Ve vsi pod horami žil chudý chalupník, který si přivydělával vázáním košťat. Chodil tajně do lesů na březové pruty, bral s sebou syna, který právě dorůstal v hezkého jinocha. Byl otci dobrým pomocníkem, neboť byl mrštný jako veverka a štíhlý a pružný jako proutek.
Jednou se spolu dostali až do lesů, které náležely kašperskému pánu. Bylo v nich hojnost bříz dosud lidskou rukou netknutých, i měli v nich oba dobrou žeň. Nařezali prutů, složili je na povřísla a vázali je v otýpky, když tu znenadání zahřměl na ně panský hajný: „Hned se seberte a hajdy se mnou na hrad!“ V chalupníkovi hrklo, hoch leknutím zbledl. Počali hajného prositi, aby jim prominul provinění, slibovali, že se již nikdy neodváží do kašperských lesů, avšak hajný zůstal neoblomným. Když přišli na hrad a byli předvedeni před rytíře, zmírali strachy, jaký trest je stihne, neboť jejich osud závisel teď od jeho vůle, nálady a rozmarů. „Budeš-li ještě jednou dopaden v mých lesích,“ hrozil rytíř chalupníkovi, „dám tě zmrskat a vsadit v kládu…A ty,“ obrátil se k jeho synovi – „hned zítra přijdeš na hrad a za trest budeš pást moje stádo. Ztratí-li se ti jediný kus, přijdeš o hlavu!“ Ač nerad, musil se jinoch rozloučiti s domovem a odebrati se na hrad, ukrytý v horách. Smutně stoupal z údolí vzhůru do lesnatých strání, když se tu pojednou před ním objevil starý, bradatý mužík. „Kam jdeš?“ zeptal se jinocha. „Proč věsíš tak smutně svou mladou, kučeravou hlavu?“ „Och, ty můj mužíčku, mám před sebou zlou cestu. Jdu do služby na hrad, budu pást panské krávy. Bude-li mi chybět jediný kus, až přiženu s pastvy, budu prý hned o krk kratší. Jak se já jen stáda dohlídám?“ „Hehehe,“ zasmál se mužíček, „jsi hezký jinoch, je mi líto tvého života…Tady máš píšťalku, tu si schovej a opatruj ji jako oko v hlavě! Zapískáš-li na ni, stádo samo se k tobě pohrne a žádný kus ti nebude chybět.“ Jinoch poděkoval dobrému mužíčkovi a schoval si píšťalku do mošny. Protože měl žízeň, přistoupil k studánce, která vedle cesty nabízela svou chladnou vodu mimojdoucím. Poklekl na zem, shýbl se nad studánku, pil. Tu se k němu přitočil mužíček a ponořil mu hlavu do vody. Jinoch zatřepal mokrou hlavou, otočil se nevrle po mužíčkovi, který mu provedl tuto nezbednost. Mužíček se zasmál svému nápadu a řekl pohněvanému jinochovi: „Pohlédni nyní do studánky!“ Hoch nahlédl do vodního zrcátka, s úžasem zpozoroval, že má zlaté vlasy, jako koudel hebké, jako slunce třpytné. „To jest můj druhý dar, který tě učiní šťastným,“ řekl mu mužík a podal mu čepici, aby pod ní skryl své kadeře. „Střez svoje tajemství! Štěstí samo si tě najde!“ napomenul ho malý dobrodinec a zmizel v tu chvíli. I šel jinoch s veselou na hrad a pásl bezstarostně krávy na lukách a lesních holinách. Chtěl-li hnáti domů, zapískal a stádo se samo k němu sběhlo. V hradě se divili, čím to je, že nový pasák koná tak lehce svoji těžkou službu. Jediná kráva se mu nezaběhla, jediného kusu ze svého stáda dosud neztratil. I počali o něm vyprávěti, že má čarodějnou moc, že to není jen tak samo sebou. Proč jen nosí stále na hlavě čepici a ani na noc ji neodkládá? Slyšela ty řeči i dcera hradního pána, počala se o pasáka zajímati. Jednoho dne, když tvrdě spal, přiblížila se k němu a sňala mu čepici s hlavy. Zpod čepice rozlil se mu kolem hezkých, opálených lící proud zlatých kadeří. Srdce jí prudce zabušilo, zahořelo touhou po jinochovi se zlatými vlasy. Vyjevila otci svoje tajemství, vyslovila přání, že si chce toho hocha vzíti za manžela. Otec se marně snažil odporovati její vůli. Aby ji uvaroval smrti ze zármutku a hoře, svolil k sňatku s krásným jinochem. Z pasáčka se stal rytíř a kašperský pán.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
