Rožmberk

Rožmberk - 3. Dějiny hradu.

Staroslavný dvojnásobný hrad Rožemberk, po němž se nazývala nejbohatší a nejvznešenější rodina šlechtická v Čechách, nepovstal dříve nežli asi r. 1250. Před rokem tímto byla krajina okolní ještě málo obydlena a hustými lesy po kryta; jako vůbec celý pomezný hvozd patřívala i tato krajina ke knížecí a královské komoře a dostala se potom neznámým způsobem v držení Vítkovcův, kteří lesy vymýtili, krajinu vyklučili a poušť v obydlené a výnosné panství obrátili. Praotec těch Vítkovcův, kteří na Rožemberce seděli, jest Vítek mladší z Prčic (r. 1194-1243?), jenž měl hojné statky na území biskupství Pasovského a v Horních Rakousích. Od svého dosti velikého zboží v oklí Prčickém odprodal r. 1220 ves Kojetín klášteru Milevskému. Jako svědek připomíná se potom častěji až do r. 1236 (aneb snad r. 1243), ale roku toho dlouho nepřečkal. Ačkoliv o jeho manželce (již Březan hrabínkou ze Švarcburka nazývá) nic známo není, jest přece jisto, že zůstavil několik dětí, a sice pokud víme Vítka, Voka a Zachaře, a jednu dceru. Syn Vítek býval komorníkem zemským a psal se až do r. 1252 po hradě Příběnickém, kdež se ponejvíce zdržoval. Mnohem více než on proslul bratr jeho Vok, zakladatel hradu Rožemberka a slavný bohatýr, jenž byl věrným rádcem a služebníkem krále Přemysla II. Připomíná se po prvé r. 1220, tedy ještě za živobytí otce svého, a potom teprve r. 1246, kterýžto čas mezi oběma lety prožil asi v rozličných skutcích rytířských. V těch asi dobách založen jest jím hrad Rožemberk (Rosenberg), takřka na ustavičnou paměť znaku Vítkovcův, pětilisté růže, po němž se Vok poprvé r. 1250, a bratr jeho r. 1255 z Rožemberka psali. Pan Vok byl udatný bojovník, který zejména na Moravském poli (r. 1260) divoké Kumány na útěk obrátil. Byv před tím (roku 1250) sudím zemský v Horních Rakousích, řídil potom jako hejtman (r. 1260-1262) zemi Štyrskou. Nemalou čásť panství Rožemberského při Vltavě a pod hvozdem pomezním daroval Vok klášteru od něho založenému na Vyšním Brodě, a udělil mu také právo podací kostelů v Předole a Rožmitále. V jednom nadání téhož kláštera, jež nepochází však od Voka, nýbrž od jeho strýce Budivoje z Krumlova, podepsáni jsou jako purkrabí Rožemberka: Benada, Beniš a Budilov, kteří ve službě té ještě r. 1261 zůstávali. První z nich jest snad onen Benata, jemuž pan Vok posledním pořízením 2 lány v Třeboníně, med úročicí k držení zápisnému odkázal; Budislavu daroval proto, že mu beroucímu sobě ženu jisté peníze slíbil, ves Babí k zápisnému držení a dvůr jakýsi na podhradí hradu Rožemberka (nyn. městečka), aby tu k opatrování hradu přebýval. Kromě toho obmyslil i jiné služebníky své statky na Rožembersku ležícími, což tuto pro skrovnosť místa vyčítati nechceme. Slavný pán tento zemřel ve Štyrském Hradci dne 3. června r. 1262. Již stařec jsa mladici byl pojal Hedviku ze Šaumburka, jež mu porodila dva syny: Jindřicha a Vítka, z nichž onen se stal předkem všech následujících pánův z Rožemberka. Mateři své pustil Jindřich roku 1300, 12. dubna statky Plesberg (v Doln. Rak.), Stropnici a Eibenštein (Horn. Rak.).

O mladším bratru Vítkovi málo víme. Roku 1271 svolil k nadání kostela farního v Rožemberce, příštího roku s bratrem učinil darování klášteru Vyšebrodskému a zemřel r. 1277, 22. září. Starší bratr Jindřich zdědil po vymření strýců Krumlovských panství Krumlovské, kamž sídlo své přenesl, mimo to však získal drahně jiných statkův. Co se dotýče panství našeho, víme o něm, že svolil r. 1271 k nadání, jež máti jeho Hedvika učinila kostelu v Rožemberce, že daroval r. 1272 s bratrem svým podací kostela v Rakousku klášteru Vyšebrodskému. Roku 1278, 24. června potvrdil klášteru témuž držení vesnic Schönhub, Sonnberg, Rukendorf a Unter-Schlagl, jež jim byl posledním pořízením svým n. Vítek odkázal, nad to jim daroval městečko Myšlany a ves Gerbetschlag (r. 1278, 13. července), podací kostela v Rožemberce (r. 1279) a v Myšlanech (r. 1279). Tato poslední darování učinil, přebývaje na hradě Rožemberce. Roku 1281 daroval témuž klášteru 5 vesnic s lesem a vyměnil si od něho ves Žumberk, za niž mu dal jiné 3 vesnice. K tomu přišlo ještě později darování podací ve Stropnici. V úřadě purkrabském setrval za něho svrchu řečený Benata z Větřní r. 1272-1281. Tehda měl již zrostlého syna Vácslava, jemuž pan Jindřich, hledě k věrnosti a dlouhým službám otcovým, úřad purkrabský na Rožemberce udělil. Týž v letech 1291-1315 úřad tento ke spokojenosti pána svého spravoval. Tehda byl již pánem na hradě našem Petr z Rožemberka, jenž po smrti otce svého Jindřicha (+ r. 1310) klášter ve Vyšním Brodě, kamž byl vstoupil, opustil a ve všechna panství otcovská se uvá zal. Týž Petr pro slavil se moudrostí svou, pro kteroužto věc si ho král Jan velice vážel a mi lostmi dařil; a po něvadž byl pan Petr zároveň še trný a králi v po třebách jeho pe nězi půjčenými po máhal, obdržel hoj nosť zápisů na zboží královská. Od pan ství Rožemberské ho zastavil r. 1325 21. prosince vsi Mi kulov (Nicolts) a Cetviny Bohunko vi z Harachu v 83 hřivnách stříbra, více pak postoupil r. 1332 vsi Raif mass klášteru Vy šebrodskému, za niž obdržel k So běslavsku ves Po nedraž, a nad to jemu přidal r. 1347, 1. září ves Nessel bach. Za něho byli purkrabí na Ro žmberce jakýsi Va ňata a vladařem či úředníkem (schaf fer) Mikuláš z Něm še. Oba se r. 1338 opatu Vyšebrod skému za přátele postavili. Petrovi (+ r. 1347) synové Petr, Jodok, Oldřich a Jan dr želi po otci zboží Rožemberské, Tře boňské, Krumlov ské, Poděhusské, Bavorovské a j. v. v nedílu a pro ve liké zásluhy otce zemřelého obdrželi milosť od Karla IV. (r. 1349, 1. června), aby z těch ze všech zboží, kdyby ber ně přišla, více neplatili než toliko 300 kop gr. Pur krabí na hradě zdejším učinili ja kéhosi Ludvíka, jenž se připomíná r. 1352 mezi služeb níky mladých pá nův. Kostelu svému Rožemberskému darovali r. 1356 desátky ze dvoru poplužného v Mýtě (Mauthof) a potvrdili roku 1363 témuž kostelu zakoupení léna ve vsi Bukové. A poněvadž páni ze soudních peněz v Rožemberce se scházejících jistou čásť faráři darovali, byl tento povinen každý pátek v kapli sv. Jana Evang. na hradě mši svatou sloužiti. Statečný a dosti zámožný rytíř Markvart z Pořešína stal se asi tehda (roku 1360) purkrabí hradu zdejšího, ve kterémž úřadě byl roku 1357 Trojan jakýsi. Roku 1361 přikoupili bratří od Přibíka z Pořešína ves Nažidla a připojili ji k panství Rožemberskému, a r. 1362 8. února udělili městečku Rožemberku výsady a práva, jichž požívalo královské město Písek, také svolili k tomu, aby měšťané tudíž mohli ve vesnicích statky kupovati, robotu sedlskou tím na se berouce; více je osvobodili povinnosti, aby vypravovali oděnce a vozy na vojnu, s tou výhradou, že budou povinni pomoci poskytovati, kdyby někdo sáhl na panství Rožemberská. Tohoto roku zamýšleli bratří rozděliti se o všechna zboží svá, při čemž jim uděli Karel IV. (r. 1362, 3. dubna) tu milosť, aby mohli po sobě děditi, kdyby někdo z nich bez dědiců zemřel, a zboží jeho proto na krále spadnouti mělo. Zdá se, že k tomu hned nepřišlo; neb r. 1364-1367 všichni bratří kněží k kostelům v Malšinech a Myšlanech podávali, avšak r. 1375, 4. září vyskytují se jediní Petr a Jan jako pánové podací v Myšlanech, při čemž arci i to na mysli míti jest, že Jošt již r. 1369 zemřel. Jan pak, po smrti Petrově zůstav samojediným držitelem panství, podával r. 1386, 31. ledna faráře ke kostelu Malšinskému. Než i jiné zápisy tomu nasvědčují, že panství jen Janovi a Petrovi náleželo, oba roku 1376, 16. ledna dosáhli potvrzení arcibiskupského na směnu, již učinili s Petrem farářem Frymburským a klášterem Drkolenským; davše jim totiž ves Wangnerschlag, obdrželi za to les s 8 lánů veliký, jejž byl Jindřich z Rožemberka klášteru Drkolenskému daroval. Více pak byvši prošeni toho roku kaplanem svým Mikulášem, rodičem Rožemberským, aby 60 kop jemu náležitých ke kostelu Rožemberskému obrátili, zakoupili za to ves celou Kvasov a 3 lidi v Korytech a obrátili je ke kapli sv. Kateřiny na hřbitově stojící. Za vlády obou bratří zůstával purkrabí na hradě zdejším již řečený Markvart ještě r. 1375. Roku 1380 potvrdili oba bratří klášteru Vyšebrodskému tři vesnice již dříve darované a přidali k tomu ještě ves Mlýnec, r. 1383 pak ves Bretterschlag, r. 1384 ves Gerbetschlag s polem u vsi Martinkova a mlýn ve vsi Schlagles. Od r. 1385 nalézáme Jana v samotném držení panství, an byl Petr rok před tím (r. 1384) zemřel. Jan daroval často řečenému klášteru ve Vyšším Brodě (r. 1385) dědiny v Těchorazi a ve vsi Šildu, prodal jim toho roku 12. prosince ves Chvaletice, roku 1388 plat na lánech v Předole. Poslední pořízení sepsal Jan r. 1389, 20. srpna; odkázal peníze všem klášterům řeholí žebravých v Čechách a všem farám na panstvích svých, Oldřichových a Jindřichových, a sice tak, aby jim hned po jeho smrti skrze zvláštní posly dodány byly. Více nařídil bratru svému Oldřichovi a synu jeho, aby po smrti jeho poddaným na panstvích Rožemberka, Krumlova, Maidšteina, Helfemburka, Přiběnic, Bukovska, Poděhus a Třeboně po 4 léta na platech slevili, z čehož však aby vyňaty byli obyvatelé panství Frymburského a Vítkova Hrádku. V posledních letech ve zvyku bývalo, že Oldřich a syn jeho Jindřich ke všem zápisům bratří svých jakožto jich společníci pečeti své přitiskli; tak učinili i při kšaftu Janově, slibujíce vše v něm obsažené věrně plniti. Jan zemřel roku 1389 dne 1. září a pohřben v Třeboni, kdež vedlé něho i choť Eliška z Halsu odpočívala. Za posledních dob živobytí Janova byl purkrabí na hradě zdějším (r. 1388) Jindřich ze Svržna. Poslední z bratří připomenutých, Oldřich, přečkal Jana jen o rok a již 28. září r. 1390 zemřel. Dědicem všech statků Rožemberských stal se syn jeho Jindřich, vynikající nevšední vzdělaností a četnými úřady, jež zastával, ale při tom také jako podporovatel domácích rozbrojů za krále Vácslava. Roku 1402 měl již syna zrostlého Petra (+ r. 1406); oba prodali r. 1402 čásť vsi Jaromírova bratřím z Cipína a koupili zase od jednoho z nich (r. 1406) platy ve Stokovicích (Stockernhof) a ve Světlíku. Purkrabí Rožemberským byl od r. 1403-1405 Jan ze Slavkova, jenž pánu po kolik let věrně sloužil; proto Jindřich vdově po něm Elišce (r. 1412) potvrdil plat, jejž si byla koupila ve vsi Bělé. Roku 1408 byl úřeníkem na panství Hanuš Harachéř a vladařem (šafářem) nějaký Petr. Po smrti velikomocného pana Jindřicha (+ r. 1412, 28. července) sešli se na Krumlově poručníci sirotků nezletilých a purkrabí všech hradů páně (r. 1412, 14. srpna), a tu učinili smlouvu o opatřování statkův: mezi nimi vyskytují se též "Bohuslav z Petrovic na většiem hradě na Rožemberce, Petr z Mladotic na druhém hradě tudiež." 