Londýnský Tower

Tower je městský vodní hrad donjonového typu s koncentrickým opevněním (vnitřní plášť hradby je ze všech stran obehnán vnějším hradebním pláštěm, tzv. parkánem). Jádrem hradu je mohutný čtverhranný donjon (obranná a obytná věž) z 2. pol. 11. stol. Opevnění Toweru nebylo od 14. stol. dále výrazně modernizováno, je tedy zachováno v původní středověké podobě. Na internetu jsou dostupné perspektivní rekonstrukce hradu v různých obdobích, stačí zadat Tower of London pictures.

Vilém Dobyvatel zahájil stavbu donjonu po dobytí Anglie v roce 1066. Ke stavbě byl zvolen pozemek v jihovýchodním rohu starého římského města na severním břehu Temže. Římské hradby se staly součástí opevnění hradu na jeho východní a jižní (říční) straně. Donjon navázal na tradici čtverhranných donjonů které Normani stavěli v Normandii. Jeho předlohou mohl být donjon v Ivry-la-Bataille. Londýnský donjon je natolik dominantní že dal celému hradu jméno (Tower/Věž). Má rozměry 36 x 32.5 m. Na jižní straně je vysoký 27.5 m. Obě západní nároží zesilují čtverhranné věžice. V severovýchodním nároží má kruhovou schodišťovou věž. Z jihovýchodního nároží vystupuje k východu půlkruhový presbytář kaple sv. Jana Evangelisty. Interiér donjonu je rozdělen kamennými přepážkami na tři prostory ve všech čtyřech podlažích. Na západě je jedna veliká místnost, druhá menší místnost zabírá severovýchodní část interiéru a na jihovýchodě je hradní kaple a místnost pod ní. Přízemí bylo přístupné jedině shora, sloužilo jako skladiště. Byla v něm studna zajišťující soběstačnost donjonu v případě obléhání. Vstupní portál je v jižní zdi prvního patra. Dnes je podobně jako na konci 11. stol. přístupný po dřevěném schodišti. Ve 12. stol. bylo k donjonu přistavěno kamenné předbraní, zbořené v roce 1674. Trojlodní orientovaná kaple sv. Jana Evangelisty má výšku dvou podlaží. Jednotlivé lodě od sebe dělí arkády. Jejich půlkruhové oblouky spočívají na robustních válcových sloupech s patkami a hlavicemi. Trojlodí volně pokračuje do presbytáře a chórového ochozu. V horním patře je na třech stranách kaple kamenná galerie. Ta chybí pouze na západní straně. Galerie podepírá valenou klenbu kaple. Jde o jednu z nejstarších ukázek románské architektury v Británii. Boční lodě mají křížové klenby s klenebními pásy. Nejvyšší čtvrté podlaží pochází z konce 15. stol. V interiéru donjonu je několik původních latrín a krbů. Ostění oken a vstupního portálu nejsou původní, pocházejí převážně z 18. a 19. stol. V průběhu 12. stol. dostal hrad kamennou hradbu na západní a severní straně, proti městu. Před ní byl vyhlouben příkop. Hlavní vstupní brána byla v západní hradbě. Z tohoto opevnění dnes stojí jen polygonální flankovací věž zvaná Zvonice (Bell Tower) v jihozápadním nároží vnitřního hradebního okruhu a k ní přiléhající jižní hradba. Věž je datovaná do závěru 12. stol. V horní části má mladší válcovou nástavbu. V době vlády Jindřicha III. (1216-1272) byla zahájena stavba nového hradebního okruhu na všech čtyřech stranách hradu. Západní úsek hradby byl prodloužen k severu. Starší římské hradby na východní a jižní straně byly zbořeny. Na jihu je nahradila nová hradba a na východě byl hrad prodloužen do prostoru mimo opevnění římského města. Součástí opevnění jsou dosud stojící půlkruhové flankovací věže a jedna válcová věž zvaná Wakefield na jižní straně. U ní je dosud stojící druhá brána do hradu, původně to ale byla vodní brána s přístupem z Temže. Jindřich III. stavěl také branskou věž v předbraní hlavní západní brány. Ta byla vysunuta do příkopu a v roce 1240 mu spadla. Jihovýchodní část vnitřního prostoru hradu byla od zbytku oddělena hradbou. Sloužila jako vnitřní předhradí a chránila vstup do donjonu. Brána vnitřního předhradí stála u západního průčelí donjonu, ten ji tak chránil. Dnes je patrná jen v základech. Král Eduard I. Anglický (1272-1307) zahájil výstavbu parkánu (vnějšího hradebního okruhu). Ten byl postaven v původním příkopu. Eduard byl veliký stavitel hradů v jím okupovaném severním Walesu. Modernizace opevnění Toweru je proto podobná některým rysům hradů Beaumaris a Harlech. Ty mají také parkán s flankovacími baštami. Stejně jako v případě Toweru dostaly koncentrické opevnění. Beaumaris byl navíc také vodní hrad. Při přestavbě Eduard zrušil starou západní bránu a přesunul vstup na dnešní místo v jihozápadním cípu opevnění. Před parkánem byl vyhlouben nový vodní příkop široký 50 m. Přístupová cesta jej překonává po kamenném mostě, který měl důmyslné opevněné předmostí. Příchozí musel nejprve vstoupit po padacím mostě do půlkruhového barbakánu zvaného Lví věž. Ten byl také chráněn vodním příkopem. V barbakánu se cesta zalomila od severu k východu. Příchozí pak musel překonat dosud stojící dvouvěžový branský dům (twin-towered gatehouse) na vnější straně mostu. Průjezd je u tohoto druhu brány sevřen mezi dvěma válcovými věžemi. Z barbakánu jsou dnes patrné jen některé jeho spodní části. Příkop je v současnosti bez vody. Na opačném konci mostu stojí vlastní brána do hradu. Ta má také podobu dvouvěžového branského domu. Vstupní cesta pak vedla stejně jako dnes parkánem pod Zvonicí do druhé brány v jižní hradbě. Před ní nechal Eduard v parkánu postavit novou vodní bránu ve věži sv. Tomáše (St. Thomas’s Tower). V ní je říční voda i dnes, bránu ale blokuje říční promenáda. Ve 14. stol. byla postavena již jen současná jižní hradba parkánu s malou vodní bránou ve věži Cradle. Parkánové opevnění bylo v novověku upraveno pro dělostřelbu. V roce 1774 vyhořel palác na jižní straně hradu. Při jeho demolici byla stržena také středověká věž Lanthorn s přilehlými hradbami. Nová klasicistní úřední budova stála na jejich místě do roku 1883. Někdy po tomto datu byla postavena nová věž Lanthorn s hradbami. Vnitřní prostor hradu dnes kromě donjonu vyplňují různé novověké stavby královských úřadů s muzejními expozicemi. V severozápadní části stojí kaple sv. Petra v řetězech (st. Peter ad Vincula) z roku 1520.

Text: popis
7.6. 2020 - Pavel Semple

Zdroje
(E. Impey, G. Parnell, The Tower of London, The Official Illustrated History, Merrell Publishers, 2000).