Na rozvalených hradbách Kašperka vyrostl šípkový keř. Bylo podivné, že rozkvétal již o velikonocích – v době, kdy se objevovaly teprve první jarní květy. Jeho růžičky byly sice plané, ale neobyčejně veliké a tak krásně zbarveny, že již zdaleka k sobě vábily pohled mimojdoucích.
Jednou o Božím hodě šla tudy vesnická žena se svou pětiletou dceruškou. Vracely se z Kašperských Hor ze slavných služeb Božích. Děvče spatřilo růže, rozběhlo se k hradbám. Vylezlo vzhůru, utrhlo si z nich tu nejkrásnější. V tu chvíli zdvihl se vítr, uchvátil děvčátko a odnesl je jako pírko kamsi dovnitř hradu. Matka vzkřikla zděšením a pospíšila na hradní nádvoří, neboť se domnívala, že jí tam dceruška spadla. Jaké však bylo její ustrnutí, když jí tam nikde nebylo – jako by se byla nad ní země slehla. Vzlykajíc lítostí a lomíc rukama ubírala se nešťastná matka širými lesy dále k domovu. Potkal ji starý dřevař, zastavil ji, soucitně se otázal: „Kdopak vám zemřel, že tak naříkáte, až vám srdce usedá?“ „Och, já nešťastná!“ bědovala žena. „Nezemřel mi nikdo, avšak neštěstí, které mě stihlo, je zrovna tak kruté jak sama smrt. Ztratila se mi dcera před očima, když si na kašperských hradbách utrhla planou růži. Kam se jen – dušinka moje – kam se poděla?“ „Zmizela-li, marné vaše lkání. Pláč vám dcerku zpátky nepřivolá. Utište se, čekejte trpělivě! Až uplyne rok, zajděte si v místa, kde se vám dnes dítě ztratilo. Najdete je tam zase zdravé a veselé,“ dal jí dřevař potěchu a radu. Nekonečnou připadala zarmoucené matce doba, nežli minul rok. A když tu zase byly velikonoce a slavný hod Boží, pospíšila s tlukoucím srdcem k šerým zdem hradu Kašperka. Již zdaleka spatřila na hradbách růžové květy a vedle nich malé děvčátko. Jako šílená se rozběhla k šípkovému keři, rozpřáhla náruč, uchopila do ní dcerušku. Byla větší a krásnější nežli před rokem, kdy tak tajuplně zmizela. V ruce držela planoucí šípkový květ. „Kde jsi, dítě moje, vězelo tak dlouho?“ tázala se matka, líbajíc ji, slzíc radostí. „To nesmím povědět,“ zavrtělo děvčátko hlavou a splativši matce políbení pospíchalo s ní radostně k domovu. Růžové květy na hradební zdi zářily v zeleni lesa, vábily k sobě nové oběti. Pověst o jejich zlé moci však poutníky před nimi varovala.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