16) Prvním poručníkem a správcem panství Rožemberských byl pan Čeněk z Veselé a z Vartemberka, jenž podával faráře ke kostelům na panství, r. 1416 do Malčin, toho roku do Českého Rychnova a r. 1413 až 1414 do Rožmitála. 17) Syn Jindřichův Oldřich dosáhnuv let svých, daroval odúmrtí všem poddaným na panství svém Rožemberském, t. j. povolil jim, aby o statcích svých volně říditi a je odkazovati nebo darovati mohli; všechny ty a takové listy dány jsou r. 1418, 28. září a svědčí (pokud víme) obyvatelům Cetvin a blízkého odtud Mikulova (Böhemdorfu), vsím Katenbrunu, Bystré, Steinu, Schlaglu (am Rossberg). Pan Oldřich byl se cele poddal působení poručníka Čeňka; z té příčiny přiznal se také ke straně pod obojí a panu Čeňkovi všechna svá zboží k věrné ruce ve dsky zemské vložil. Než předvídaje nebezpečenství, jež hrozilo panstvím jeho od nového Tábora, poddal se nejprve do poslušenství krále Sigmunda, potom odpřisáhnuv se kalicha, přikročil k obléhání Tábora. Ale hanebná porážka, již zde zakusil, popudila ho k takové zuřivosti, že hned dal všecky kněží podobojí na svých panstvích schytati a do věží po svých hradech rozsázeti. Několik jich také sedělo na Rožemberce. Záští mezi oběma stranama z toho pošlé mělo v zápětí mnohé krvavé půtky, v nichž ztratil pan Oldřich některé ze svých severních statkův a jiné až po Sviny zle popleněny byly. Ale i úskočným způsobem hleděli mu škoditi a zejména o to se zasazovali, aby některého z hradů jeho zmocniti se mohli. Jakýsi Pecha z Tisovky, dobře znaje cesty, vedl Jana Husa z Veleslavic, Janka Červeného a rychtáře ze Dvořiště k Rožemberku, potom chtěli klášter Vyšňo brodský vypáliti a Lučovici (Kienberg?) osaditi a špihovati, jak svědčí vyznání jednoho z nich, r. 1423 polapeného. Ustavičné půtky a vydržování větší čeledi na hradech vy máhaly nákladů nevšedních. Za touž příčinou Oldřich vypůjčiv si 4000 kop od Reinprechta z Walsee, hejtmana v zemi nad Enží, jemu (r. 1420) hrady Rožemberské i s městem (sein czwo vesten Rosemberg), opravu na klášteře Vyšebrodském, rozličné klenoty kostelní a stolní v ceně 416 1/2 hřivny stříbra a 14 1/2 hřivny zlata k zástavnému držení zapsal. I vyznal toho roku 17. října pan Čeněk, jemuž všechna panství ve dsky vložena byla, že nebude Reinprechtovi v držení Rožemberka překážeti. Se změnou touto souvisela také změna ve spravování obou hradův. Téhož roku (neznámého času) postoupil Bohuslav z Petrovic úřadu purkrab ského "panu Polhoměřovi, a býval od toho času jen jeden hejt man." Téhož roku 29. října vzdal Jindřich Drochovec svrchní hrad panu Reinprechtovi "de Tolhaim." Nový držitel válčil s kališníky tak urputně, jako činíval předchůdce jeho. K nej větším protivníkům jeho počítal se nepokojný vladyka Jan Smil z Křemže, Drahoničtí a Roubíkové, kteří však proti dobře opa třenému hradu nic poříditi nemohli; nicméně přece jen Reinprecht Polhoměř za dobré uznal učiniti s nimi příměří (r. 1425, 6. srpna) až do sv. Havla, v něž pojato "zboží, což k Rosmberku přísluší.! Do příměří s celou stranou Táborskou pojati oba hradové na Rožemberce již rok před tím (r. 1424, 10. září), ale také jen do sv. Havla téhož roku. Purkrabí na Rožemberce býval v ty časy (r. 1425) český vladyka Jan z Mezipotočí. Z následujících 20 let se nám zpráv o Rožemberce naprosto nezachovalo. Po bitvě Lipanské uhostil se zase v krajinách těchto mír a poklid, páni pak majíce hejtmana na hradech, žili na panstvích rakouských a o věci české jen tak tak pečovali. Když pan Oldřich věkem sešlý po odpočinutí toužil, a synové jeho Jošt, volený biskup Vratislavský a mistr Strakonický, Jindřich a Jan letilí již jsouce, zase v držení Rožemberka vejíti si přáli, způsobena jest r. 1455 smlouva s pány z Walsee, jíž uvolili se páni zámek Rožemberk a klášter Vyšší Brod vyplatiti. Následujícího roku (1456) dotčení páni vydali "šuldpryf německý" Volfgangovi a Reinprechtovi bratřím z Walsee, strýcům svým, na 2000 kop a snesli se s nimi strany základu téhož dluhu, zaplativše ostatní peníze v hotovosti. Konečně obdrževše oba hrady a panství sobě odevzdané, propustili (r. 1456, 24. dubna) pány rakouské ze všech povinností. Po Oldřichovi měl jednou v držení všech zboží syn jeho nejstarší Jindřich následovati. Týž ženě se s Anéžkou ze Šaumburka, učinil r. 1453, 23. února s otcem jejím svatební námluvy, vedlé nichž obdržev s ní 6000 fl. uherských, slíbil obvěniti ji 10.000 fl., jež zapsal na panstvích Velešín ském a Novohradském. Nedlouho po tom táž Anéžka (24. září), byvši již za pana Jin dřicha dána, odřekla se všech spravedlností a nápadu k dědictví otcovskému, leda by jí otec neb máti za svého živobytí z dobré vůle něco přidati chtěli. Po vyplacení hradu Rožemberka bylo věno panino přeneseno na panství Rožemberské, a poněvadž se to ne stalo listem na pergaméně, nýbrž vkladem ve dskách shořelých, čas, kdy a jak se to stalo, nám znám není. Hrdinský, v kolbách a honbách cvičený Jindřich vydal se roku 1456 s 350 jezdci za králem Ladislavem do Uher, kdež měl s Turky mnohé potyčky; vraceje se domů, zemřel dne 25. března r. 1457 ve Vídni něco vypiv ve víně. Vla dařství rodu přešlo nyní arci na bratra Jana a tím také dědičné držení Rožemberka, ale zavaděno bylo panství velikým věnem paní ovdovělé. Nemoha Jan hned věno vyplatiti, postoupil roku 1457 dne 16. října obou hradův Rožemberských paní Anéžce. Tato paní oželevši prvního chotě záhy se vdala za rakouského pána Michala purkrabí Maidbruského a hrabě Hardecké a Recké, než stálého zdraví nemajíc, brzo potom