Hradu Krakovci bylo souzeno, aby se stal posledním útočištěm mistra Jana Husa, když byl prohlášen za kacíře a vypuzen z Prahy.
Z Táborska, z Ústí Sezimova po smrti svého příznivce Jana z Ústí přijel na Krakovec, přijav pozvání pana Lefla z Lažan. S těžkým srdcem loučili se s ním jeho přátelé, leč Hus rád zavítal do nového kraje, aby i tady rozšířil svoje myšlenky a zanítil v českých srdcích plamen nadšení pro obrodu náboženského života a zvroucnění víry. Svou činnost kazatelskou zahájil v zámecké kapli, čině tu výklady evangelia, avšak brzy, zrovna tak jako na Kozím hrádku u Tábora, počal kázati po široširém kraji. Vyhledával shromáždění lidu, kázal na návsi a pod lipami, o poutích, svatbách a posvícení – a všude hrnuli se k němu vděční posluchači, jak o tom svědčí slova kronikářova: „Kudyž se kolivěk obrátil, tam za ním lidé v zástupech šli a jeli a na vozech se všech stran k němu se vezli.“ Měl-li sám Kristus nepřátele – našli se i tací, kteří mu do tváří plili – měl je i věrný sluha boží, mistr Jan. Kterýsi kněz, který přijal pohodlný úřad kuchmistra, rozšířil o něm pomluvy, že byl z Ústí Sezimova vypuzen. Hus ve zdech Krakovce psal pádnou odpověď knězi „kuchmistrovi“ i všem těm, kdož pro dobré bydlo a světské panování všelikých výnosných úřadů si hledí, místo co by o věci duchovní, o spásu svých duší a všeho lidu měli pečovati. Spor Husův s papežem a církví v té době vrcholil a spěl k svému truchlivému zakončení. Byly činěny přípravy k sněmu kostnickému a tu Hus byl vyzván císařem Zikmundem, aby se dostavil před sněm a hájil tu svou při. Hus neodmítl, žádal jen na císaři průvodní list, glejt, kterým by mu byla zabezpečena svobodná cesta do Kostnice a nazpátek. Šlo mu o to, aby mohl předstoupiti před sněm a tu své učení, o jehož správnosti byl skálopevně přesvědčen, svobodně mohl hájiti. Věděl, že nebude lehké brániti se proti nařčení četných nepřátel z kacířství a bludů, a proto se důkladně připravoval k obraně. Pan Lefl z Lažan byl mu dobrým přítelem a hostitelem, avšak přece, když dlel o samotě ve své komnatě, nejednou byl na mysli sklíčen. Byl si jist, že pravda a právo jsou na jeho straně, avšak proti němu stály církevní a světská moc, obě kruté a nelítostné, trestající bezohledně každého, kdo se opovážil činiti si právo říditi se vlastním rozumem. A tu v předtuše, že jsou to poslední dnové, jež prožívá v milované vlasti, píše Hus svou závěť a posílá Pražanům písemné rozloučení. Dojemné je čísti, co po sobě zanechává mistr Jan, kterého nepřátelé jeho neštítili se vinit z obročnictví: „Mistře Martine (Martin byl jeho žákem a chráněncem), bratře nejdražší v Kristu! Hleď, abys byl vzdělavatelem stánku duchovního, jsa nakloněn k chudým a ponížený, a abys neprojídal statků v hodech…Suknici šedivou kdybys chtěl nechati si pro sebe na památku. Ale ty se štítíš, myslím, šedivé barvy. Tedy dáš ji tomu, komu se ti lépe bude zdáti…“ S Pražany pak se loučí: „Věrní a milí přátelé! Víte, že jsem s vámi po dlouhý čas věrně pracoval, káže vám slovo boží bez kacířství a bez bludů, a mým přáním bylo, jest a bude až do mé smrti vaše spasení… Modlete se, ať mi Bůh dá vytrvalost a aby ochránil mě bez poskvrny. A jestliže k jeho chvále a k vašemu prospěchu moje smrt má býti, nechť mi ji dopřeje bez strachu podstoupiti. Je-li však život můj k našemu lepšímu, nechť mě vám opět navrátí, abychom ještě spolu v zákoně jeho se poučili a budoucím bratřím po sobě dobrý příklad zůstavili. Možná, že se již v Praze před smrtí neuzříme. Jestliže mě Bůh vám navrátí, tím veseleji se shledáme. Bůh milosrdný rač vás ve všem dobrém zachovati, abyste ve svornosti plnili vůli jeho!“ Napsav tyto listy, z nichž dopis mistru Martinovi měl býti otevřen teprve po smrti Husově, přichystal se na cestu. Dne 11. října 1414 za pláče lidu opouštěl Krakovec a nastoupil cestu do Kostnice v průvodu o více nežli 30 koních a dvou vozech. Doprovázeli ho Jan z Chlumu, Václav z Dubé, Jindřich Lacembok, bakalář Petr z Mladenovic, který si o cestě činil pečlivé záznamy, a ještě několik věrných přátel. Smutně jel průvod, neboť, ačkoliv dosáhl Hus od arcibiskupa prohlášení, že ho z kacířství neviní, přece tížily přátele Husovy obavy o život milovaného mistra. A jako by za všechny věrné Čechy mluvil, pronesl jeho přítel krejčí Ondřej Polák pohnutým hlasem slova rozloučení: „Bůh buď s tebou! Zdá se mi, že se nevrátíš.“ Zmizela zraku Husovu kotlina s potoky a hradem na ostrohu, vzdalovaly se osady s lidem dychtícím po jeho slovech. Krakovec zůstal pouhou vzpomínkou na věrná, přátelská srdce. V dáli za obzorem čekala chladná a zrádná cizina, v níž byl veliký syn národa pokořen hrubým násilím a spálen v prach a popel.Text: pověsti
2.9. 2002 -
|
Přihlášení |
