Nový Hrádek u Lukova

O Novém Hrádku

Na Novém Hrádku žil a vládl kdysi rytíř Pulchart se svou ženou Uršulou a malým synkem. No a samozřejmě s početnými poddanými. Ten Pulchart moc rozumu nepobral a občas se taky pěkně chvástal:

"Že nevíte, co znamená moje jméno? Že to nevíte?" A i když to tázaní slyšeli už po sto padesáté, otravoval je svým vysvětlováním: "To znamená tvrdý hrad. Tvrdý jako nedobytný. A já takový hrad mám. Ten určitě nikdo nikdy nedobude." A protože zrovna náhodou tehdy žádná válka nebyla, měl pravdu. Ale jednou měl přece namále. To když si o kousek dál vybudoval tvrz jakýsi nedůvěryhodný rytíř, z něhož se zanedlouho vyklubal lapka, který s úspěchem žil a tyl ze statků jiných. Občas si přepadl v lese nějaký povoz či kočár, občas si vyplenil nějakou tu vesničku a i když Znojmo, odkud by mu mohlo hrozit nějaké nebezpečí, bylo skoro za rohem, žil si celkem v pohodě a klidu. Rytíř Pulchart zrovinka ve svém pomalu uvažujícím mozku přemítal, nemá-li zavolat na lapku královské vojsko, když se lapka rozhodl, že přepadne Nový Hrádek. Dozvěděl se totiž, že Pulchart, kterého díky jeho pomalosti považovali vesničané za muže rozšafného a moudrého, je tichá voda, která břehy mele, a že si zatím nahamounil na hradě pěkné peníze. A taky už lapkovi trochu lezl na nervy těmi vychloubačnými řečmi o nedobytnosti Nového Hrádku. Tak se rozhodl, že dá Pulchartovi pořádně za vyučenou. Připravil zodpovědně svoje lidi, nechal vykovat několik nových mečů a oštěpů, poradil se se svou osobní čarodějnicí o nejvhodnější době a pak jednou nad ránem tvrdě zaútočil na Nový Hrádek. Na Hrádku zrovna vyspávali po veliké veselici, neboť předchozího dne oslavovali druhé narozeniny Pulchartova synka. Nicméně stráže byly na svých místech a kupodivu i bdělé, takže první nápor útočníků byl odražen. Mezitím byli probuzeni i další muži, byť v poněkud podroušeném stavu, a s napětím očekávali, co lapka na ně vymyslí. Ten zaútočil dopoledne, před obědem a do večera ještě čtyřikrát. Vždy však musel ustoupit, zlostně práskaje vousiskami. Pulchart ten večer vystoupil na hradby a do tichých lesů posměšně zahalekal: "Že nevíš, co znamená moje jméno? Že to nevíš? To znamená tvrdý hrad. Tvrdý jako nedobytný. A já takový hrad mám. Ten určitě nikdo nikdy nedobude!" Lapka vzteky překousl několik nově ukutých mečů a oštěpů, ale musel uznat, že má Pulchart pravdu. Zavolal si tedy opět osobní čarodějnici pro radu. Babice zkroucená jako paragraf zamíchala nevábnou tekutinu v kotlíku nad ohništěm, hodila do ní hrst bylinek a do puchu, z nějž se lapka rozkašlal, pronesla: "Pulchart ještě nepřišel na to, že by mohl vykopat tajnou podzemní chodbu." A vida, pomyslil si lapka. Byl nepochybně bystřejší, a tak ho hned napadlo, jak na to. Ono tedy bude stačit, když ho tak trochu oblehneme a tak trochu vyhladovíme. A hrad bude můj. Tak tedy začalo dlouhé obléhání Nového Hrádku. Pulchart byl zpočátku klidný, jídla a pití měli slušnou zásobu. Lapka neprovokoval, jenom když si chtěl z hradu někdo vyjít na maliny, byl zasypán přívalem šípů a raději se