Bylo to na Velký pátek. Venku bylo ještě chladno a z blízkého kostela se ozýval zpěv pašijových písní. Chudá žena z nedalekého domku, s dítětem na ruce, pásla na svahu Kandelu krávu. Když tak zamyšleně přemýšlela o své bídě a choulila své dítě stále více k sobě, aby mu ani trošičku zima nebyla, zaslechla za svými zády podivný hluk. Otočila se a zpozorovala, jak se skála v Kandelu otevírá. Překvapeně se zastavila a zírala očima doširoka rozevřenýma před sebe. Před jejími užaslými zraky se otevírala brána do podzemí. Přikročila k ní a spatřila chodbu osvětlenou leskem zlata, stříbra a drahokamů. Zvědavě sestoupila po mramorových schodech a dostala se do velké, pohádkově vyzdobené místnosti naplněné šperky, drahokamy a zlatem. Všude kolem sebe viděla zkamenělé postavy rytířů, pravděpodobně hlídačů těchto pokladů. Užasle stála a dítě stále tiskla ke své hrudi. Z dálky najednou uslyšela hlas: „Nestůj a naber si z tohoto bohatství tolik, kolik uneseš. Neboj se, budeš bohatá! Nezapomeň však, že za necelou hodinu bude pobožnost v kostele již odsloužena. V tu chvíli se skála uzavře! Nezapomeň na to!“ Žena byla nejdříve celá omámená, ale brzy se vzpamatovala a uvědomila si svou chudobu a tu spoustu bohatství, které jí náhle leželo u nohou. Odložila dítě do koutku na zem a začala překotně sbírat z pokladů vše, co spatřila. Cpala si bohatství do kapes i do zástěry, z fěrtochu si pytel zhotovila, až po okraj jej vším možným naplnila. Pamatujíc na tajemná slova, vyběhla s fěrtochem po mramorových schodech z podzemí na pastvinu, aby si tam bohatství odložila a zpátky do podzemí se vrátila. Na varování docela zapomněla! Tu však najednou, co to slyší? To její dítě někde v podzemí pláče a naříká! Jak jen mohla zapomenout? Odhodila fěrtuch do trávy, rychle běžela ke skalnímu otvoru, pokladů si již nevšímala. Marně. Skála se uzavřela. Bědovala, naříkala, prosila a plakala, aby jí dítě bylo zpátky vydáno, nic nepomohlo. Žalem sklíčená, po celý rok chodila se modlit po kostelech, navštěvovala věštce, kouzelníky. Vydala se tak ze všech peněz, jen aby zpět získala. Všechno bylo marné. Když už ztratila skoro veškerou naději, dostala se ke starému poustevníkovi, který jí poradil, že na Velký pátek se hora možná zase otevře a pak si dítě bude moci odnést. Byl opět Velký pátek. V ten den se skutečně v době zpěvu pašijí Landek na stejném místě otevřel. Mladá žena vběhla do podzemí. Ničeho si nevšímala. Vždyť tam v koutku skutečně plakalo její jediné dítě! Rychle je uchopila, přitiskla k sobě a vyběhla ven. Bylo to právě na poslední chvíli, protože hned za jejími kroky se otvor k pokladům uzavřel a skála zůstala tichá a bez jediného pohybu. Jakoby nikdy žádný vchod do podzemí ani neexistoval! Žena byla tak vyděšená, že si nevšimla nasbíraných pokladů, které zde již více než rok ležely, a běžela šťastná domů s tím jediným pokladem, který měla – se svým dítětem. Druhý den zrána, na Bílou sobotu, jí to však přeci jen nedalo. Odvážila se a na zázračné místo se opět vydala. Přijde ke skále, a co nevidí? Na zemi v trávě zůstal a snad jen na ni čekal jejíma vlastníma rukama nasbíraný poklad! Opatrně jej sesbírala, fěrtuch zvedla a šla domů. Od té chvíle již byla nesmírně bohatá. Nebyla lakomá, mnohé ze svých pokladů rozdala dalším chudým. I místní zvonici vystavět za ty peníze nechala. Ke skále na Velký pátek však již raději nikdy nešla. Ostatně, nemněla to ani zapotřebí . . . . .
Text: pověsti
28.11. 2005 - Miriam Prokešová, Landecké pověsti - Repronis 2003
|
Přihlášení |
