Šumavské hory, pnoucí se jižně od Sušice, chovaly odedávna ve svých útrobách hojnost ryzího zlata. Když tu zlatokopové našli jednoho dne celý balvan zlata, poslali jej do Prahy císaři Karlu IV., jenž v té době vládl nad Čechami. Císař potěšen tímto darem povýšil osadu zlatokopů na město a sám přijel shlédnouti zlaté hory a zaloviti si v starých, tmavých hvozdech, jimiž byly hory pokryty.
Přicházeli k němu horníci a přednášeli svoje žaloby a prosby. Dobře prý by jim bylo pod vládou moudrého, laskavého císaře – otce poddaných – kdyby loupeživé hordy nepřepadávaly bezbranné horníky, kdyby stál v kraji pevný hrad, který by střežil ovoce jejich přičinění. A pak – kde zlato, tam se i ďáble stěhuje a o duši lidskou usiluje. Těžký boj s mocí ďáblů, kteří se prohánějí krajem a maří dílo kovkopů. Zadumal se císař nad žalobami zlatokopů, vsedl na koně a pustil se do hloubi temných hvozdů. Sám a sám jede, stále dál od své družiny, rozložené táborem na pokraji lesa. Chtěl býti sám, chtěl uvážiti, kde by bylo nejlépe zbudovati pevný, mocný hrad k ochraně zlatých hor. Balvany skutálené s temen skal, kmeny smrků vyvrácených vichřicí leží mu v cestě, jako by jich byl sám ďábel v tato místa naválel, aby zabránil vládci země vstup v tajemné lůno hor. Hůře a hůře prodírá se císař kupředu, s koně ssedá, k stromu jej váže. Přelézá přes balvany a dere se drásavými křovinami dále tím směrem, kde stoupá nad lesem k obloze sloup nažloutlého, čpavého dýmu. Císař vyšel z lesa – a jaké překvapení! Uprostřed dolinky, obstoupené lesy, stojí dřevěná chatrč, na paloučku vedle ní se popásá kráva, za chatrčí na pokraji lesa dýmá vysoký milíř. Nad dolinou směrem k jihu se zdvíhá horský hřbet, na něm šumí javorový les a nad něj ještě výše ční skalnaté témě. Tam se císařův zrak pozastavil a na jeho tvářích zahrál spokojený úsměv. Mezitím, co se císař nořil v úvahy, komu by měl svěřiti zbudování hradu na této skále, vyšel z chatrče starý muž osmahlých, hubených tváří. Byl to uhlíř, který se usadil uprostřed lesů a pálil tu uhlí. Uchopil lopatu, zamířil k milíři, aby naň přihodil země. Sotvaže udělal několik kroků, zarazil se, jako by ho cosi polekalo. Odhodil lopatu, popadl poleno s hranice dříví a počal jím divoce mávati, jako by kohosi bil. „Šílenec“ – myslí si císař. Obrátil kroky k chaloupce, zavolal na uhlíře: „Hej, co to tropíš, pošetilý člověče?“ „Och, zlou já mám práci, cizinče!“ odpovídal uhlíř, stíraje pot s horkého čela. Biji se s čertem na život a na smrt. Zasedl si na mne, nebohého strace, usmyslil si, že mě vystrnadí z doliny. Stíhá mě nemocemi, posílá blesky na moji chatu, rozhazuje mi milíře i jinak je ničí. Nyní jsem ho uchopil za jeho ohavný ohon a na místě se s ním vypořádám!“ vzkřikl stařec hněvivě a začal znovu bušiti polenem do neviditelného nepřítele. Vtom se rozlehla hromová rána, oblohu zastřely mraky, den se proměnil v noc. Prudký vítr zavál dolinou, až se stromy rozkývaly jako stébla trav a vzápětí zaduněla země od pádu jejich těžkých těl. Císař vběhl do chatrče, aby v ní přečkal bouři. Venku dále burácí hrom, vichřice vyje jak zbloudilý, hladový pes. Kdosi venku sténá…Naříká si starý uhlíř či snad satan, jehož uhlíř bije? Císař v rozechvění pohlíží ven do tmy a naslouchá řádění rozpoutaných živlů. Pojednou se mu zdá, že se vítr slehá a bouře že slábne. V okénku místo klikatých blesků, sjíždějících k zemi jak ohnivé šípy, se zase objevuje bílé denní světlo. Je po bouři, nastává klidný den, jaký byl předtím. Jen vyvrácené stromy a zurážené větve svědčí, jak kruté byly právě zašlé chvíle. „Kde je stařec?“ ohlíží se císař starostlivě po uhlířovi, vycházeje z chatrče na svěží horský vzduch. – Hle, tu leží na zápraží s obličejem zčernalým a ožehlým bleskem, nehybný, bezvládný, mrtev. V pohnutí postál císař nad jeho mrtvolou. – Proč zase zvítězilo zlo nad dobrem, ďábel nad člověkem? – Z dálky se ozvalo štěkání psů a po chvíli zvuky loveckého rohu. – Hledají mě, jdou po mé stopě – pomyslil si císař. Postál, počkal, až přišla jeho družina k uhlířově chatrči, a pak pověděv jí, čeho byl svědkem, ukázal na temeno hory, pnoucí se nad dolinou. „Tam nechť stojí nový, pevný hrad! Ať střeží klid tohoto kraje proti moci nečistých a chrání zlaté hory! A na památku toho, že jsem šťastně vyvázl na tomto místě z osidel ďábla, ať nese moje jméno!“ Králova vůle se splnila. Stavitel Vít Hedvábný začal tu stavěti roku 1356 pevný hrad a v pěti letech dokončil toto veliké dílo. Leč čert jako by nadále bojoval s hradními pány o svůj bývalý úděl. Na tucty rytířů se tu vystřídalo, Kašperk (Karlsburg – Karlsberg – Kašperk) pustl a stával se děsivým přízrakem, o němž obyvatelstvo horských vsí a samot bájilo, že v něm sídlí čertovská chasa, pročež je lépe vyhnouti se mu na míli cesty. Dnes nezbylo nic z hrůzy Kašperka. U vchodu nás vítá místo strašidelného psa s ohnivýma očima, který prý tu hlídal poklady, jezevčík hradního správce, se zdí se na nás pitvoří leda zkroucený kořen borovice, v podzemí vidíme zasypané sklepní dutiny. A jen mohutné věže a černé, široké zdi nám výmluvně hlásají, že tu kdysi žili rytíři a že Kašperk nebyl hradem z pohádky, nýbrž skutečností.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