zemřela, odkázavši polovici věna manželu svému a polovici bratřím svým. Janovi, jenž byl králi Jiřímu oddán a poselstvími i jinak králi nemálo pro spíval, podařilo se vyprositi si na králi polovici všeho nápadu po dotčené Anéžce na zboží Rožemberském (r. 1461, 13. května); druhou polovici si sice král zůstavil, ale druhého dne vyslav pány ke dskám zemským, Janovi také ji daroval. Jelikož však Michal Maid burský na odpory nastupovati počal, nevyřídila se věc tato tak hned a Janovi vidělo se, služebníky své Jana Rousa z Čemin a Zdeňka z Lukavice přijíti na spolek odúmrtí svých ve Vildšteině, Pořešíně a Rožemberce (r. 1461, 7. října), aby na místě jeho při dále prováděti mohli. Očištění panství vyžadovalo nyní nemalé práce. Jednání o odumrť protáhlo se 4 léta, páni ze Šaumberka měli jistotu na 5000 kop, a neústupný a umíněný purkrabě Maidburský přímo osadil Rožemberk hned po smrti choti své, úřadníky své sem si dosadil a celé panství mocně jménem zástavy držel. Purkrabí tu byl Jan Sudek z Dluhé (roku 1462) a v ten čas Jindřich Cinišpan úředníkem. Jan uchlácholil napřed Šaumberka. Roku 1462 dne 22. dubna vyznali zajisté na hradě Šaumberce Pernhart a Sigmund ze Šaumberka, Albercht probošt u sv. Štěpána ve Vídni, a Oldřich a Volfgang, vše bratří, že se odříkají vší spravedlnosti k polovici věna zapsaného na Rožemberce ("auf gesloss und herrschaft Rosenberg"), a že všechna práva svá přenášejí na pana Jana. Tím byla však jen malá práce ukončena, neb s Michalem nemohl se Jan "ani smluviti, ani o to uhoditi," jak by k svému hradu přijíti mohl; a poněvadž Michal ke svým penězům a Jan k hradu zase chtěli, přišli oba mocně na krále Jiřího, jenž mezi nimi r. 1462, 20. října takto vypověděl: Michal ("švagr náš") aby za těch 5000 fl. vzal 4000 fl. uherských na roky jisté, a hradu ve 4 nedělích postoupil a listy na hrad svědčící vydal; naproti tomu měl Jan zaplatiti a ve 4 nedělích u krále v Praze položiti 3000 fl. hotových a na ostatních 1000 fl. list zdělati, tak aby je o hodu ducha svatého vyplnil a zaplatil; Michal zůstaviž na hradě 30 korců žita, dva slady, to jest 12 korcův sladu, 30 korcův ovsa, piva sud některý a chleba něco. Po tom přestaly také odpory Michalovy u desk dvorských, an k nálezu soudu dvorského (jak snadno pochopiti) ani nestál, pročež Jan (r. 1465) úředníky dvorskými na Rožemberk v 10.000 fl. uherských zveden Ale tehda již nebyl Jan ve skutečném držení hradu. Nedostatkem peněz snad jsa přinucen, jednal s Janem Popelem z Lobkovic o zastavení panství Rožemberského. Roku 1464 smlouvu mezi nimi Vilém mladší Švihovský učinil a Jan slíbil dne 30. listopadu, že "hrady Rozmberg" Popelovi ve dsky vloží, přijav od něho 9217 fl. uh. Biskup Jošt listem toho roku 13. prosince v Nise daným k té smlouvě přistoupil. Pukrabí se tu stal Buzek z Belhartic. Mezi dědičným a zástavným držitelem trvalo jen 4 léta přátelství, neb tak dlouho oba setrvávali při králi Jiřím, však od roku 1467 Jan z R. kloně se víc a více ke straně papežské, počal klesati u věrnosti a konečně r. 1468 zjevně na stranu buřičů přestoupil. Dokud setrval Jan při straně králově, činil Zdeněk ze Šternberka zhoubné jízdy na jeho statky, když pak Jan z Rožemberka v příměří s nepřáteli svými vstoupil, obrátilo se celé záští Zdeňkovo proti Popelovi. V říjnu r. 1467 přitrhl Zdeněk s lidem svým ke hradu Rožemberku, jehož jal se dobývati. O tom uslyšev Jindřich kníže Minsterberské a pováživ, kterak osamotnělý Rožemberk na jihu českém jest pevnou a jedinou žáštitou straně krá lovské, sebral lidu co mohl a tak srdnatě na obléhající vrazil, že hned odtrhli. Povídalo se mezi lidem o porážce této více, než pravda bylo; Zdeněk prý byl zabit a rytířstvo jeho za hnáno až k Vitorazi. Popel se nyní odebral na hrad a stále na něm více než rok potrval; odtud psal roku 1468, 9. března Janovi z Rožemberka, jenž ještě tehda ve věrnosti své kolísal. - Dověděv se v dubnu toho roku, že Němci z Rakous strojí se na nějakou výpravu, kázal lidu svému, aby byli 25. dubna v městě Rožemberce pohotově, a dal o tom zprávu do Krumlova. Ačkoliv tentokráte nebezpečenství hrad náš minulo, Popel vždy k tomu přihlížel, aby hrad dobře opatřil a za touž příčinou panu Janovi (7. května) se omlouval, že jej nemůže navštíviti. Dne 14. května prosil Popel Jana, aby mu poslal posilu, neb poddaní, kteréž několikráte na hrad obeslal, málo na to dbali a jeho poslouchati nechtěli. Pán mu poslal do 20 koní, Čechův, pacholků dobrých a jednoho mezi nimi, jenž by tomu rozuměl, k jednání a pěších do 40, jimž chtěl dáti služby, jako dával pána na Krumlově. Takovou i prosbu učinil dne 23. května. Až dotud oba pánové přátelsky se k sobě chovali; ale jinak se stalo, když Jan ustavičnému domlou vání podléhaje, věrnosť ke králi svému zrušil a v srpnu r. 1468 skrze plnomocníky zavázal se straně katolické, že králi odpoví nejdéle do 14. září. Jan tím přestoupil na stranu Zdeň kovu, jenž asi od poslední pořážky své ve lice zanevřel na Popela. Vždy opatrný Popel v lednu r. 1469 tak špatně opatřil Rožem berk, nejsa o záměrech proti němu chovaných dobře zpraven, že se podařilo Zdeňkovi hradu se vší potřebou a střelbou dobyti (9. ledna). Hanebné a posud v Čechách neslýchané bylo, že nepřátelé, teprve když se na hrad byli zra dou dostali, opověděli Popelovi válku. Pan Lobkovský s několika služebníky i se synem Děpoltem na hradě byv zajat, na Krumlov dovezen a zde, jakž na pána