Velemocní páni z Rožemberka měli mnoho hradův a panství. jež sami nikdy nespravovali a neřídili; proto také mívali na všech svých sídlech, větších i menších, purkrabí i jiných úředníkův a služebníků drahně. Malý vladyka, který ve vsi sedě tu prostě a v zátiší žil (V. d. I. 44), toužil po bydle pohodlnějším bytu bezpečnějším, živobytí rozmani tějším; říditi několik tisíc sousedův a kmetův a s čeledí vyjížděti na vítězné půtky, lahodilo velice jeho ctižádosti vosti. Nemnohý tudíž zanedbávaje svůj stateček, dal se pánům do služby na smlouvu a stal se takořka poddaným jich. Mnohý vladyka neměl nic více než \"šatův drobných prašných s postel, choděcích dvě hazuky, bílou jednu plstěnou, duhou kamnárovou, zbroj, kuši, meč, kabát nový bavlnou vyšívaný, dvě dobré truhlice a něco peněz hotových\"; i byl rád, když jej boháč za purkrabě přijal. Opatření hradu za míru i za války bylo přední jeho po vinností. Kdykoliv purkrabě úřad svůj převzal, odevzdány mu zbraně, zásoby a nářadí v inventář pořádně sepsaný a povinen byl je zase v témž počtu a stavu odvésti.
Pyšná kolébka Vítkovcův, hrad Rožemberk, vyhlíží docela jako hrdé bohatýrské sídlo, a přece tu páni jeho nebývali anebo jen zřídka sídlívali. Až do 16.věku bydleli tu dva purkrabě a později jen jeden hejtman, a lidu s nimi málo. Stálá posádka, jak bývala ve dne, byla jen skrovná. Na předním neb horním hradě byli dva pěší a vrátný, va věži dva pěší, na dolním hradě čtyři pěší a vrátný. Purkrabě sám byl druhý jízdný a ustavičně hotov jeti, tam by pánem bylo rozkázáno. v noci hlídali hlásní, a sice čtyři na předním a šest na dolním hradě, jimž se 51 šilinků polouletní služby platilo. Hlásným na dolním hradě dal Jindřich z Rožemberka r. 1525 tu milosť, aby mohli o statku svém říditi. Lidé z kolika vesnic měli povinnosť jim pomáhati a hlásky i ponůcky na hradě vykonati, 7 z Babího, 5 z Březí či Hlásného, 4 z Březo vice, 2 z Bělenče, 6 z Hořipného a 3 z Machnotce. Vedlé slabé posádky nebyly také věci inventární četné. Když byl postoupen hrad r. 1457 paní Anéžce nechány jí dvě houfnice železné staré a malé, jedna v loži a duhá bez lože, a k tomu jí půjčili z Krumlova měděnou houfnici okovanou celou, kterou byl n. Jindřich manžel její z Ortu přivezl, šest píšťal prostředních železných a dvě píšťaly železné veliké s háky. Dva centnýře a pět liber olova a 90 liber prachu píšťalného uloženo v suchých sklepech. Věci ty byly tehda skorem vzácností, poněvadž se s nemo tornými puškami a těžkými píšťalami, předky našich ručnic, nesnadno zacházelo; z těch příčin bylo šípů všelijakých tehda i později s dostatek. Sám purkrabě, když vyjel na lov, bral s sebou jen samostříl a šípy; kdyby si byl na zajíce s píšťalou vyšel, nebyl by mohl na panství pro veliký posměch obstáti. Roku 1536 stal se hejtmanem Volfgang krejčí z města Rožemberka a přijal veškerou zásobu, s níž se snad od dávných let nehnulo. Byly tu tehda dva soudky kulí velikých a malých, soudek prachu, asi centnýř olova, láka (džbeřík na způsob vany) síry, 600 šípů a něco nenasazených. Na \"prostřední věži\" neb první věži v zadním hradě (nad branou) byla tarasnice puška, a na jednom místě, jemuž se říkalo \"mezi mostem\", tři sudlice a jedna pavéza. To bylo všechno, co se tu od zbraní nacházelo. Ale purkrabě přijímal také mnohé věci, které k hospodářství náležely. Tak na př. sepsány mu terče a sekyra v pekárně, zámky k parkánu, mostu, ke korytům