Když se stal pánem Práchně Půta Švihovský, proslulý svou tvrdostí a přísností na poddané, rozhodl se, že dá opraviti starobylý prácheňský kostelíček.
Úmysl to byl bohulibý, leč pan Půta nechtěl sám nésti břímě vydání. Uložil poddaným, aby přinesli na hrad peněžité dary. Sám pořídil zvon, který měl býti zavěšen do nové věže, a rozkázal dávati do něho peníze. Se stavbou se mělo sečkati, pokud by nebyl plný. Poddaní přicházeli na prácheňský hrad a házeli do zvonu dukáty a groše. Aby se nikdo nevyhnul té povinnosti, zapisoval hradní písař všechny dárce. Kdo nedal, k tomu přišel panský dráb a důrazně mu připomenul, co uložila milostivá vrchnost poddaným. Však i tak přicházelo na hrad stále méně a méně dárců a zvon zůstával zpola prázdný. I rozlítil se pan Půta a vydal rozkaz, aby ten, kdo nedá žádný dar, přiveden byl na hrad a vsazen do vězení. Tak se stal nový zvon, který měl býti znamením radosti, zdrojem zármutku a trýzně. S těžkým srdcem loučili se poddaní s posledními groši, se slzou v oku je vkládali do zvonu na prácheňském hradě. Jednoho dne sem přivedl dráb chudou, nemocnou vdovu. Neměla majetku, nemohla nic dáti. Jen dvě grešličky jí zbyly a ty musela nyní obětovati na rozkaz krutého pána. Stanula před zvonem, vhodila do něho třesoucí se rukou zbytek svých peněz. Se rtů jí sjela kletba: „Kéž by ses do země propadl!“ Jak vyřkla ta slova, země zaduněla, otevřela se a zvon se s rachotem zřítil do hlubiny. Od té doby spočívá v lůně skály a ze země se na těch místech časem derou zvuky, jako by tam někdo přehazoval peníze a jimi cinkal… Pan Půta, krutý hradní pán, se ještě po staletích zjevoval lidem v lese a trýznil prý ty, kteří ho uctivě nezdravili.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