náleželo, poctivým vězením opatřen. Pan Zdeněk neváhal králi Matyášovi zpravu do Holiče (okolo 20. ledna) přinésti a chlubiti se, že nejen zajal pána hradu, nýbrž i poklad velmi znamenitý obdržel v kořisť. Nešťastný Jan, jenž ač katolík věrnosť ke králi až do poslední chvíle zachovával, dokonal r. 1470 život svůj na Krumlově a počestně v kostele sv. Víta před kůrem pochován, kdež náhrobek jeho ještě Březan spatřoval. Hradu Rožemberka postoupil Zdeněk Janovi, vzav od něho jistou summu peněz; tento pak v pokojném držení hradu až do smrti své (r. 1472, 8. listopadu) zůstával. Dával sice výstrahu pánovi purkrabě Helfemburský r. 1471, 22. listopadu, že Oldřich Vlach z Březí se s krajem na Sušici sebral do Němec a až zase potáhne, že by se chtěli útokem o Rožemberk město i hrad pokusiti, ale nepřišlo k tomu. Nejstarší syn Janův Jindřich ujal vladařství již v 16. roce věku svého, zvoliv si za prvního poručníka, poněvadž o tom otec pořízení neučinil, slavného pána Bohuslava ze Švamberka. Purkrabími tu byli tehda roku 1470 Sigmund Schallenberg a roku 1474 Ctibor z Kvasejovic. Děpolt, syn Janův Popelův, zůstával na Krumlově až do r. 1473; tuť však na přímluvu králové Johanky na jistý závazek, aby se k určitému času před pana Jindřicha dostavil, propuštěn byl. Věc ta byla proti mysli panu Zdeňkovi. Psal bratřím Jindřichovi a Vokovi r. 1474, 2. března, že při dobytí hradu Rožemberka dobří služebníci Zdeňkovi pana Popela zajatého se synem otci jejich svěřili a když Popel zemřel ve vazbě, že syna jeho bez vědomí a vůle Zdeňkovi svěřili, an Zdeněk k němu tak dobré právo, neřkuli lepší, jakožto otec jejich neb oni sami má; ale přes to prý mladého Popela "šacovali" a smlouvu s ním učinili. Když bylo r. 1474 v listopadu snešením králův Polského a Uherského ve Vratislavi příměří sprostředkováno, jež měli všichni stavové v zemích koruny české listy svými přiznavacími potvrditi, velice se toho žádali Anna z Rožemberka vdova po Janovi z Lobkovic, Děpolt syn její a jeho jiní bratří , aby pře jejich s pány z Rožemberka o panství Rožemberské srovnána byla. Pročež pan Bohuslav ze Švamberka, na něhož obě strany mocně přišly, mezi nimi vypověděl r. 1475, 14. ledna. Po té výpovědi záští mezi nimi minula a Děpolt vedlé smluv Vratislavských prost a prázden byl. Za summu, kterou měl někdy Jan na hradech v Rožemberce a městě tudíž zapsanou, páni z Rožemberka dali a vyplnili Lobkovským 7000 fl. uh., a to tak, že se zavázali jim napřed postoupiti městečka Sedlčan s příslušenstvím k dědičnému držení a k tomu lesy a potoky, a co by se nedostalo potom do 7000 fl., za to jim jinde platy sstoupiti. Při tom i to Jindřich a bratří si vymínili, že mohou Sedlčany zase vyplatiti. Za pana Jindřicha byli purkrabími Ctibor z Kvasejovic r. 1474 a Heřman ze Zelenic r. 1475. Téhož roku Jindřich v nedostatku zdraví a rozumu postavený bratru svému Vokovi vladařství sstoupil. Smlouva mezi oběma bratřími r.1475, 24. srpna učiněná dotýkala se nějakých různic, které mezi nimi byly, a jež přátelé a služebníci jich urovnali, neb Jindřich, jsa starší, nechtěl na Krumlově býti a panstvím vlásti. Panu Jindřichovi vymíněno, aby byt svůj měl na Rožemberce a "tím panstvím a zámky těmi a městem" vládl. Za to Vokovi do 3 let všecko panství rodinné poručil a vůli svou k spravování dal; také i k tomu svolil, aby Vok pro zapravení dluhů s radou Bohuslava ze Švamberka a Reinprechta z Walsee mohl panství nějaké odprodati. Konečně sneseno i to mezi nimi, kdyby po třech letech nezdálo se Jindřichovi nebo Vokovi v té práci býti, že se toho nemají zbavovati bez rady dotčených dvou pánův. Purkrabí se tu stal Zachař Trantenbergéř z Trantenberka, po němž r. 1476 a 1477 hejtman Petr Stupenský z Honzné následoval. Za tohoto "byl Rožemberk ztracen." O věci této nedostává se nám pamětí; jen to jest jisto, že někteří páni z Rakous hrady Rožemberské ztekli a že tu byl roku 1477 vladařem nějaký Alexander v. Einingen, který za těch dob bouřlivých často do Rakous zajížděje, lidi, formany a dobytek zajímal. Ochránce a opatrovník pánů z Rožemberka pan Bohuslav ze Švamberka dověděl se o ztečení hradu Řehořem Třeboňským, když se nacházel v zajetí krále Uherského, i vyzýval (dne 23. dubna r. 1478) syna svého Hynka, jenž ujal správu na panstvích Rožemberských, aby lidí, což může, poslal do Krumlova a bude-li toho potřeba, sám dojel. Doložil pak: "braňte se, nedajte se šiditi. Buoh dá, že v brzké chví prázden budu a svým nepřátelóm se brániti budu s boží pomocí." Že asi dlouho Rožemberk v držení pánů rakouských nezůstal, dokazuje se tím, že tu byl roku 1478, 9. července hejtmanem Jošt z Pruku, služebník Rožemberským věrně oddaný, a toho roku 20. září Jan z Vlksic purkrabí. O panu Jindřichovi obývajícím na Rožemberce jen kratíčkou zpravu doložiti lze. "Nenacházím," dí Březan, "aby ke zdraví a pravému rozumu přijíti ani v jakých jednáních potřebován býti měl, než že o zhojení ho věrně se přátelé starali a jemu lékaře jednali. Umřel l. 1489 dne 21. máje a pochován v klášteře Vyšebrodském." Stav Jindřichův byl tuším takový, že ani panství Rožem berské sám říditi a spravovati nedovedl; nacházíme totíž ve všech jednáních téhož panství se týkajících bratří jeho Voka a Petra. Tito udělavše u Dehtař rybník nový, jímž zatopili a svedli ves Humno kláštera Vyšebrodského, nahradili ji témuž klášteru (r. 1479, 1. dubna) vesnicemi Chudějovem a Jiříčkovem, za dědiny