rybním, dvě nůše hnojné a j. V kuchyni se nacházelo na vaření 11 hrnců, dvě kozy, rošt, moždíř s dřevěnou paličkou, dva džbery, 5 škopů, pohrabáč a jedna jarmara. Zde se pro purkrabě a čeládku vařilo. Ve veliké světnici, kteréž Němci Turnitz říkali, přijal purkrabě 11 mléčných hrnců, řetězy rozličné, sekyru, skobu, vidle hnojné, lamzuk, čtyři dubové stoly, několi lavec a visatý svíčník. Byla to, tuším, místnosť, kde se čeledi jídlo rozdávalo, a poněvadž tu prázdného místa bylo, uložili tu také něco zbraní starých (11 hákovnic, 2 malé ručnice a 11 ručnic bez loží). Od kuchyně nedaleko byla špižírna; zde bylo viděti kromě čtyř rožňů dvě putny, v nichž se chléb nosil, dva soudky k oleji, několik soudků k solení masa, káď a tři čtvrtce pšenice. Maso a jiné potřeby teprve si purkrabě přikoupil. V pivnici nacházelo se všelijakých džberův, škopův, sudův, soudkův, lák podstavicích a holených kádí, káděk a háků k nesení sudů s dostatek; o dva čepy měděné, dva korbele a dvě řičice k pivu purkrabě péči měl, aby se neztratily. Těch 1284 džberů žita, které na obročnici nasypány byly, čeládka za nějaký čas ovšem snědla, ale purkrabí byl povinen zase tolik nástupci svému odevzdati aneb tolikéž zaplatiti. Pořádný purkrabě o to pečoval, aby se pánu jeho škoda nepřihodila, ale také aby se poddaným spravedlivě a po právu dálo. Tak se i zachovával Jan z Vlksic. Rozkázal jednou volati po městě, aby vína a piva spravedlivou míru dávali. Všichni měšťané se v tom vedlé spravedlnosti měli, než jedna žena, cihlářka, toho zachovávati nechtěla, dělajíc vždy křivdu lidem. Když měla dáti pintu dala jedva 3 žejdlíky, a když dáti měla 3 žejdlíky, jedva bylo s půl pinty. A nad to ještě mluvila v městě, že jí purkrabě nemá co rozkazovati. Jednou sedě Jan s konšely na náměstí, když lidé od té ženy pivo nosili, kázal purkmistru a konšelům, aby to pivo měřili, a tak se nalezlo, že skorem každému po žejdlíku schází. I vzal Jan ženu tu na hrad ve svou kázeň a doptal se potom v Krumlově, jak se má k ní zachovati. Jindy se dověděl, že někteříl lidé nepanští blízko Rožemberka tenata mají a na shony chodí. Měl úmysl jim tenata probrati, ale přece se napřed v Krumlově poptal a při tom si postěžoval, že mu ukrdl kdosi krahujce. Kterým způsobem hájíváno lidem honiti na gruntech panských, seznati lze z příběhu tohoto: Přijel do vsi úředník páně a tu hned kázal rychtáři sousedy obeslati, i tolikéž Jiříka zemana, jenž měl na svém statečku málo zvěři. Tu pověděl úředník: Tak na panských gruntech honíte? A Jiřík zase odpověděl, že na pánech uprosil sobě k svatbě zajíce uhoniti. Pak mu zase úředník podával ceduli, zapovídaje mu grunty, a všemi obyčeji aby prázden byl buď lovy ptačími neb zaječími, a všelijakými myslivostmi aby gruntů prázden byl. Ale Jiřík té cedule přijíti nechtěl. Potom v pátek přede Všemi Svatými šel rychtář se sousedy na shon (shánění zvěří do tenat) i nalezl Jiříka, an lécí a již polikl nad rybníčkem ve vrchu, ježto tu svého gruntu neměl. Tu mu řekl rychtář takto: Jiříku! a vy tu prve, než já? Tehdy on odpověděl: Rychtáři, lícejte, neb jsou tu zajíci a což zabíme, budeme míti spolu. Tehdy pověděl rychtář, že toho neučiní a šel domů. Jiřík honil přece s čeledí svou, šel potom do vsi za rychtářem, k němuž promluvil takto: Rycháři! mohls léceti a mohli jsme spolu míti, prosím tě, neříkej žádnému nic. Nazejtří rychtář nevěda toho kam díti šel do města na radu a tu