Kromě zakletého pana Půty bloudili po Práchni i jiní duchové, mezi nimi Bílá paní. Komu ta se zjevila, ten do roka zemřel.
Proto padaly na chodce, který tudy kráčel za soumraku, sklíčenost a tíseň. A přece se vyskytli odvážlivci, kteří se sem vypravili o Štědrém večeru s lopatou a motykou, aby zde zkusili štěstí. Neboť podle staré pověsti jsou ve stáni pod hradbami uloženy poklady. Které se v tento den otvírají. I kopali tu hledači pokladů horlivě a pátrali po pokladech. Někdy se jich sice dokopali, avšak ve chvíli, kdy po nich vztahovali ruku, byli vyrušeni z práce a zahnáni strašidelným zjevením anebo oklamáni nějakou jinou čertovinou. Jednou se jim zjevil rohatý býk, kterého pokládali za čerta, po druhé jim nahnala strachu ušatá sova svýma svítícíma očima, takže odtud prchli v hrůze. O všem tom slyšel i lakotný horažďovický měšťan, avšak touha po pokladu mu nedopřála pokoje. Když nastal Štědrý večer, připravil si motyku a pytel na peníze a šel na Prácheň hledati poklad. Byl tichý, tmavý večer, celý kraj byl jakoby ponořen v zbožné snění. Jen zvonění motyky o kamení rušilo klid a mír černého lesa. Lakomec horečně kopal v místech, kde vyšlehl do tmy modravý plamen, odhazoval zem a prohluboval otvor pod hradbami. Když se konečně ozvalo pod motykou temné zadunění, div že si radostí nezavýskl. Blíží se k pokladu, našel jeho skrýši! Kopl ještě několikráte, vyvalil veliký, plochý kámen. Spatřil před sebou skalní dutinu, v dutině sud naplněný dovrchu zlaťáky. Vtom zaslechl za sebou pronikavý výkřik: „Hoří! Horažďovice hoří!“ Lekl se, vyběhl vzhůru na baštu podívati se, zdali snad požár nezachvátil také jeho dům. Město spočívalo v tmách. Kromě několika osvětlených oken nebylo v něm stopy po záři ani po plamenech. Vrtě hlavou pospíchal zpátky k pokladu. Jaké však bylo jeho překvapení, když nikde nenašel stopy po své práci. I věci, jež s sebou přinesl z domova, zmizely, jako by je byla země pohltila. Jak tak stojí a v rozpacích se drbe za ušima, ozval se lesem řezavý smích, podobný skřípotu pily. Nahoře na hradbách stál malý, šeredný mužík, pitvořil se a strouhaje lakomci mrkvičku prohýbal se smíchy. Lakotný měšťan, posedlý strachem, uháněl s prázdnem domů.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
