Landek

Dějiny Koblova jsou od počátku úzce spjaty s dějinami hradu Landeku. Ten byl založen v místě osídleném již od pravěku pravděpodobně za vlády Přemysla Otakara II. po roce 1253 jako ochrana do té doby málo opevněné hranice s opolským knížectvím, přes které se roku 1241 převalil nájezd Tatarů. Většina historiků se domnívá, že Landek vznikl právě po tomto hrozivém tatarském nájezdu, kterým utrpělo Opavsko a současně i kraj Hlučínský. Po vypuzení Tatarů ukázalo se nutné opevnit zemi, a tím zamezit podobným nájezdům, jaký například učinila spojená vojska opolského, krakovského a haličského knížete právě v roce 1253. Počalo se tudíž se stavbou pevných hradů na těžko přístupných místech a hlavně na zemských hranicích. V té době byl též vystavěn hrad Landek. První zmínka o něm je však až z roku 1297. Až do roku 1327 byla Ostrava součástí polského státu, jehož státní hranice se sousední Moravou tvořila řeka Ostravice. Tyto hranice střežil z české strany hrad na vrcholu Landeku a z polské strany hrad v dnešní Slezské Ostravě.

Tak jako u všech jiných pevných hradů vznikly v podhradí ihned osady, tak právě i Koblov musel pravděpodobně vzniknout v krátké době po založení Landeku, nejpozději kolem roku 1300. Náleží tudíž mezi nejstarší obce zdejšího kraje. Poprvé se objevuje v dějinách zmínka o Koblovu roku 1377 jakožto o příslušenství léna Landeckého, a to v německy psané dílčí listině, kterou byl při dělení opavského knížectví mezi syny knížete Mikuláše II. přiřčen k dílu knížat Václava a Přemka jako vesnice přináležející k Landeku jako panství knížecí. Je pozoruhodné, jak toto landecké panství přecházelo z jedněch rukou do druhých. Tak např. po synech knížete Mikuláše II., Václavovi a Přemkovi, kteří postoupili Hlučínsko i s Landekem svému nevlastnímu bratrovi knížeti Mikuláši III., přešlo panství do rukou knížat olešinsko-kozelských, v jejichž držení zůstalo až do roku 1473, kdy je kníže Konrád Bílý prodal knížeti Hynkovi st. Zembickému a ten je dále prodal Bočkovi z Kunštátu. Později přešlo držení celého kraje hlučínského, tedy i Landeku, na krále Matyáše Korvína (rok 1475), za něhož spravovali kraj jím ustanovení hejtmani. Této vlády byl kraj roku 1490 zbaven. Patrně již v té době přešel Koblov pod správu Hlučína, poněvadž později je už zjevně jmenován ve zboží (panství) hlučínském. V roce 1492 učinil Vladislav Jagellonský novým pánem Hlučína Jana Trnku z Ratibořan. Vdova po Janu Trnkovi (zemřel roku 1508) Kateřina z Pógu se znovu provdala za Baltazara Vlčka z Dobré Zemice. Ale již v roce 1512 se stal novým pánem kníže Kazimír Těšínský. Ten v roce 1517 prodal zámek a město Hlučín již s pustým hradem Landekem a vsi Hať, Darkovice, Ludgeřovice, Koblov, Petřkovice, Lhotku a Bobrovníky panu Bernardovi ze Zvolé. V roce 1542 zdědili tento statek odkazem Hynek, Jan, Albrecht a Štěpán z Vrbna, kteří jej drželi společně, nedělně. Od roku 1554 patřilo hlučínské panství Štěpánovi z Vrbna, opavskému zemskému hejtmanovi. Pod správou Hlučína zůstal Landek až do roku 1570, kdy synové (bylo jich šest) tehdejšího držitele tohoto panství – pana Štěpána z Vrbna – se o ně rozdělili tak, že syn Karel dostal Šilheřovice a k nim Koblov, Darkovice a Hať jako samostatný statek šilheřovický. Od té doby zdejší lid robotoval na panství šilheřovickém, odloučen od statku hlučínského. Veškeré povinnosti poddaných byly zapsány v tzv. urbariu, což byla kniha o vzájemných povinnostech a právech poddaných k vrchnosti. Nejstarší známé „šileřovické urbarium“ je z roku 1609. Jan z Vrbna však v tomtéž roce prodal šilheřovické panství Bohunce Stošové z Kounic, manželce Jana Geraltovského z Geraltovic. Statek postupně zdědili jejich synové Václav a Joachym. Po smrti Joachymase vdova po něm, Anna Kochtická z Kochtic, provdala za Jana Jindřicha hraběte Šlika, po něm zdědil panství roku 1660 František hrabě Borro Barbora Perpetum z Usenburku. Ta jej v roce 1674 přes protesty šlechty až k císaři prodala opavské jezuitské koleji. Ještě dlouho po prodeji byly vztahy mezi šilheřovickou jezuitskou vrchností a jejími sousedy velmi napjaté. V roce 1688 dokonce hlučínský hrabě z Gašína a hrušovský Dětřich Gočálkovský poslali své lidi, aby zničili kozlovský stav. Spor skončil až v roce 1694 odsouzením obou šlechticů. V roce 1742 bylo Hlučínsko mírem vratislavským odtrženo od Slezska a stalo se součástí Pruska. O rok později získali Šilheřovice záměnou za jiné statky nižší jezuité, po zrušení řádu připadly pruskému králi. V roce 1787 koupil šilhéřovické panství svobodný pán Laryš a ihned od něj svobodný pán Jan Bedřich Eichendorf, který zde roku 1803 začal těžit uhlí. V roce 1807 pak bylo v Prusku a zde v Horním Slezsku zrušeno tělesné poddanství. Šilheřovický statek byl prodán ještě roku 1835 Františku Huberovi von Wayershof. V roce 1840 se těžilo uhlí v místních třech dolech, ale jen v omezeném množstvím, asi 200 tun za rok. V Koblově byly v provozu ještě dva lomy na kámen a dva větší vodní mlýny – jeden o čtyřech, druhý o sedmi složeních. V obci bydlelo trvale 549 obyvatel v 86 domech. v roce 1856 připadl Koblov Salominu Meyerovi von Rothschild. 19. století spělo ke konci a občané už nepočítali tím, že by v jejich životě mohl nastat nějaký velký obrat. Žili již s tou myšlenkou, že s říší německou jsou spjati na věčné časy pevným svazkem. Projevilo se to zejména ve válce. Mobilizace byla zde vyhlášená 1.srpna 1914 a válka trvala celé čtyři roky. Ustanovením čl. 83 mírové smlouvy, uzavřené mezi mocnostmi ve Versailles dne 18. června 1920, bylo Hlučínsko, a tedy i Koblov, po 178 letech odloučení od koruny svatováclavské navráceno k onomu historickému Slezsku, od něhož bylo mírem vratislavským roku 1742 odtrženo. V roce 1921 byla v Koblově postavena hornická kolonie Amerika, s tím byl spojen i výrazný růst počtu obyvatel. V letech 1938 – 1945 byl Koblov opět po osmnácti letech připojen k Německu. Od 30. 4. 1945 se znovu stal součástí Československé republiky. Součástí Ostravy je Koblov od 24.dubna 1976.

Text: historie
22.11. 2005 - Miriam Prokešová, Landecké pověsti - Repronis 2003