Záborské novým rybníkem Posměchovem zatopené darovali mu (r. 1485, 7. dubna) ves Štědrkov. Vok sám r. 1489, 6. února Janovi farářovi v Rožemberce odpustil platy, jež s dědin a lik svých platil do komory panské, a lozunky, jež k obci Ro žemberské odváděl. Pro nedostatek zdraví postoupil Vok (r. 1493, 4. prosince) vladařství bratru svému Petrovi, vymíniv si toliko panství Třeboňské s některými menšími zbožími. Za Voka byl purkrabí na Rožemberce (r. 1486) Jan Sokolík z Dubé, kteréhož služebníka pánům oddaného ještě r. 1499, 22. dubna jako purkrabí nacházíme. Nicméně se vyskytují vedlé něho r. 1493-1515 Markvart z Doubravice jako purkrabě a r. 1494 Ru precht z Polheim (?) jako hejtman. Roku 1496 dne 11. února vdával pan Petr sestru svou Hedviku, jež byla po smrti druhého chotě ovdověla, za pana Řehoře ze Štahrmberka. Vymíněno jest při tom paní Hedvice, kdyby ovdověla, aby mohla chlebiti buď na Haslachu, aneb na Rožemberce, aneb na Nových hradech, pokud by neměla vdovského sídla v Ra kousích. Od Petra obdržela dvoje města na panství výsady, a sice r. 1498 a 1500 Dvořiště a r. 1504 Myšlany. Objem panství se za něho také měnil. Neboť poněvadž se rodu Rožemberskému "na zboží časném znamenité rozmnožení stalo hradem Strážnicí" po smrti Elišky z Kravař, choti Petrovy, i chtě Petr "podlé lásky a víry manželské památku po ní učiniti a milému pánu Bohu k polehčení duše její statku poněkud uděliti," daroval klášteru Vyšebrodskému vsi Kaltenprun, Bystoru, Stein a Schleglein pod Ros perkem (r. 1500, 18. května); a poněvadž vsi Lodheřov, Drahýška a Radunka, s nápravníkem v Lodheřově a mlýnem pod Radunkou, jež byla Markéta z Hradce (r. 1365) klášteru Krumlovskému darovala, pro dalekosť jich od kláštera dobře spravovány býti nemohly, převzal je pan Petr od abatyše Voršily (r. 1502, 2.září) a dal jí za ně městečko Rychnov český a vsi Šeměřice, Benčice a Drochy, "zboží dědičné k zámku šlechtické až do své smrti (+ r. 1523, 9. října). Za něho se vystřídalo na Rožemberce kolik purkrabí a hejtmanův; r. 1498, 16. října přijal úřad zdejší Kašpar Königsfelder z Wassen, jenž byl před r. 1517 purkrabí, roku 1502 byl Jindřich Sudek z Dlouhé, roku 1505 Engelhart Cabicar purkrabími, roku 1508 Jiří Robmháp, r. 1511-1519 Ambrož Milhainer úředníkem, roku 1520 Adam Sudek z Dlouhé hejtmanem. Když tu povstal v Rožemberce veliký požár, při němž také horní hrad i s věží okrouhlou až k mostu dolního hradu shořel, tak že po něm jen holé zdi zbyly. Tím utrpěl pan Petr nemalou škodu, ano mu asi 12.000 čebrův žita a něco ovsa shořelo; a škoda, již utrpěl purkrabí, počítala se na 150 kop. Pan Petr byl proti starodávnému zřízení rodu svého smlouvou r. 1519 učiněnou veškeré zboží rodinné mezi sebe a syny Vokovy rozdělil, tak aby s druhou polovicí mohl naložiti podlé vlastní vůle. Tedy pořízením svým (r. 1521 dne 10. června) odkázal všecka panství Janovi z Rožemberka mistru Strakonickému, však toliko do živnosti; po smrti jeho měl děditi Rožemberk a Vítkův Hrádek Jan Holický ze Šternberka. Jakmile poslední ta vůle prohlášena byla, zdvihli bratří Jošt a Petr Jindřich odpor proti ní a povýšili nejmladšího mezi sebou Jindřicha, jakožto nejnadanějšího duchem, za vladaře, kterémuž i Jan r. 1524 postoupil práva svého. Věc ta zavdala příležetosť k hojným sporům nejen na panstvích Rožem berských, anobrž po celých Čechách. Pan Jindřich uvázav se mocně v držení všech panství rodinných, ubránil se z počátku všem svým nepřátelům až do své časné smrti; dědici jeho se pak s nápadníky n. Petrem ustanovenými smluvili a narovnali. Po smrti Jindřichově (+ r. 1526) byl vladařem napřed Jan bratr jeho a po něm třetí syn Vokův Jošt, kterýž pojal ve druhém loži Annu z Rogendorfu, jíž věno 8750 fl. uh. na zámku Rožemberce zapsal. Roku 1539 v těžký neduh nějakého smrtelného ranění neb uřezání upadl a drahný čas ležev, zemřel dne 15. října. Před smrtí byl učinil toho roku 29. července smlouvu bratrem svým Janem o vydržování manželky Anny v ten způsob, kdyby Jošt zemřel, aby Anna hrad Rožemberk v řečených 8750 kop. užívala (kromě lesův) ode dne smrti jeho ve 4 nedělích; k tomu aby měla byt na hradě Krumlově a pan Petr aby ji s dítkami a čeládkou stravou a potřebami a penězi opatřoval. I to vymíněno, kdyby stav svůj změnila aneb svou summu věnní 8775 fl. uh. míti žádala, že bude povinna Rožemberka p. Petrovi postoupiti. Hejtmany na hradě byli od roku 1536 Volfgang Schneider neb Krejčí a od r. 1538, 21. září Jan Posadovský. Když r. 1541 dsky zemské shořely, bylo potřeba, aby veškeré zboží Rožemberské v obnovené dsky znovu vloženo bylo; dle toho kázal Petr všechny vesnice sepsati a našlo se při tom toto příslušenství panství Rožemberského: "zámky naše dva Rožmberk řečené" s městem a s Latranem a předměstím, vsi Hlásný (Wachtern), Březovice jinak Jiloveč, Bělenče, Hořepná, Babí a Machnotec; k rychtářství Rožem berskému se počítaly: Šumberk, Přízor, dvůr Horndlík, dvůr Prajhof, vsi Závratné, Svitanov, Stublern, Metlice, Sosnice (neb Osnice), Přibyslav, Morašov, Kaliště, Dynin (Khedaschlag), Bludov, Zbraslav (Ober steindorf), Přibyslavov (Untersteindorf), Lipoldov (Rodatschlag), Klopanov, Zif, dvůr Bacha (Wachithof), dvůr Mýto (Mauthof). K rychtářství Rožmitálskému patřily: městečko Rožmitál, vsi Hněvanov, Crlíkov, Třešněvice, Havlov, Mušerady, Jistebnice a Čeřina; k rychtářství Bělenskému: vsi Bělence, Khrobstorf, Branná a Ainsydl; na