Vznik a dějiny hradu Pirkenštejna těsně souvisejí s dějinami Ratají nad Sázavou. Rataje nad Sázavou se připomínají poprvé r. 1289, kdy zde měl majetek Přibyslav z Rataj. Záhy po tomto roce získal Rataje nad Sázavou Hroznatá z Úžic, purkrabí Pražského hradu, se svými syny. Protože tento rod byl spřízněn se Závišem z Falkenštejna a hájil i jeho politické zájmy, král Václav II. mu jeho majetek odňal a r. 1293 jej postoupil pražskému biskupství. Rataje jsou tehdy označovány za trhovou vesnici. Na počátku 14. století se Ratají zmocnil Jindřich (Hynek) z Dubé. Po jeho smrti je získal Jindřich z Lipé.
Za Jindřicha z Lipé byla původní vesnice přebudována v opevněné městečko, které se rozprostíralo na ostrohu nad soutokem Sázavy s potokem Živým. Kromě hradeb, vybudovaných na okraji ostrohu a uzavírajících areál městečka, tvořily pevnost dva hrady, které těsně navazovaly na městské opevnění a stály v místech, kde byl ostroh nejsnáze přístupný. Důvodem výstavby dvou hradů byla zřejmě snadná přístupnost ostrohu ze dvou stran. Není známo, zda celá složitá pevnostní soustava Ratají byla zcela dokončena ještě za života Jindřicha z Lipé († 1329), nebo zda ji dokončili teprve jeho synové Jan, Jindřich, Čeněk a Pertolt, kteří vlastnili Rataje po r. 1329. Výstavba však určitě byla ukončena před r. 1346, neboť v tomto roce se v souvislosti s dělením rodového majetku pánů z Lipé poprvé připomínají hrady a městečko Rataje.
Hrad, který měl chránit Rataje od jihu v místech, kde byl ostroh přístupný cestou z údolí potoka Živého, byl později nazýván Pirkenštejn. Byl postaven na protáhlém skalnatém ostrohu, který vybíhal z hlavního ratajského ostrohu a je obtékán jmenovaným potokem. Celková podoba ostrohu určila i trojúhelníkovou půdorysnou dispozici hradu. Na severu, kde ostroh splýval úzkým skalnatým sedlem s rovinou městečka, byl hrad od okolí oddělen ve skále vytesaným příkopem. Celková dispozice Pirkenštejna, který byl bergfritovým typem hradu, byla jednoduchá a vzhledem k tomu, že hrad nebyl výrazněji přestavován, se zachovala dodnes. Za příkopem byla čelní severní hradba s gotickou branou, která byla původně přístupná po padacím mostě. Hlavní oporou brány byla okrouhlá věž, do níž se vcházelo po dřevěné konstrukci z přilehlé hradby; svědčí o tom dodnes zachovaný gotický vstupní portálek. K východu se černí hradba zatáčela ve velkém oblouku kolem věže a potom směřovala k jihu směrem k východnímu nároží hradního paláce. Též na západní straně se hradba v souladu s průběhem skalnatého podloží zatáčela do jižního směru k západnímu rohu paláce. Palác, tvořící jižní část hradního areálu, nebyl chráněn hradbami – ty končily u jeho nároží –, a protože jeho stěny tedy tvořily současně obrannou linii hradu, dosahovaly v některých místech síly až 2 m. Jedinou oporou paláce byly parkány vybudované ve skalních svazích. Jejich zříceniny jsou dosud patrné. Palác byl postaven v gotickém slohu a měl jedno patro. V přízemí i v patře bylo po třech goticky zaklenutých místnostech. Původní interiér paláce byl však změněn pozdějšími úpravami. Uvnitř hradního nádvoří přiléhaly k východní a západní hradbě budovy, v nichž bylo umístěno hospodářské příslušenství hradu. Podobu těchto budov, původně asi z větši částí dřevěných, již nelze rekonstruovat, neboť východní budova zmizela úplně a ze západní se zachovaly jen zbytky sklepů a přízemních zdí.
Při zmíněném dělení majetků v r. 1346 se Rataje s oběma hrady staly vlastnictvím Čeňka z Lipé, který se však záhy zadlužil a musel je zastavit. Na počátku 50. let 14. století získal zástavu zpět, ale již v polovině 60. let postoupil Rataje spřízněnému rodu pánů z Pirkenštejna – Ješkovi Ptáčkovi z Pirkenštejna. Ješek, který se jako majitel Rátají připomíná poprvé v r. 1366, zřejmě přenesl název rodového sídla Sloupu (Pirkenštejna) na Českolipsku na jižní ratajsky hrad. Snad ho k tomu vedly strmé skalnaté boky hradního ostrohu, které vzdáleně připomínají skály Sloupu. Na počátku 15. století spravoval Rataje Hanuš z Lipé jako poručník Ješkova syna Jana z Pirkenštejna. Hanuš několikrát vystoupil proti králi Václavovi IV., a proto v r. 1410 proti Ratajím vytáhlo královské vojsko. Hanuš se však králi záhy podřídil.
