka. Došel k poznání, že má pravdu, že jen ve víře může jeho duše najíti útěchy. I vstoupil do opatovického kláštera a stal se pod jménem bratr Bonifacius členem mnišského řádu. Markéta zatím trávila smutné dny v klášterní samotě a opuštěnosti, nemajíc tušení, že se z Hynka stal řádový bratr a po letech i jeden z předních, nejzdatnějších benediktinských kněží opatovických. Neblahou náhodou se po čase stalo, že v klášteře sezemickém zemřel zpovědník. I obrátila se představená na řeholi benediktinů v Opatovicích se žádostí, aby vyslali do Sezemic nového zpovědníka. Opat určil k tomu bratra Bonifáce. Bonifác se pokusil odmítnouti toto vyznamenání, avšak opat pokládal to za projev přílišné skromnosti a setrval na svém rozhodnutí. Shledání s Markétou v Sezemicích stalo se oběma osudným. Řeholní šat, ani řeholní sliby nedovedly ztlumiti a přemoci city, které je kdysi k sobě poutaly, a jejich světská láska opět vzplanula a stala se známou. Netrvalo dlouho, oba se dostali před soud konventu. Hynek byl poslán zpět do Opatovic a tam uvězněn, nad Markétou pronesl rozsudek sám její krutý otec: „Budeš zazděna!“ Odvezl ji na Rychmburk a tam jí dal na vůli, kde chce očekávati svou smrt. Přála si, aby směla zemříti v mariánském kostele v Janovičkách, v údolí, které bylo svědkem jejího šťastného mládí. Svůj podíl odkázala chudým. Z něho byla každoročně vystrojována v Janovičkách hostina, k níž se scházelo až na tisíc lidí. Zpívali tu píseň, kterou prý Markéta sama složila před odchodem ve svůj hrob: U kostela matky Boží tam já skládám všecko zboží, na památku obětuji, chudým oběd připravuji. Zazděna v malé, neprodyšné komůrce v mariánském kostelíku na stráni opodál Košumberka, očekávala Markétka smrt, zpívajíc zbožné písně. Jednoho dne zaslechl její hlas pastýř, který v těch místech pásl ovce. Protloukl ve zdi otvor, podal jí otvorem nápoj a rozdělil se s ní o svůj chléb. Živil ji řadu dní, doufal, že ji zachová při životě. Velmi se zarmoutil, když se mu jednoho dne nedostalo na jeho obvyklý pozdrav žádné odpovědi. Pan Berka se dověděl, že jest Markéta dosud na živu, že ji kdosi z Janoviček tajně opatřuje živobytím. Poslal pro ni, dal jí převézti na Rychmburk a poručil ji zazdíti v hradě. Sám bděl, aby byl rozkaz řádně vykonán. Zedník, který zazdíval temnou komoru, neměl tušení, kdo dlí v jejím nitru. Teprve, když zaslechl zbožný zpěv, poznal, k jakému úkolu ho povolali. Ruce se mu zachvěly, kolena pod ním klesla. „Pane, slituj se pro rány Boží!“ zalkal a objal kolena rychmburského pána. „Dokonči práci!“ rozkřikl se na něho rytíř. „Zazdíváš moji dceru, tím se netřeba tajit.“ A když i sama nešťastná oběť otcovy krutosti pobídla zedníka, aby neotálel v díle, dokončil práci. Hynek, dověděv se, co se stalo s Berkovnou, zešílel v cele, v níž byl vězněn. Za noci, zachvácen zuřivostí, vytrhl z okna železnou mříž, vrhl se dolů a utonul v labských vlnách.

Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.