rychtářství Dvoříšťském byly: městečko Dvořiště jinak Nidrhaidt s podacím, vsi Pše nice, Budakov, Mladeňov, Mi kolov neb Mikoly; v rychtář ství Myšlanském: městečko Myšlany jinak Oberhayd, vsi Konrátov, Svatoměrov, Edlmul mlýn a Stegmul mlýn; v ry chtářství Malšinském: vsi Mal šiny s podacím Ostrov, Pli skov, dvůr Šauflerov; v ry chtářství Frymburském měste čko tak řečené, vsi Hainrichs od, Hrušice, Posudov, Nach lens, Lhota, Kovářov, Platná a Milina. Petr zemřel r. 1545 ve stavu svobodném. Za pana Viléma z Rožem berka pracováno velice o zle pšení panství všech, ale na pan ství zdejším poměrně nejméně. Vyměřena jsou jitra na panství a jest za ně utrženo do něko lika tisíc, a stálého platu ne málo z nich přibylo. Z měste ček toho panství uvolili se pánu za bílé várky každého roku vydávati 300 kop m. Hejt man, jenž užíval dvůr při zámku i jiné hospodářství, lovy, zvůle v řekách, jest odbyt a to vše k ruce páně obráceno. Roku 1552 ujal úřad hejtmanský Jin dřich Cinišpan z Heršlaku. Za něho se zastřelil na Rožem berce starý písař panský Be neš Sittich; ránu v něm našli proti srdci a na košili bylo znáti, že se z ručnice zastřelil. Roku 1556 o třech králích pře vzal úřad hejtmanský Alexan der Škol z Grynperka, ale přišed na hrad shledal, že již byl velmi sešel, poněvadž na něm páni od dávného času nebydleli; pročež téhož roku z většího opraven, tak aby na něm hejtman bydliti mohl. Za správy Školovy vystaveny dva mlýny nové při městě Rožemberce, jeden s oné a druhý s této strany jezu na řece Vltavě, ale stala se také nemalá nehoda. Roku 1566 v lednu vyšel oheň v zámku okolo 7. hodiny ráno ze stáje neb z nějakého chléva a shořelo tam 15 volův. Hejtman nemohl se dověděti, kterak se to stalo. Ještě r. 1570 se zde dotčený hejtman nacházel. Roku 1570 dolovalo se na Vůli Boží blíž Rožemberka. Na své poddané na panství byl Vilém dosti laskav. Roku 1573 dne 18. července daroval poddaným rycht Rožemberské, Dvořiště, Myšlan, Frymburské, Malšinské a Bíle necké odúmrtí a dovolil jim, aby o statcích svých říditi mohli; zdá se, že milosť ta udělena jest všem poddaným na panství, pokud jí již neměli. Mimo to obdrželi od něho výsady Cetvinští (r. 1563, 1577), Frymburští (r. 1555, 1575, 1577), Rožemberští (r. 1571) a Rožmitálští (r. 1577). Týkaly se nejvíce práva o statcích říditi a piva vařiti. Ke sklonku Vilémova živobytí byl hejtmanem na Rožemberce Andreas Rott; týž dal nařízením regentův Častolara a Bartoloměje z Fliessenpachu stavěti v Rožemberce pivovár a mlýn na 5 kol, vše podlé sebe; nebo koupeni byli k tomu dva spustovaní domové. Když Vilém r. 1592, 31. srpna zemřel, spadla všechna jeho panství na jediného již a posledního z rodu Rožemberského, totiž Petra Voka. Petr Vok z Rožemberka také po příkladu bratra svého na poddané laskav byl. Roku 1596, 1. ledna přišli na kancelář Krumlovskou lidé vyslaní z měst a městeček panstvíTřeboňského, Novohradského a Rožemberského, aby jim pán privilegia obnovil, při čemž byl Kryšof Vodňanský úředník Rožemberský. Všem městům vydal od sebe Petr Vok jistotu, že při starodávných trzích a živnostech svých zachováni a chráněni budou. Jak již řečeno, byl Petr Vok poslední svého rodu a při tom držitel nesmírného bohatství; z té příčiny by byli rádi množí něco po Rožemberských podědili; sami knížata Ursinové, kteří si snad vymyslili bajku o společném s nimi půfodu pánův z Rožemberka, již roku 1566 byli pana Viléma na některých jeho zámcích navštívili a jak se zdá, k tomu pracovali, aby také něco z bohatého dědictví ulovili. Páni ze Švamberka měli se za budoucí dědice vedlé rodinných smluv s Rožemberskými ku konci 15. století učiněných, ačkoliv tu byly také děti sester pana Petra Voka. Největší naděje kynuly synu paní Evy, mladěmu Janovi hraběti ze Serenu či Zrinskému. Eva z Rožemberka (narozená r. 1537, 12. dubna na Krumlově) slíbena byla r. 1563 proslavenému hrdinovi Mikuláši Zrinskému a zaň oddána r. 1564, 10. září v kapli hradské na Jindřichově Hradci. Byl sice toho úmyslu pan Vilém, sestře své svatební veselí na Krumlově vykovat, čehož za jistých příčina sešlo a do dalšího času odloženo, a když potom Vilémova choť Žofka zemřela, vykonáno veselí u pana Jáchyma z Hradce, svata Evina. Po hrdinské smrti manžela svého (r. 1566) vrátila se mladá vdova se synáčkem svým Janem do Čech a bydlela dílem u své staré mateře Anny z Rogendorfu, dílem u pana Petra Voka na Bechyni, majíc od bratří poctivé vyževení. Ačkoli stáli o paní Evu mnozí hodní páni, i těž z Polska, nevidělo se jí jiného vzíti nižli Vlacha Pavla z Gassolda, a byvši přivedena dříve prvním manželem k náboženství evagelickému, nyní přestoupila opět ke katolictví a odebrala se do Vlach, kdež r. 1591 zemřela. Synu jejímu Janovi, jehož pan Petr Vok u sebe vychvovával, hleděl zabezpečiti čásť dědictví, dada r. 1597, 10. října zápis dlužní na 1000 kop gr. č. ve dsky zemské vložiti, jímž se zavázal jemu po smrti své vzdáti zámek Rožemberk s městem, městečka Cetviny, Dvořiště, Myšlany, Rožmitál a Frymburk se všimi vesnicemi a s celým panstvím; než r. 1600 zrušil v zápisu slova "po smrti své" a dal napsati za ně "ihned." Proti tomu zavázal se Jan (r. 1597, 16. října na hradě Pražském), kdyby dříve zemřel než "ujec a otec jeho Petr Vok," že má panství Rožemberské zase na Petra spadnoti. Roku 1600, 7. listopadu strojil Petr Vok na Krumlově veselí svatební hlučně se vším dostatkem a úpravou Janovi