mu poradil jeden soused takto: Ty, rychtáři, věz co činiti, jakou on zápověď má. Tu ještě rychtář nevěda, co má činiti, šel na zámek svého pána a oznámil úředníkovi. Tu již věděli, že Jiřík honil, a poslali mu potom ceduli řezanou a po té ho pohnali k soudu, aby zaplatil pokutu na spáchání pychu vyměřenou. Dlouho byl pur krabí na Rožemberce Alexander Škol z Grynperka. Zakoupil se v městě a zůstavil stateček dceři své Žofii, která na něm až do vdaní svého přebývala. Odtud si zajela nejednou na okolní menší sídla na dobrou vůli či k u ctění, které se velice kávovým schůzkám, před 40 lety obyčej ným, podobalo. Sko rem po každé takové schůzce povstávaly soudy pro klevety, jež se byly daleko a ši roko po okolí rozne sly. Také Žofie měla (r. 1584) soud se Lvem z Kolichreitu na Po říčí a sestrou jeho Markétou, poněvadž byla o nich (r. 1580) na Pasovařích nectné anobrž velmi hanebné věci mluvila, jež tuto položiti ani možná ne ní. Nechtěla-li upad nouti v pokutu, mu sila se podvoliti a před mnohými lidmi nápravu učiniti. Kro mě toho sála ji věc ta 100 kop gr. č. útrat soudních, kteréž man žel její Mikuláš Siklar, soused v Budějovi cích, zaplatiti slíbil. Za Švamberkův stal se hejtmanem Rožemberským Jiřík Vrš ze Sadlna z ro diny vladycké, na ten čas již schudlé. Za řídil si na hradě po hodlné bydlo, a když roku 1610 \"pán Bůh všemohoucí jeho nej milejší manželce šťast ným pomocníkem býti ráčil,\" prosil velice pána svého, aby se k němu jako svému chudému služebníku sklonil a dcerce jeho za kmotra postavil; pro zlosť cesty nežá dal přítomnosti páně, než aby za sebe ně koho ze svých dvo řanů poslal, poněvadž \"vždycky v něm milostivého a laskavého pána a ochrance poznával, čehož nikdy na něm nezasloužil, že se vždycky k němu tak milostivě nachylnil.\" Pněvadž pcházel Vrš ze severních Čech, způsobil příchod jeho do Rožemberka a okolí velikou zvědavosť a potom poptávání, jakého rodu je a je-li po předcích \"dobrý.\" Neboť ačkoliv se do válek husitských začasté dálo, že si vladyka na tvrzi sídlící dcerku sousedskou z blízkého města vzal a třeba svou vlastní dceru za nějakého kováře do města provdal, přece se tak ve století 16. jen zřídka a to tenkráte, když rodina schudla, dálo; a stala-li se věc taková, obyčejně se o těch jistých osobách při kvasech a hostinách úsměšně mluvívalo. Hynek mladší Vamberský z Rohatec a na Poříčí nejpilnější byl z těch, kteří se po rodě Vršově vyptávali. Když pak podlé domnění svého dosti zvěděl, jednou (r. 1615) na Hřebeni vypravoval, že v Praze byl a tam jednoho p. Sekerky se na Vršův rod vyptával, \"že on Jiřík Vrš sestru má, která v Litoměřicích za šenkýřku je, dobře se ví, kdo jest; nechť se spokojí, dobře se mu oznámí." O této řeči dověděl se Vrš za čtvrť léta. I poslal lidi své s poselstvím právním na Poříčí, kdež je oni také dodali. Když pak s tvrze scházeli, vyběhl za nimi Hynek, jenž byl zatím ceduli řezanou přečetl a pokřikoval takto: "Slyšte! jste-li jeho vyslaní, povězte jemu tak, že já jemu jeho sester nespravuji a s ním nic činiti nemám, a k tomu, jak na mě náleží, tytule mi mého ten troup nedává." Tak nedůtkliví byli tehda, zaneprázdňujíce soudy ustavičně; každý chtěl býti "dobrý" aneb "lepší" nežli jiní a "poctivosť" rodu poselstvími a soudy chránil; čtyři léta později nedovedli česť svou ohraditi.Text: historie
5.3. 2017 - August Sedláček, Hrady zámky a tvze Království českého III.
|
Přihlášení |