rychle vrátil. Naštěstí však na nádvoří měli malinový keř, takže vcelku o nic nešlo. Leč o nějakou dobu později začalo jídlo docházet i všechny maliny už byly otrhány a jako by to nestačilo, vysychala hradní studna. Teprve teď přišel Pulchart na myšlenku tajné chodby a tloukl se do hlavy, že to nevymyslel dřív. Jenže na kopání bylo pozdě a navíc všichni podřízení měli hlad a žízeň a byli velmi nevrlí. A samozřejmě nezapršelo a nezapršelo. Na Hrádku začínala vládnout nespokojenost. Když i ty nejmírnější služky po straně hrozily na Pulcharta a říkaly, ať lapkovi vydá peníze a poklady, jinak že pomřou jako ryby na poušti, došlo i Pulchartovi, že je zle. "Čert aby to spral," ulevil si jedno dopoledne. "Tady jsem, ale myslím, že prát se nebude," ozval se z okna příjemný mužský hlas. Seděl tam černý fešák v mysliveckém a s kopytem a trošku byl cítit sírou. "Chceš pomoct, Pulcharte?" zeptal se čert přátelsky a usmál se. "No jistě, že se ptáš, ten zloduch nás tady obléhá, nic na jídlo nemáme, i všechny maliny na nádvoří jsme spásli a ještě nám vyschla studna!" vychrlil Pulchart a divil se v duchu, že to čert nechápe. Ve skutečnosti to však byl Pulchart, který nechápal. "Studna bude plná, spíže taky a toho lapku spláchnu do Dyje, chceš?" nabídl přátelsky čert a Pulchart nadšeně souhlasil. "No a na jaře, až zase rozkvete tahle lípa, přijdu si pro tvého synka," pokračoval mile rohatec a Pulchart z toho byl tak zpitomělý, že přikývl. Čert neváhal a hned se dal do díla. Obloha se zatáhla, zaburácel hrom a vmžiku se spustil prudký liják. Studna se rychle naplnila pitnou vodou, spíže nabobtnaly moukou, soleným masem a zeleninou. Pak se pod přívaly deště rozvodnila Dyje a odnesla lapku i jeho muže kamsi po proudu. Pak čert ještě z pilnosti vykopal i tu tajnou chodbu, zasmrděl a zmizel. Na Hrádku vypuklo veselí, všichni se radovali a jedli a pili, co hrdlo ráčilo. Jen Pulchart byl zaražen - teprve mu pomalu docházelo, co vlastně čertovi slíbil. A trápil se celý podzim a celou zimu, přestal jíst a pít, hubnul, ale nic vymyslet nemohl. Pak přišlo jaro a Pulchart úzkostlivě sledoval lípu, jak se jí nalévají pupeny a každým dnem hrozí rozpukem. A že pořád nic nevymyslel, svěřil se konečně ženě Uršule. "Takže čert," pokývala hlavou Uršula, jako že to tušila, "a až rozkvete tahle lípa?" "Jo," přikývl nešťastně Pulchart. "Tak ji skácej a nikdy už přece nerozkvete." Pulchart se plácl do čela - tak jednoduché řešení, že jsem na to už dávno nepřišel! Celou zimu se tím trápím a žena na to přijde hned! Hromská práce! Hned vzal sekyru a pilu a vlastnoručně se dal do kácení lípy. Nic na tom nevadilo, že to dělal tak zbrkle, že lípa při pádu trochu pobořila chlévy, hlavně že už nestála. Hned druhý den přiletěl čert, zakroužil nad nádvořím, poznal, že prohrál, a tak aspoň dlouze hrozil Pulchartovi a Uršule, která chovala synka v náručí. Pak zamířil nadzvukovou rychlostí někam ke Znojmu a už se nikdy neukázal. A Pulchart s manželkou mohli zanedlouho oslavit v klidu třetí narozeniny svého roztomilého synáčka.

Text: pověsti
20.7. 2002 -