Žil kdysi na Lipnici rytíř, který kázal uzavříti vchod do Samsonovy věže dveřmi pobitými železem a opatřiti je zámkem, který se dal jen zvenčí odemknouti. Zavřely-li se dveře, zapadl současně i zámek a kromě klíče, jejž u sebe rytíř stále nosil, nemohla jich žádná moc lidská otevříti.
Služebnictvo trnulo hrůzou, co strašného chystá jeho neurvalý, krutý pán, jehož život byl pln prostopášností a neřestí. Byla to nová, vpravdě ďábelská choutka, která ho posedla, když se nabažil pitek, šarvátek a piklů proti sousedním rytířům. V podvečer, když se začínalo šeřiti, vyjížděl rytíř z hradu na svém divokém vraníku, proháněl se krajem a pátral jako noční pták, nekráčí-li po osamělé cestě nějaká mladá dívčina. Běda dívce, která se opozdila v polích, anebo si vyšla mezi kvetoucí luka! Surovec ji uchvátil a nedbaje jejího nářku vysadil ji na koně, vyšvihl se v sedlo a ujížděl s ní vzhůru na Lipnici. Tam uzavřel uloupenou dívku do Samsonovy věže, a když ho omrzela, zavraždil ji a její tělo svrhl na dno hladomorny. Kvílení nešťastných rodičů rozléhalo se krajem pod sídlem zpupného rytíře, utrpení dívek vězněných v Samsonově věži volalo o pomstu k nebi. Ty pak, které ještě zůstaly nedotčeny, chvěly se v obavách a bály se vyjíti z domu, pohlížejíce v úzkosti k prokleté věži, jejíž hrozné tajemství vyzradil jeden ze sloužících. Tu, ku podivu, ustal rytíř pojednou ve svém řádění. Zdálo se, že strojí již zase něco jiného, že snad již loupení dívek zanechá. Samsonova věž oněměla, dívky si oddechly a vycházely zase na náves, pracovaly na polích a odpočívaly na zahradě. Na kraji posázavské osady v chalupě „u Horníků“ měli dceru Aničku. Bylo to děvče jako květ, očí pomněnkových, dětsky nevinných a důvěřivých. Neslyšela dosud o rytíři, který loupí dívky, proto, když se jednoho dne zastavil u zahrady, kde právě dlela, neznámý rytíř a zavolal na ni, vyšla beze strachu na cestu. Domnívala se, že se chce cizinec zeptati na kohosi ve vsi. Vyzval ji, aby přistoupila blíže, naklonil se k ní. Nežli se nadála, byla uchvácena rytířem a jeho divoký kůň ji unášel v šero lesa. Vzpouzela se, chtěla seskočiti s koně. Rytíř ji konejšil, snažil se ji omámiti úlisnými slovy. „Slyšel jsem o tvé kráse,“ lhal dívce, „a jak to sami vládcové země činívají, rozhodl jsem se, že tě unesu. Budeš na mém hradě ctěnou, váženou paní, budeš míti zástup služebnictva a komnaty, jaké mívají jenom princezny…“ Dívka se utišila a se srdcem rozechvělým a duší plnou zmatku blížila se k hradu, který se vztyčoval na obzoru jako pohádkový zjev. Vjeli do brány, kladky za nimi zaskřípěly. Můstek byl zdvižen, brána zavřena. Rytíř seskočil s koně, pomohl dolů dívce, uchopil ji za ruku. Když zaváhala jíti s ním dále, dovlekl ji násilím do neblahé věže. Otevřel, vkročil dovnitř, vtáhl tam vzpouzející se dívku – a v rozčilení za sebou přibouchl dveře. Zámek – k němuž neměl u sebe klíč – sklapl, ukrutník i se svou obětí byl uzamčen v strašlivém vězení. To, co si vymyslil jeho ďábelský mozek, stalo se nakonec jemu samému osudným. Marně kopal do dveří, marně očekával vysvobození ze zajetí Samsonovy věže. Smrt hladem byla mu odplatou za jeho hanebné skutky.Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
