Perchta, ztepilá, sličná dcera Jana z Rožmberka, prožila na otcovském hradě šťastné mládí. Když dospěla, ucházelo se mnoho ženichů o dceru mocného pána. Otec ji provdal proti její vůli za Jana z Lichtenštejna, pána sice urozeného a mocného, přitom však velmi neurvalého a hrubého, který krátce předtím ovdověl.
Jemné, ušlechtilé Perchtě nastal po jeho boku život plný ústrků a utrpení. Na zámku pana Lichtenštejna žily matka a sestra jeho nebožky ženy. Ty pronásledovaly paní Perchtu a ztrpčovaly jí život, jak jen mohly. Osočovaly ji u jejího manžela, ukládaly jí hrubé práce, nemajíce pro ni slůvka vlídného. Manželství se jí stalo peklem, z něhož nebylo žádného východiska. Marně se modlila za obměkčení manželova srdce, marně psala svému bratru zoufalé dopisy: „Vysvoboď mě od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil.“ Nebylo jí pomoci, neboť tehdejší mrav nedovolil, aby žena odešla od muže, i kdyby s ní nakládal sebeukrutněji. Teprve mužova smrt prolomila mříže jejího vězení. S radostí se vrátila na otcovský hrad a stala se jeho dobrým duchem a laskavou ochranitelkou všech trpících. Prožité hoře jí vepsalo do tváří nesmazatelné rysy utrpení a zapudilo z jejích lící navždy smích. Vážná, štíhlá, předčasně uvadlá, majíc zlaté, vlnivé vlasy obepjaty bílou rouškou, procházela paní Perchta síněmi a nádvořími hradu a dohlížela bratrovi na hospodářství. Smrt, která ji tu stihla r. 1467 ve 49. roce jejího života, byla bolestnou ranou nejen rožmberským pánům, nýbrž i chudým širého kraje. Nepřestávali ji oplakávati – a brzy ji vídali dále ve svých snech. Bílá paní – jak ji nazývali – se zjevovala nejen na Rožmberku, nýbrž i na ostatních rožmberských hradech v bílém, splývavém šatě. Obcházela s klíči za pasem chodby a síně a věštila budoucí události. Usmívala-li se, bylo to znamením, že se k domu přikloní štěstí. Měla-li černé rukavice a tváře pokryty smutkem, znamenalo to blížící se neštěstí nebo smrt. Bílá paní bděla nad dětmi svých příbuzných a chránila je od všeho zlého. Když chůvy únavou usínaly, brala sama nemluvňata na lokty, hýčkala je a konejšila. Chůvy, které ji znaly, jí nijak nepřekážely v tomto počínání. Velikou péči věnovala Bílá paní zvláště poslednímu potomku svého rodu, Petru Vokovi. Jednou, když chůvy usnuly, přistoupila ke kolébce a mazlila se s malým Petříčkem, aby se nerozplakal. Mezi chůvami byla jedna, která teprve nedávno přišla na zámek a nevěděla nic o Bílé paní. Ta se probudila, a spatřivši Petříčka v rukou cizí, neznámé paní, osopila se na ni: „Co si to dovolujete – bráti do rukou malého Petříčka? Co je vám po tom dítěti?” Chtěla Bílé paní dítě vzíti, ale ta je přitiskla k sobě a odpověděla jí pohněvaně: „Právem o toto dítě pečuji, neboť je mého rodu. Jak se opovažuješ mně cos vytýkati?“ Obrátila se k služkám, které se hlukem probudily, a domlouvala jim: „Proč nekonáte svých povinností, jak se sluší a patří? Odedneška mějte si samy dítě na starosti!“ Přistoupila pak ke kojné a pravila jí: „Pečuj o dítě, jak se náleží. Až dospěje, vypravuj mu o tom, jak jsem je milovala. A ukaž mu místo, kudy jsem k jeho kolébce přistupovala a opět odcházela.“ Když ta slova dořekla, sklonila se nad kolébku, usmála se na dítě, pocelovala je a poté se změnila v bílý obláček a zmizela ve zdi. Od té doby se již na zámku neobjevila. Když Petr Vok dospěl a uslyšel vzkaz Bílé paní, dal probourati zeď, v níž zmizela. Našel prý v těch místech veliký poklad.Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