beroucímu si slečnu Marii Magdalénu, dceru Volfovu z Kolovrat. Mezi předními hostmi byli Kryštof z Lobkovic na místě císařském a Adam ze Šternberka nejvyšší sudí. Také byl při tom veselí Šimon Lomnický z Budče, jenž "svými bystrými dvorskými verši při téže svatbě zašimonil a pány hosty, v odpořích tuhých byv s Oldřichem Kalenicí, obveselil." Od těch dob bydlíval hrabě Jan na hradě našem a jakožto skutečný pán poroučel. Proti tomu vložen ve dsky odpor od bratří ze Švamberka; a psáno sem a tam a psáno s obou stran, až konečně roku 1609 Jan Jiří ze Švamberka se synem svým Petrem k Petrovi Vokovi přijel a smlouvu takovou způsobil, aby Švamberkové k nápadu Rožemberských statků připuštěni a s hrab. Zrinským narovnáni byli. Smlouva ta r. 1610, 4. ledna učiněná pojistila hraběti nejen Rožemberk nýbrž i Lib+jovice; jen to vymíněno, že oboje panství spadne na Švamberky, kdyby hrabě bezdětek zemřel. Vymřl-li by pak rod i Švamberský i Zrinský, mají všechny statky Rožemberské stavům kr. č. pod obojí způsobou připadnouti. Dne 6. listopadu r. 1611 zemřel Petr Vok a hend po jeho smrti ukázáno poslední pořízení, jež se v příčině Rožemberska a Libějovska se zápisy svrchuřečenými úplně shodovalo. Dne 11. listopadu uvázal se hrabě v klášter Vyšebrodský, jako jeho oprávce; a před tím již byl panství Libějovské ujal. Ale brzo učinila smrť konec jeho vladaření. Zemřel r. 1612, dne 24. února a pohřben v klášteře Vyše brodském, kdež mu postaven pomník z rudého mramoru ukazujícího rytíře ležícího, ujehož noh se helmice a štít nacházejí. Podlé výminky ve smlouvě roku 1610 položené dostal se Rožemberk Janovi Jiřímu ze Švamberka, jenž ještě r. 1612 všem obyvatelům panství starodávné výsady potvrdil a obnovil. Buď v těch neb právě pominulých dobách vystaven jest také nový dům panský při Dvořišti. Spravování rozsáhlých svých panství svěřil Jan Jiří r. 1615 synu svému Petrovi, jehožto choti Anně Maximilianě z Oprštorfu panství Ronšperské daroval. Zemřel r. 1617, 15. dubna a pohřben k vostele Ronšperském. Za něho byl tu hejtmanem Jiřík Vrš ze Sádlna. Petr ze Švamberka súčastnil se horlivě povstání r. 1618; stavové jej učinili jením z 30 direktorův a král Fridrich jej učinil r. 1619 nejv. sudím dvorským. Ještě za povstání Petr r. 1620 v lednu v Praze zemřel, a nyní měl býti dědicem všech panství Švamberských mladší bratr jeho Adam, jenž v čas povstání doma nejsa, kdesi v cizích zemích cestoval. Ale osud jinak usoudil. V květnu r. 1619 ležel císařský generál Karel Bonaventura Longueval hrabě z Bukvoj polem v městě Budějovicích, odkudž se v potyčky s vojskem stavovským poštěje, nejen Hlubokou, nýbrž i městečko Rožemberk vyplenil a vypálil. Hrad zůstal až do měsíce září v rukou vojska stavovského. Když pak generál Bukvoj Písku dobyv a nějaký čas u Mirovic ležev, od arciknížete Leopolda rozkaz obdržel, aby z Čech do Rakous pospíšil, na té cestě dostal se ke hradu Rožemberku, který z velikých kusův bořících rozstřelovati a bořiti dal. Tu vidouce hejtmané nad dvěma praporci pěchoty slezské, na hradě v tu dobu ležící, že by k takové síle lidu, přišlo-li by k útoku, ani střelbě, všecky všudyž zdi provrtávající, ani sami kusů velikých na hradě mimo doplháky& a muškety nemajíce, odolati ani pomociz aležení českého tak na rychlo se nadíti nemohli, hrad smlouvou Bukvojovi odevzdali a potom i s vojáky a věcmi svými, však bez praporcův, až k Třeboni doprovoděni. Dostatečná posádka jakož i přirozená pevnosť místa zdály se býti jistou zárukou obyvatelům okolním, tak že zde věci své uschovávali, jakož na př. Týnští učinili. Proto tu nabyli císařští veliké kořisti a zejména mnoho obilí. Hrabě Bukvoj osadiv hrad lidem svým, odtud zase do Rakous se odebral. Bukvojovi se snad Rožemberk zalíbil, pročež si jej i s panstvím na císaři místo peněz, jež od něho obdržeti měl, vyprosil. Roku 1620, 6. února vydal císař Ferdinand ve Vídni list, jímž Karlovi hrab. z Bukvoj "rytíři zlatého rouna, válečné radě, komorníku a nejv. lejtenantu" za jeho služby daruje dědičně "statky Rožumberk, Nové Hrady, Lebějovice, Žumberk spolu s dílem Chvalkovským a Cukrštein," připovídaje mu, že po šťastném do království Českého navrácení mu nápomocen bude, aby za obyvatele té země přijat byl a aby mu dotčené statky ve dsky vloženy byly. Pokoje však na statcích svých Bukvoj užiti nemohl. Ustavičné války žádaly přítomnosti jeho na různých místech, až konečně při oblehání Nových Zámkův r. 1621 zemřel. Vdova po něm zůstalá Magdalena hrab. de Biglia uvázala se jako poručnice syna svého Karla Albrechta v dotčená panství a toho dosáhla, že jí císař Ferdinand nejen řečené darování Rožemberka r. 1623 potvrdil, nýbrž i statky dotčené r. 1626 ve dsky zemské vložiti kázal. Paní tato přebývala na hradě Rožemberce a zde r. 1623 dne 10. března výsady města Nových Hradů potvrdila. Nacházeli se s ní tehda na zámku pověstný Baltazar de Maradas a Jáchym Novohradský z Kolovrat, rytmistr nad kompanií kyrysarův. Toho roku 24. března udělila měšťanům Rožemberským právo, aby mohli pšeničná a ječná piva vařiti a v městě vystavovati, též každého pátku ve Vltavě, pokud městem hrazeným tekla,udicí loviti. Zároveň potvrdila výsady městeček a vsí na svém panství. Hlavním sídlem rodu Bukvojovského staly se potom Nové Hrady, s nimiž měl Rožemberk společné držitele až do dnešního dne.

Text: historie
5.3. 2017 - August Sedláček, Hrady zámky a tvze Království českého III.