Nejvýznačnějším příslušníkem pirkenštejnského rodu a majitelem Ratají byl Hynek Ptáček z Pirkenštejna, představitel panské jednoty na sklonku husitských válek, účastník bitvy u Lipan v r. 1434, vůdce vojsk panské jednoty při dobývání poslední opory zbytků husitských polních vojsk – hradu Siónu u Kutné Hory a potom jeden z nejvlivnějších českých politiků v době bezvládí po smrti krále Zikmunda (1437). R. 1440 se stal představitelem východočeského landfrýdu. Zemřel r. 1444 na hradě Pirkenštejně a byl pohřben v ratajském kostele.
Po Hynkovi zůstala jediná dcera Žofie, jejímž poručníkem se stal purkrabí na Ratajích Jan Čabelický ze Soutic. Za jeho správy v r. 1447 městečko Rataje i s oběma hrady vyhořelo, ale škoda byla záhy odstraněna, neboť když se v r. 1463 Žofie provdala za syna krále Jiřího z Poděbrad knížete Viktorina, uvádějí se mezi jejím věnem i hrady Rataje a Pirkenštejn. Viktorin z Kunštátu a Poděbrad prodal v r. 1487 oba hrady v Ratajích, městečko a dvanáct vsí Bohuslavovi ze Švamberka, kterého zde v r. 1490 vystřídal jeho syn Jindřich ze Švamberka. Ten již v r. 1493 prodal Rataje svému strýci Kryštofovi ze Švamberka. Kryštof vyměnil v r. 1524 ratajské panství s Václavem Robmhápem ze Suché za některé statky v jižních Čechách. Václav Robmháp prodal v r. 1528 Rataje Ladislavovi Malešickému z Černožic. Všichni dosavadní majitelé Ratají se zdržovali hlavně na Pirkenštejně, zatímco druhý ratajský hrad měl v této době především fortifikační funkci.
Za vlády Malešických z Černožic nastala změna ve vztahu ratajských hradů. Ladislav si zvolil za své sídlo hrad stojící v místech dnešního ratajského zámku a v průběhu 16. století ho dal renesančně přestavět. Pirkenštejn byl ponechán svému osudu; snad sloužil jen hospodářským účelům. V r. 1604, když Jan starší Čejka z Olbramovic prodával Rataje Veronice Šternberkové, se Pirkenštejn již nepřipomíná. Vzhledem k tomu, že od počátku 16. století majitelé panství na Pirkenštejně nesídlili, nebyl přestavován a uchoval si v podstatě svou původní podobu. Též po celé 17. století zprávy o Pirkenštejně chybějí.
V r. 1712 koupil Rataje od Jana Františka Ludvíka z Talmberka Václav Oktavián Kinský. Za něho byla v Ratajích opět zřízena fara a jako její sídlo byl určen opuštěný Pirkenštejn. Proto byl objekt v l. 1713–1724 přestavěn, aniž se však změnil jeho celkový charakter. Přestavba se týkala hlavně hradního paláce, který se změnil na jednopatrovou obdélníkovou budovu s rizalitem na východní straně. V interiéru přibyla ke třem původním místnostem podélná chodba a na východní straně čtvercová předsíň. Místnosti dostaly nové stropy. Zchátralé hospodářské budovy při západní hradbě byly opraveny a bylo do nich umístěno hospodářské příslušenství fary. Hradní věž byla změněna na zvonici. Z této doby pochází její dřevěná nástavba, zastřešení a přístupové schodiště. V době úprav Pirkenštejna na faru byla též zasypána část hradního přikopu a původní zvedací most nahrazen kamennou barokní stavbou. Podobu z l. 1713–1724 si hrad zachoval dodnes.
Od přestavby na počátku 18. století byly na hradě prováděny již jen drobné úpravy. Z nich byla nejrozsáhlejší úprava fasád bývalého paláce v r. 1843 za Aloise z Lichtenštejna. Jako fara slouží celý objekt hradu dosud.
Hrad Pirkenštejn vytváří uzavřený objekt, který je oddělen hradbou, skalnatým terénem a zbytkem přikopu od ostatní zástavby Rataji nad Sázavou. Přistup k hradu je pouze po kamenném mostě. Hradební zeď uzavírá nádvoří, v jehož severovýchodní části stojí okrouhlá 15 m vysoká věž, na níž je 6 m vysoká dřevěná nástavba. Věž je zakončena kuželovitou stanovou střechou. V západní části nádvoří při hradbě stojí architektonicky nevýrazná hospodářská budova, která vznikla z trosek starší budovy. Na jižní straně je nádvoří uzavřeno jednopatrovou budovou fary – bývalého hradního paláce. Pod touto budovou ve skalnatém svahu jsou zbytky bývalého parkánu.Text: historie
17.5. 2009 - Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Východní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1989
